Potkali se v knihovně. Hledal zrovna něco v jazykovědě, což byl obor, který zajímal tak málo lidí, že knížky strčili úplně nejvíc dozadu. Sem zabloudil jen málokdo, a tak tu vládlo ticho a vlastně i šero, protože okolo stály zdi z regálů plných knížek.
Hotové bludiště pro kohokoliv, kdo se chtěl ztratit mezi písmenky, zatímco ruch knihovny zůstával někde daleko.
Zabrán do prohlížení hřbetů si nevšiml, že přišla. A ona si nevšimla jeho. Všiml si jí jenom koutkem oka, jak se protáhla až k té úplně nejzadnější uličce.
Krátké květované šaty na tenkých ramíncích, a nádherné dlouhé nohy v balerínkách.
Ty nohy ho upoutaly víc než několik tisíc let zaniklá starosumerština.
Co asi hledá za knížku? Zrovna tady, kde nic zajímavého není. Možná studentka?
Zvědavost byla silnější než co jiného. Momentální popud, který nedokázal vysvětlit. Najednou mu přišlo, jestli neviděl ducha, jestli ona slečna vůbec existuje, jestli je to vůbec slečna.
Byla to slečna.
Když průhledem mezi knihami v regálu dohlédl do sousední uličky, jenom zatajil dech.
Byla to slečna a navíc krásná. Blond vlasy, hnědé oči a nádherně tvarované obočí, které dodalo její tváři vzhled elfí princezny.
Stála zády opřená o regál a ruku měla pod šaty.
Odtáhl se. Prstýnek na ruce mu říkal, že je šťastně ženatý muž a necudnosti jiných ať zůstanou necudnostmi jiných.
Ale v knihovně vládlo ticho, v dohledu nikdo, jen on a záhadná slečna s rukou v kahlotkách.
Opravdu v kalhotkách?
Znovu nahlédl.
Neměla kalhotky. Ty ležely pod ní. Bílé, krajkové. Takový ten typ, kterému říkal krajkované vzrušování.
Zhluboka dýchal, cítil, jak ho ovládá vzrušení. Odejít teď nemohl - poznala by, že ji sleduje. Zůstat nemohl... A boule v džínách ho zbavovala i těch posledních zbytků rozumu.
Ona zatím přivřela oči, ruko přejížděla sem a tam, tiše vzdychala. Trochu se nadzvedl, aby viděl lépe.
Na prsten na ruce mezitím zapomněl.
Viděl, jak se jí ruce lepí milostnými šťávami, jak se lesknou i v tom knižním šeru, které kolem panovalo.
Potřeboval něco udělat. Ruka mu sklouzla dolu k pasu a dotyk, který měl vzdouvající se bouli zamáčknout, ho vlastně ještě víc vzrušil. Nedokázal se ovládnout a zprudka vydechl,
Otevřela oči a okamžitě přestala, lem krátkých šatů se vrátil tam, kam patřil.
Hledala ho.
A našla. Jejich pohledy se střetly.
"Co chcete?"
"Pardon?"
"Co tu chcete?"
Sáhl po první knížce. "Já jsem tu pro knížky."
"Tady?"
"Ano. Vy snad ne?"
"Já taky," začervenala se. Všimla si, že kalhotky leží pod ní, že na ně v tom leknutí zapomněla. A všimla si, že i on si všimnul.
"Jazykověda je úžasná, že?" pokračoval dál, aby překlenul chvíli trapnosti. "Umění jazyků..." došlo mu, co zrovna řekl a znovu se na ní podíval. Zčervenala ještě víc.
Po vteřině mu ale došlo, že se nečervená studem, ale vzrušením. Nepokusila se kalhotky schovat. Možná chtěla, aby ji tu někdo chytil.
"Ale jestli jsem vás vyrušil, tak se omlouvám." Podíval se znovu na ležící kalhotky na zemi. Jak tam tak ležely, tak žalovaly na krásnou dívku, že pod šaty nic nemá. "Klidně pokračujte, já se dál budu prsty mazlit se stránkami těch kouzelných knih, které oslavují umění jazyka. I když zrovna u vás je jedna z těch publikací, které potřebuji."
Snažil se mluvit schválně strojeně, aby do vznešených, i když vlastně hloupých slov, skrýval všechno to, co mu teď běželo značně odkrveným mozkem.
"Tak pro ni pojďte, vždyť se přece nic neděje," špitla a usmála se.
Opatrně obešel regál, trochu v předklonu, aby skryl své vzrušení. Ale stejně se mu to nepovedlo. Aniž by věděl proč, sehnul a sáhl pro knížku v nejspodnějším regále, hned vedle ležících kalhotek. Vzal je do ruky. "Tohle vám asi upadlo," usmál se, zatímco si užíval dotek hebké krajky. A vlhké jak si všiml.
Z pokleku se ohlédl a zvedl oči.
Stála nad ním, šaty opět vyhrnuté a klín skrytý jen za dlaní.
"Co to...?"
"Jen pokračuju, jak jste chtěl."
Možná se mu to zdálo. Tohle se přece v knihovnách neděje.
"Já nemůžu, jsem ženatý," hlesl, ale nepřesvědčil ani sám sebe. Toho bude litovat, věděl to, ale budoucnost byla tak nekonečně daleko.
"Máte rád knihy?" zeptala se.
Přikývl a vůbec nelhal. Vždyť ho živily.
"Já je taky miluju. Zvlášť ty staré, s koženými deskami, proto chodím sem," řekla a sáhla po jedné, která měla původní vazbu z tmavé kůže.
Nevelkou knihu přiložila ke svému klínu a začala jejím hřbetem přejíždět sem a tam. Sledoval její mušličku, růžovou a vlhkou, sledoval, jak její vlhkost ulpívá na knížce, a tahle perverzní hereze ho strašně vzrušila. Znovu sjel rukou ke svému penisu a najednou nevěděl, co má dělat.
"Už jsi někdy stříkal do knížky?"
"To se přece nedělá," zašeptal, ale jenom se zasmála.
"Spousta věcí se nedělá," zasmála se do vzdechů, zatímco masturbovala ten vzácný a starý tisk. "Stoupni si."
Poslechl.
"Vyndej ho."
"Nemůžu."
"Ale chceš."
Chtěl. Nemohl, ale strašně moc chtěl.
Rozhlédl se - stále to samé, opuštěné místo, kde byli jenom oni dva - a rozepl zip.
"Ukaž mi, jak si ho honíš."
Vzrušovalo ho, že může poslouchat její rozkazy. Nikdy předtím nic takového nezažil. Upřeně ho sledovala, zatímco dál rejdila knihou mezi nohama.
Pomalu vytáhl penis z kalhot. Vzdychla, usmála se, zrychlila tempo. Celá ulička byla provoněna jejím vzrušením. Tak moc se jí chtěl dotknout, tak moc ji chtěl ochutnat.
"Ukaž mi to."
A tak tam stáli proti sobě a masturbovali.
"Až budeš, řekni mi," zašeptala mezi vzdechy. "A ne, že se uděláš dřív."
"Už," hekl. Ta situace ho vzrušila tak, že by možná stříkal i jen tak.
Vzala knížku a otevřela ji někde uprostřed a nastavila ji před něj.
"Stříkej."
"To ne," zaúpěl.
"Jen dělej. Pro mě."
Vystříkl. Sperma potřísnilo nejenom stránky knihy na octovém papíře, ale i její bříško.
"Ty jeden zvrhlíku," zajiskřilo jí v očích, když si sperma setřela a prsty olízla. Pak knihu zaklapla a schovala zpátky do regálu. Zneužitou, postříkanou a vlhkou.
Sáhla si mezi nohy a vytáhla úplně mokré prsty, které mu strčila do pusy.
Chutnala jako nejsladší med na světě, jako nejvzácnější karamel. Její vůně mu připomněla Šeherázdu a tisíc nocí s ní. Zamotala se mu hlava.
"Takhle moc se mi to líbilo," špitla mu do ucha a zmizela.
Vydechl. A než se stačil vzpamatovat byla pryč.
Stál tam, s rozepnutými kalhotami, s chutí jejího vzrušení na jazyku a s mokrými kalhotkami v ruce.
"Zdálo se mi to?" ptal se za chvíli sám sebe. Takové věci se přece v knihovnách opravdu nedějí.
Na police s knihami se při odchodu radši nepodíval.
Nevěděl, kvůli čemu se má cítit hůř - jestli kvůli tomu, že podvedl sovu ženu, nebo jestli kvůli tomu, že se mu to podvádění strašně líbilo a dal by cokoliv za to, kdyby se to opakovalo, anebo jestli kvůli tomu, že podvedl svou druhou lásku - lásku ke knihám.
Anebo jestli tím, že to byl jen sen a jemu bylo líto, že se nic takového nikdy nestane. I když, co potom ty krajkované kalhotky, které měl v ruce... A měl je tam opravdu?
