Záchrana (LC 9)

Z pokoje před ním se pootevřenými dveřmi ozývaly rány a sténání. Lord Charles v obavách o život a zdraví Lady Clary vpadl dovnitř jako velká voda a z toho, co viděl, se mu zastavil dech.

Celý den byl už od rána specifický. Lord Charles se do něj neprobouzel s nijakým nadšením. Jako by nestačilo brzké ranní obchodní jednání, které i na něj bylo naplánováno na vskutku nekřesťanskou hodinu, na odpoledne byli pozváni na partii karet plukovník Monroe se ženou. Lord Charles dříve nevěřil, že by mu nějaká osoba mohla být bytostně více odporná než Lord Billington. Bližší seznámení se s osobností plukovníka Monroea mu pomohlo tento názor poupravit. Lord Billington měl alespoň nějaké způsoby, vychování, byl předvídatelný a dal se manipulovat. A porazit ho a vidět, jak s ním cloumají odpovídající emoce, bylo nesmírně ozdravné.

Plukovník Monroe, na druhou stranu, byl ješitný buran, naprosto bez stylu, hrubý, bez vychování, vznětlivý a nejistého původu. Stačila dvě delší setkání, aby Lord Charles usoudil, že nastal čas začít se zase věnovat tréninku šermu. Jistě, osobní souboje již byly zakázány, ale je dobré přece jen být připraven. Na druhou stranu se úpěnlivě stranil toho dát svoji rychle rostoucí nelibost příliš najevo před svou ženou. Obával se totiž, že by i zjevně neupřímně a s velkou nadsázkou míněná otázka stran toho, zda nezná nějakého dobrého traviče, vedla k tomu, že by plukovník Monroe byl mrtev ještě téhož dne. A o možné klevety, že by snad mohli mít v jeho nečekaném skonu nějaké prsty, i s přihlédnutím k vysokému standardu stínových armád Lady Clary dávajícímu naději, že by to k nim nikdy nebylo vystopovatelné, o to Lord Charles opravdu nestál.

S tím, jak brzy měl dnes vstávat, Lord Charles zaúkoloval svého majordoma, aby ho přišel vzbudit. Zvuk rozhrnovaných závěsů s ním téměř nepohnul. Neochota se probudit byla velká. Ale odkdy z něj proboha ten dobrý starý muž stahuje peřinu, kterou byl přikryt? A proč má pocit, že je kolem něj nějak živo a postel se zřetelně prohnula pod tíhou více těl? A jak se někdo vůbec opovažuje dotknout se ho a kasat mu již tak vyhrnutou noční košili bezpečně nad klín?

Rázem probuzený Lord Charles prudce zvedl hlavu z polštáře a rozespale mžoural směrem dolů. To se již hlavička jeho ztopořeného údu ocitla v laskajících ženských ústech. A jedna jeho koule v druhých. A druhá ve třetích. Lord Charles padl zátylkem zase zpátky na polštář. Ano, zdál se mu před stáváním krásný sen, který zajistil, že byl zastižen v takovém obdařeném stavu. Ale byl v něm pouze on s Lady Clarou. A měl jiné téma. Že by se pro nic za nic takto rychle proměnil? Štípnutí do ruky ho přesvědčilo o tom, že je skutečně již vzhůru. Znovu se pokoušel zaostřit svůj zrak na to, co se to proboha děje.

Dle barvy a rovnosti vlasů usoudil, že kouká na temeno hlavy Agnes, v jejíchž ústech se nacházel odznak jeho moci. Trochu níže vpravo rozeznal v nohou postele Abigail, zřetelně rozlišitelnou dle dlouhých havraních vlasů a mohutného poprsí, které se jí houpalo pod tělem jak dva obří vaky na vodu. Ani jedna z dívek na sobě nejspíš vůbec nic neměla. Všude, kam byl schopen dohlédnout, vítala ho svěží, mladá, neporušená a ničím nerušená kůže.

Hlava Agnes a její tělo mu přitom znemožňovaly jakýkoli pohled na třetí osobu. To ho nijak nezneklidnilo, protože usoudil, že logicky by se mělo jednat o Agathu. Lady Clara nejspíš usoudila, že je Lorda Charlese potřeba ráno zabavit. Lord Charles se mohl akorát tak proklínat za to, že se proti tomuto nápadu jednoznačně nevymezil a místo toho naivně předpokládal, že jeho Lady bude také zachovat klid, kdyby ho náhodou měla potřebu večer potřebovat. Vlastně ne až tak náhodou soudě dle průběhu předchozích dvou večerů po návštěvě jejich nemilovaného plukovníka. A taky, že bude respektovat to, že ho čeká celkově náročný den.

Takto netušil, co si má myslet. Rozvaha velela k opatrnosti, a ne k tomu nakládat mu ráno další úkoly navíc. Když tam tak však odevzdaně ležel a přemítal, kam mohou směřovat myšlenky jeho ženy a čeho tímto chce docílit, uvědomil si, že dráždící ústa si s ním jenom tak hrají. Aha. Lady Clara se asi rozhodla vyslat trio svých amazonek, aby vyzkoušela jeho pozornost a otestovala, jak se zachová. S touto vírou si Lord Charles připustil, že by bylo možné si s jistou mírou rizika trochu dopřát. A ústa Agnes byla stále ještě rozkošně v záběhu. Nedívat se, co činí, by tak bylo promarněnou příležitostí.

Lord Charles si proto podepřel jednou rukou hlavu a raději si ji ještě podložil polštářem. Druhou pak manipuloval Agnes tak, že se její hlava ocitla na konci jeho kopí kolmo vztyčeného nad jeho břicho. Stačilo už jen odhrnout stranou vlasy padající dolů a už měl mnohem lepší výhled. A v tu chvíli se zarazil. Lady Clara, která na průzor již čekala, na něj naopak rozpustile mrkla. Jeho levou kouli přitom ani na okamžik nepustila z cumlajících úst. Otázka, kde zůstaly Mariana a Agatha byla vzápětí rychle vyřešena, když se na pokyn jeho ženy odkudsi z prostoru zhmotnila další dvě nahá ženská těla a přistála na ohromné ploše lůžka vedle něj. Překvapený Lord rychle mrkal, aby jeho mozek byl ochotný přijmout fakt, že z malé vzdálenosti kouká přímo na rozevřené pohlaví Agathy, které již zespodu freneticky olizuje Mariana. Rychlé ověření potvrdilo jeho podezření, že v nohou postele se stejně činí Agatha, takže pro obě dívky jejich paní zřejmě vypsala nějakou soutěž spojenou s odměnou pro vítězku. Lordovým ústrojím se prohnala mohutná nárazová vlny, když kombinace vjemů dopadla se silou kovářského kladina na jeho smysly, a ona tak bezvládně padl hlavou zpátky na polštář. Koukal nad sebe, se zavřenýma očima, a počítal pomalu vzestupně. Příliš mu nepomáhalo to, že do ucha mu zřetelně cinkalo mlaskání a čvachtání vybuzování pílí Marianina jazýčku a natěšeným stavem, ve kterém se nacházelo jemu nabídnuté inkriminované místo.

Vlna se naštěstí rozpustila a nepřepadla přes vystavěné hráze. Vydržela dokonce i nápor Marianina zasténání a následného uvolnění, při kterém pěchovala zklamání ze své porážky do zurčící studánky nad sebou. Lord Charles, na jehož rozmnožovacím ústrojí stále láskyplně pracovala tři ústa, mezitím procházel rodokmen svého rodu a hledal, naštěstí marně, nějakého mužského předka, který by zemřel předčasně na zástavu srdce. Když se jím navíc prohnala nová vlna reagující na změnu ve vysílaných signálech, zadoufal, že jeho síla vydržet bude tak velká jak narychlo odhadnutý potenciál svého srdce, nyní mohutně bijícího v jeho hrudi. Odvážný pohled směrem k jihu mu potvrdil, že Agnes navyšuje tempo pod diktaturou ruky své Paní, která ji kontrolovala přes temeno hlavy. Jedna jí bez pozornosti se ocitnuvší koule nemohla nárůst podnětů vyvážit.

„Uvolni pěkně hrdlo, mé dítě, tak jak jsme tě to učily“, instruovala Lady Clara Agnes vzápětí.

Tohle Lord opravdu nepotřeboval slyšet. Role pokusného králíčka mu momentálně tak nějak neseděla.

„Má Paní mě večer nebude potřebovat?“, vycedil se značným úsilím proto skrz zaťaté zuby.

„Nejspíš bude“, odtušila Lady Clara nevinně a znovu na svého muže mrkla. Tomu se v kombinaci s tím, jak výrazně níže se propadl do vzápětí kuckajících úst adeptky na roli jeho pokojské zatmělo před očima a vzkypěla v něm žluč. Sebral poslední zbytky sil a zavdal důvod k hrdosti pro svou nepoddajnou krev. I přes značné úsilí, které ho to stálo, se dokázal vztyčit na rukou, aby pak pravou z nich ukázal jednoznačných gestem ke dveřím a zařval: „Ven!“.

Jeho odvaha nebyla ale tak velká, aby se pokoušel zaostřit na to, jaká bude reakce v chumlu ženských hlav kolem jeho klína a raději usilovně koukal před sebe snažíce se o jednoznačný postoj a výraz tak tvrdý, v jakém se nacházel jeho skoro explodující úd. Naštěstí se dočkal pokory a odpovídají reakce.
„Jak si Vaše Lordstvo přeje.“

Hlas jeho ženy byl milý a sladký a nevypadalo to, že by byl podbarven sebemenším zklamáním. Její mise asi byla úspěšně splněna. „Ústup, dámy“, zavelela Lady Clara briskně a vzápětí již hnala své chichotající se stádo před sebou ven. Ve dveřích na svého muže na rozloučenou zvesela zamávala. Tomu temný, nasupený výraz vydržel jen tak dlouho, než zavřené dveře bezpečně zaklaply, a pak se bezvládně sesunul zpátky na polštář a hledal síly pro den před sebou.

A že jich potřeboval požehnaně. Průběh dne byl totiž jednou velkou katastrofou. Dlouhé, a přitom naprosto neplodné jednání, orámované únavnými cestami do a z města. Tak tak se stihl vrátit na domluvený dýchánek. Který dle očekávání jitřil jeho již tak dost pocuchané nervy.

Plukovník byl prostě a jednoduše na zabití. Lord se vícekrát přistihl při úvahách, že lekcí kordu nebude potřeba, neboť toho skřeta buď uškrtí vlastníma rukama, nebo ho ubije čímkoli, co bude zrovna po ruce. Pohrabáč u krbu v tomto směru vypadal velmi lákavě. Stejně jako bytelná šachovnice připravená pro chvíle potřeby. Tímto by toto starodávné dědictví po jeho předcích došlo svého velmi slavného konce a nemuselo by se více trápit tím, že ho v partiích šachu na něm rozbíjí na padrť Lady Clara. A kdyby vše selhalo, po celém domě byla rozmístěna spousta trofejních zbraní připomínajících slavnou minulost jeho rodu. Kterou jistě bylo potřeba oprášit.

Nebýt toho, že Lady Jane byla nejbližší přítelkyní jeho ženy, snad by se ani neudržel. Definitivně ho před nutností vysvětlovat, jak se to mohlo stát, že plukovník při návštěvě u něj zakopnul a spadnul zrovna tak nešťastně, že se nabodl na vystavené kopí, které se v salonku ocitlo neznámo proč a neznámo kdy, zachránil vyděšený pohled Lady Clary, do kterého se ponořil, když v záchvatu vzteku lámal bezmyšlenkovitě v ruce držící karty v reakci na jednu naprosto nemístnou repliku, které se smál až se za břicho popadal pouze sám plukovník. Bylo to poprvé, kdy Lord Charles viděl v očích své ženy skutečný strach a paniku, a to ho dokázalo uzemnit. Odchod jejich hostů domů byl vpravdě vysvobozením.

Špatný den Lorda Charlese ale nekončil. Musel neplánovaně znovu do města, již pozdě večer, a v půlce cesty tam ho zastihla zpráva, že panika byla zbytečná, a může se zase – v klidu – vrátit domů. A když pak již za tmy schváceny vyšel nahoru do patra, krok sun krok, a chtěl si to bez myšlenek na cokoli dalšího zamířit do azylu svých komnat, vyděsily ho zmíněné zvuky z osobních prostor jeho ženy.
Nájemní vrazi to nebyli.

Lord Charles s rukou přimrznutou ke klice, při vynechání pár úderů srdce, zíral na scénu před sebou. Lady Clara stála rozkročena v bocích nad jakýmsi tučným pozadím přelomeným přes zvláštní dřevěnou konstrukci, v napřažené ruce držela jezdecký bičík. Na vyrušení, kterého se jí dostalo, reagovala pohledem ke dveřím a pozdržením další rány.

„Rušíte, Můj Pane“, zavrčela vzápětí a vzduch v místnosti prořízlo svištění spojené s tím, jak dlouhý a tenký nástroj zakončený rozšířením, který držela v ruce, opsal rychlý oblouk a vší silou dopadl na zarudlou, sešlehanou zadnici, která již jistě utržila nespočet ran. Než se Lordu Charlesovi vrátil srdeční rytmus, přidala další dvě rychlé rány. Poté Lady Clara uchopila bičík mezi obě dlaně, a zatímco zamyšleně pozorovala své dílo a zkoušela jeho pružnost, slovem se obrátila na svého zkoprnělého muže - „Nemohu neříct, že by mě Vaše přítomnost nepřekvapila, Můj Pane. Neměl byste být náhodou ve městě?“.

Než se Lord Charles vzmohl na odpověď přidala další tři rány. Zvuk dopadajících ran byl denervující. „Já ... ach ... byl jsem v půli cesty odvolán“, vykoktal nakonec Lord Charles do ticha, když bylo jasné, že jeho žena před dalším pokračováním čeká na jeho odpověď. „Jak politováníhodné“, konstatovala Lady Clara rozmrzele a tiše. Načež se konečně tělem obrátila k němu.

Lordu Charlesovi padla brada ještě víc, neboť si teprve nyní uvědomil, co že to má jeho žena sobě. Vysoké jezdecké kožené boty jí sahaly skoro až do rozkroku, odkud na něj vykukovalo její zase narůstající chmýří. Bylo ale dobře skryté pod těžkým, širokým opaskem, který jí krásně zvýrazňoval klenutost boků. Horní část těla měla upnutou v černém koženém korzetu, který ale končil pod prsy, která ponechával holá. Také rukavice stejné barvy jako zbytek úboru byly vysoké. Vlastně to byl nějaký úplet sahající jí až k ramenům. Na hlavě měla na bok posazenou mysliveckou čapku s dlouhým bažantím perem. Zatímco se poklepávala rozšířenou plochou bičíku do dlaně, častovala svého muže projevy své nelibosti - „Jak jsem již řekla, vyrušil jste mě, Můj Pane. Zrovna v nejlepším. A to se neodpouští.“ Tón jejího hlasu byl přitom ještě výmluvnější než obsah.

„Ale, má Paní ... co .... tohle ... je to na místě?“.

Lord Charles si nemohl pomoci. Aniž by dokázal nad celou situací uvažovat, nechal svůj jazyk podřídit zmateným stavům ve svém mozku. Možná, že kdysi dříve by takové tělesné tresty byly na místě, ale – obával se – ta doba již dávno pominula. Snad jeho jméno a pověst jsou dosud alespoň takové, aby v případě, že by se nepodařilo takovýto výprask zatajit, bude schopen se s poškozenou osobou dohodnout tak, že to neublíží pověsti jeho domu. A celá záležitost postupně vyšumí. To, že opravdu neuvažoval, mu ihned prozradil ještě více ztvrdlý výraz ve tváři i v očích Lady Clary.

„Nyní jste mě opravdu rozčílil, Můj Pane.“ Její tón by byl schopný krájet led jako máslo. „Považuji za skandální, že Vás vůbec napadlo, že by se tato záležitost mohla odehrávat proti vůli hříšníka! Odsouzeníhodné je už to, že byste si mohl myslet, že se tak neděje s jeho souhlasem!“ S těmi slovy pustila Lorda ze zřetele, produsala kolem konstrukce a bezohledně zvedla svěšenou hlavu trestané osoby za vlasy do vzduchu a natočila jí tváří k Lordovi. „Je toto potrestání v pořádku?“, zeptala se pak pevně ženy, ve které Lord Charles poznal jejich pomocnou kuchařku, na jejíž jméno si nebyl schopen vzpomenout. Byla ostatně relativně nová.

„Naprosto ... Má Paní ... Má Paní ... je nesmírně ... laskavá ...“.

Lord Charles si při vyslechnutí těchto slov byl jist, že ho šálí smysly. To opravdu nemohla myslet vážně. Vždyť se jí v očích leskly slzy. Třepala se jí brada. Chvělo se jí tělo. Její zadnice budila dojem, že si alespoň týden nebude moci sednout. Hlava se jí bezvládně houpala, jakmile ji Lady Clara opět pustila. Následující sdělení Lady Clary však zastavilo další proud Lordova případného nesouhlasu dříve, než se mohl vyslovit - „Když se Vaše Lordstvo konečně zamyslí, určitě si také vzpomene, proč je tento trest naprosto na místě.“

Lord zíral. A dle zadání si procházel minulost. Nemusel dojít nijak daleko. Monroe. A jeho nevybíravé poznámky ohledně játrové paštičky, která mu byla nabídnuta. A po jejímž ochutnání mu Lord Charles musel dát, velmi nechtěně, za pravdu. Jenže to nebylo v jeho úvahách vše. Paštičku přece nechystali přímo v domě, to věděl. Ochutnal ji kdysi u jejich hajného a zajistil, aby od té doby byla u něj doma k dispozici. Právě od něj. Podezřením se mu prudce zúžily zornice.

„Tato osoba se k přípravě paštiky dobrovolně přiznala?“, otázal se nebezpečným hlasem své rozparáděné ženy. A okamžitě trefil do černého.

Lady Clara viditelně zbledla a její postoj znatelně ochabnul. Bylo na ní vidět, že chvíli neví, jak dál, protože jí okamžitě došlo, že Lord ji tentokrát velmi překvapil, když nečekaně rychle prozřel. Nasucho polkla. „Přihlásila se k tomuto činu, Můj Pane“, vypadlo z ní nakonec značně nepřesvědčivě.

Lord Charles již dávno věděl, že jeho žena není svatá. A i když si dávala dobrý pozor a on se nesnažil být dotěrný, náhodně v poslední době odhaloval některá z jejích tajemství, jak si je Lady přestávala tak zoufale hlídat. Nyní tak konečně pochopil, jaký je smysl sbírky jejích bičíků, které se před ním Mariana jednou snažila rychle skrýt. A když tak mluvil o Marianě ... Musel ji pochválit, jak dokonale se snažila splynout s podlahou vkleče vedle konstrukce. Nahá, až na řemínek kolem krku a jakýsi třpytící se předmět, který jí .... Lord se musel trochu předklonit a lépe zaostřit, aby se přesvědčil, že vidí správně ... spojoval její bradavky, ke kterým byl připevněn, a mezi kterými volně visel. Ach, zlatý řetízek. Snad. Nebylo to možné pořádně rozlišit. V dobrém výhledu mu totiž bránil tác, který držela v obou rukách a na kterém byla vyskládána sbírka jezdeckých trofejí Lady Clary. Aktuálně však řešil mnohem zásadnější problém. Což mu připomnělo, že je čas vrátit se k pravé hříšnici. Nespravedlivý trest se Lordovi velmi příčil. I když v tomto případě se obával, že jeho exekuce je především obrazem potřeb a tužeb obou stran a že se postižená osoba skutečně přihlásila „dobrovolně“. A jejich pomocnou kuchařkou se nestala pouze kvůli svému umění kulinářskému.

„Jste již s výkonem trestu hotova, Má Paní?“, otázal se opět velmi tiše stále ještě překvapené Lady Clary, dosud nestojíce pevně zpátky na zemi. Diskuze o tom, co dál, ale patřila až mezi čtyři oči. Respektive šest, protože na Marianinu věrnost a diskrétnost se bylo možné spolehnout. Aniž by spustila oči z rázné, sebevědomé tváře svého muže volající po spravedlivém potrestání, položila Lady Clara v reakci jedinou otázku – „Mariano?“.

„Ještě dva, Má Paní“, špitlo směrem od podlahy. „A případně tři navíc jako odměna za dobré chování“, bylo dodáno poněkud neochotně. To, že tato slova skutečně neměla zaznít, bylo zřetelné z toho, jak Lady Clara usilovně zavřela oči a stáhly se jí koutky sevřených rtů. Dost výmluvně totiž hovořila o tom, že se jedná o jasný, domluvený scénář.

„Dokončete prosím svůj úkol, Má Lady“, vyzval Lord Charles se sevřenými zuby i dlaněmi schovanými v kapsách svou Paní, která tomu, co slyšela, nebyla schopna uvěřit. Nakonec se ale pohnula. Naštvaná sama na sebe, že se nechala takto lehce nachytat, prořítila se jako fúrie zpátky na místo exekutora a pět ran slila v jeden rozmazaný blok. Lord náhle pocítil o jejich novou kuchařku opakovaný strach.

„Odvaž ji“, procedila těžce dýchající Lady Clara nakonec mezi zuby povel klepající se Marianě. Lord Charles s nahrbenými rameny, sevřenými svaly, vysunutou bradou a oči metajícími blesky vskutku budil dojem boha pomsty. A byť to tak nyní trvalo déle, než by tomu nejspíš bylo jinak, podařilo se Marianě nakonec povolil řemeny, kterými byly kotníky a zápěstí připoutány ke spodní části lešení a žena osvobozena. O tom, že šoků není nikdy dost, přesvědčila Lorda Charlese její další reakce, neboť se ihned jak toho byla schopna poté, co se dostala dolů, svezla na všechny čtyři, prakticky se doplazila před svou Paní a políbila ji na špičky obou bot. Svůj projev oddanosti doprovodila i slovně - „Děkuji, Má Paní, za Vaši námahu a laskavost“.

„Můžeš jít, Winnifred“, poučila ji Lady Clara zřetelně znovu rozmrzelá z toho, že ani tento projev jejich kuchařky se příliš neslučoval s tím, že se jednalo o pouhé potrestání za nevydařenou paštiku.
Ta zmizela z místnosti jak pára nad hrncem, vědoma si toho, že její další přítomnost je nyní těžce nežádoucí.

Lord ukázal na místo před sebou. „Sem! Na kolena!“, zavelel rázně.

Výsledek naprosto předčil jeho očekávání. Ne jedna, ale hned dvě ženy rázem klečely přímo před ním, hlavy provinile sklopené k zemi, oči hledící na jediné místo na podlaze. Lady Clara dokonce dokázala po cestě někde nejen upustit bičík, ale srazit si i z hlavy furiantsky nasazenou čepičku. Mariana někde nechala tác i s proprietami.

Teď nešlo couvnout, bylo potřeba zůstat pevný. A tak se Lord Charles položil do svého spravedlivého rozhořčení a nechal to s sebou plynout.

„Doufám, Má Lady, že se nebudeme nijak přít o tom, že si oba jsme dobře vědomi toho, že byla potrestána nesprávná osoba.“

„Ne, Pane, nebudeme.“ Provinilý tón Lady Claře vyloženě sluší, pomyslel si Lord Charles s podivem i obdivem.

„Dobře. Obracím se proto na Vás jako na zjevně zkušenou osobu ohledně toho, jaký navrhujete adekvátní trest za toto politováníhodné nedopatření.“

Lady Clara překvapeně zvedla zrak. Tento vývoj nečekala ani v nejmenším. Copak si její muž nebyl vědom toho, že si dopředu nadbíhá? Tomu nevěřila. Nebo že by si on nemyslel, že by ona mohla vůbec připustit, že by se jí dostalo stejnou mincí? To spíš. Ale byla ta správná chvíle zkoušet ho vyzvat a pak jen zklamaně sledovat, jak zhrzeně prchá pryč ověřivše si, že jeho žena je ještě zvrácenější, než si myslel, a ona pak bude muset znovu v potu a trýzni stavět pracně vybudované mosty?

„Nuže, Má Paní?“, dostalo se jí pobídky, když nereagovala. Postoj Lorda Charlese se neměnil, v jeho očích ale doufala že spatřuje měkčí tón. A přesto stále nebyla schopná jednat. Výsledek byl tak nejistý! A co ona by dala za to, aby se jí z jeho rukou dostalo stejné péče, jakou právě poskytla Winnifred! Byl snad čas na nějaké smlouvání nejtěžšího kalibru? Tohle přece nebyla ta správná chvíle! Byl to on, kdo musel projevit rozhodnost, pádnost, sílu svého postoje a jistotu, se kterou řídil celou domácnost a své panství! A ukázat jí touto cestou, že se o něj vždy může opřít, že je dostatečně silný za ně oba a že ji je stejně schopen bránit a chránit před celým světem, jako jí, když to je správné, dokázat vnutit svou vůli!

„Má moje Paní strach, že prchnu, nebo o svoje pozadí?“.

Hlas Lorda Charlese byl něžný, laskavý a plný pochopení. On to byl ochotný zkusit! Vztáhnout na ni touto cestou ruku! Nechat projevit svoji dominantní stránku, o které věřila, že tam někde dole je a celým srdcem přitom doufala, že se někdy projeví! Kdyby Lady Clara mohla a nechala se přemoci bezprostředními city, vyskočila by ihned ze země, skočila mu kolem krku a nepustila ho ze své komnaty dříve než ráno druhého dne. Ale to nešlo. Teď ne! Nyní to bylo potřeba dohrát do konce. A pokud tomu měla obětovat svoji zadnici, byla to naprosto nepatřičná oběť pro to, co tím oba mohli získat! Potlačila proto slunce, které se jí rozlilo ve tváři a v očích a raději rychle sklopila hlavu dolů. Jak se na usvědčeného viníka koneckonců sluší a patří.

„Zaslouží si stejné potrestání, jakého se dostalo poškozené osobě, můj Pane“, prohlásila po chvíli nezbytné pro srovnání si citů provinilým hlasem.

„Jsem rád, že to vidíme stejně“, konstatoval Lord Charles tvrdě. „Mariano, připoutej svou Paní“, vyzval pak jejich služebnou rozhodně a jistě. Překvapeně mohl pozorovat, že tónem svého hlasu zabodoval u obou žen klečících před ním, neboť se v očekávání věcí příštích roztřásly. A nebyl to třes vyvolaný strachem. To rozhodně ne.

Kdyby za sebou neměl tak špatný den, nikdy by to takto daleko nedošlo. Ale zde se ukázalo, že na rčení „všechno zlé je k něčemu dobré“, přece jen něco bude. Ve skrytu duše již dlouho toužil láskou zmalovat svou ženu do fialova za všechny ty úsměšky, provokace, výsměchy a dráždění, kterými ho počastovala, aby probudila jeho vnitřní řev. A činila tak bez obav z možné odplaty. A právem. Ale jen téměř, jak se ukázalo. Kombinace potřeby to ze sebe dostat, vlivu, který na něj měla jeho Královna vyplácející poddanou a oné skryté potřeby se jí náležitě odměnit, udělala své. A co bylo hlavně rozhodující, jestli se opravdu ale opravdu hrubě a šeredně nemýlil, obava jeho ženy o budoucí vývoj se týkala pouze a výlučně toho, že by on na vyzvání mohl vycouvat a prchnout. A i když by na nevinnou osobu nevztáhnul ruce a nejspíš nikdy nedal nikomu důvod se domnívat, že by byl nějaký hrubián, bytostně se mu to nepříčilo. A to málo, co viděl, ho odpudilo jen hlavně proto, že se prve domníval, že to je naprosto nepatřičné. A i když nebyl nadšen, že někdo trpěl, nebylo to vlastně na vyžádání oné osoby?

Bezprostřední následný vývoj ale nebyl podle jeho představ. Místo pohybu vpřed se Lady Clara a Mariana podívaly na sebe a probíhala mezi nimi nějaká bezeslovná, krátká komunikace. O čem tak mohly přemýšlet a co si sdělovat, neměl Lord Charles sebemenší představu a jejího výsledku se spíše obával. Že se snad nakonec přece jen mýlil? A tohle se od něj nečekalo? Rychle ho ale uklidnilo to, že po skončení rozpravy obě ženy opět sklopily zrak. Až se ozvala Lady Clara.

„Dovolily bychom si přednést určitý návrh, Můj Pane“, začala obezřetně. A bylo to na místě, neboť Lord nebyl schopen pochopit, co by si tak obsažného a důležitého dokázaly touto cestou v krátkém čase sdělit, a to ho rozčilovalo. „A to?“, dostal proto ze sebe se snahou nedát na sobě rozladění a přepínaní nervů znát.

„Předpokládám Můj Pane, že je to tak, že jste se v podobné situaci ještě v životě neocitnul, že ano?“, pokračovala Lady Clara stejně opatrně. „Přepokládáte správně, Má Paní“, ujistil ji Lord Charles spíše s hrdostí než uraženě. Jeho žena na znak potvrzení informace přitakala hlavou. „V tom případě, Můj Pane, bychom byly rády, kdybyste se ujal svého úkolu plně a nejprve za mě potrestal Marianu za její nedávný prohřešek.“

Lordu Charlesovi spadla nevěřícně brada. Tohle prostě nemohly myslet vážně! A o čem všem si tak ony dvě v soukromí proboha povídají? Tohle se přece nemohlo zrodit beze slovní domluvy mezi nimi! Bez toho, že by dříve detailně neprobíraly své nejintimnější potřeby a přání!

„Mariana s tímto skutečně vyslovuje souhlas?“, vydechl Lord Charles nakonec s jasnou dávkou nedůvěry. Že není dosud schopen dohlédnout toho, co od jistých žen může všechno čekat, mu ihned potvrdila přímo dotčená osoba.

„Naprosto, Můj Pane“, zaševelila Mariana tiše s očima stále upřenýma do podlahy pod sebou. „Provinila jsem se tím, že jsem vyslovila před Vaším Lordstvem pravidlo, které v tu dobu mělo zůstat skryté.“ Aha, informace o bonusových ranách, měl Lord Charles ihned jasno. „Zasloužím proto od své Paní potrestat.“

Lord nasucho polknul. „Jen tak, za takto malé porušení? A jsi, upřímně a podle svého nejlepšího vědomí, srozuměna s tím, že tě místo ní potrestá moje ruka?“, musel se Lord Charles ujistit o tom, že vše je skutečně tak, jak by to mělo být, neboť v případě Mariany nehodlal ani trochu být nechtěným nástrojem požitku své nemravné drahé chotě. Pohled, který k němu Mariana upřela, ho zaskočil úplně stejně jako její slova.

„To je od Mé Paní naprosto velkorysý, vskutku královský a nesmírně laskavý dar, Můj Pane!“. Na dokreslení pravdivosti svých slov jí oči zářily jako lampičky a tvář připomínala slunce. Lord Charles se na reakci nevzmohl. Nechtěl ani přemýšlet o tom, v čem přesně ten dar spočívá. Lady Clara ale cítila potřebu tak jako tak mu to osvětlit.

„Abyste pochopil, Můj Pane“, začala totiž bez vyzvání, „zasloužíme obě od Vašeho Lordstva již dlouho potrestat. Už třeba jen za to, že jsme si netroufly ho o to nikdy dříve požádat.“ Tato zvláštní logika nemohla míru Lordova úžasu snížit ani trochu a celá informace mu přišla až příliš neuvěřitelná. Ale Lady Clara asi musela někde začít. „Co se týče Mariany“, pokračovala vzápětí, „zaslouží si pro jedenkrát být v něčem první.“ Tak nad touto logikou už byl Lord Charles úplně perplex. „Marianě se tak dostane odměny, která jí ráno unikla“. Och, tohle vskutku bylo ráno mezi Marianou a Agathou ve hře? A Agatha vyplacena byla? Ne, tohle nechci vědět, měl Lord Charles jasno ihned, netoužící po tom poupravit si názor na celé ženské pokolení. „A navíc“, dodala Lady Clara nakonec po značném nádechu, „když bude Mariana první, umožní mi to poznat techniku Jeho Lordstva před tím, než budu moci být potrestána sama.“ AHA! A případně mě něco nového rychle naučit, blýsklo poznání hlavou Lorda Charlese. Neskutečné, co byly schopny vymyslet. „Berte to také jako můj požadavek na narovnání toho, že jste bez vyzvání vpadl do mých komnat, můj Pane“, dodala ještě jeho žena potutelně nakonec.

„Snažil jsem se Vás jen zachránit před útočníky, Má Paní!“, vybuchl Lord Charles dříve, než se mohl zastavit.

„Ach, opravdu?“. Lady Clara tak nádherně zčervenala, že Lord Charles skoro ihned zapomněl na to, co by se teď mělo dít. Ne tak ovšem Lady Clara. „Poděkuji Vám za Vaši starost někdy později v soukromí, Můj Pane, jen sami dva“, přislíbila natěšeně, jinak ale s nadějeplným výrazem zůstala klečet a odolala opakované touze vrhnout se svému muži kolem krku. Po nezbytné chvilce potřebné pro vstřebání posledního překvapení vyslala její otázka vývoj dále kupředu. „Souhlasíte tedy s naším návrhem, Můj Pane?“.

Lord Charles raději pouze kývnul na souhlas.

„Mariano“.

Prosté oslovení jménem stačilo k tomu, aby se dotyčná vymrštila na nohy, až se jí zlatý řetízek mohutně zahoupal pevně připnutí k jejím ztopořeným bradavkám, s předem děkovným pohledem ujistila Lorda o tom, že ona se rozhodně těší, ať již jeho umění bude jakékoliv, respektive cítí neotřesitelnou víru, že Lord pro ni nemůže selhat, a pak se již otočila na patě a zvolna, beze spěchu se ubírala k mučednické pomůcce, ze které již ani na okamžik nespustila oči.

Lord si ji konečně mohl trochu podrobněji prohlédnout. Vlastně ani nebylo moc co zkoumat. Byla to prostá dřevěná konstrukce, kdy dvě nohy po každé straně byly propojeny tyčí nahoře a dole zajištěny proti rozpadnutí řetězy. Jediné vylepšení představovaly dřevěné kolíky zabudované do spodní části nohou, které zjevně sloužily k tomu, aby se do nich dala upevnit těžká kožená pouta osázená děrami. Mariana se kolem horní tyče zlomila v pase a s rozevřenýma nohama i rukama čekala, až ji její Paní připevní. Zlatý řetěz se jí houpal kolem hlavy. Lord Charles zatím studoval tác se sbírkou roztodivných nástrojů.

Převládaly jezdecké bičíky. Ale rozeznal také obyčejné dřevěné pruty. A některé nástroje viděl poprvé v životě. Domníval se, že by se klidně mohlo jednat o nějaké pomůcky dříve využívané k týrání čarodějnic. Ještě stále rozvažoval, jaký by mezi nimi mohl být rozdíl v bolestivosti a zobrazení výsledku, když mu Lady Clara vtiskla do ruky bič, který použila na nebohou – či vlastně šťastnou – Winnifred.

„Tento bude pro seznámení Vašeho Lordstva tak akorát“, osvětlila mu důvod svého konání. „Mariana je připravena, Můj Pane“, dodala a gestem naznačila, že je čas začít.

Lord byl připraven. Jestli ještě dříve zvažoval správnost svých rozhodnutí, nyní měl naprosto jasno. Zhluboka se proto nadechl a vydechl a zkusmo zkusil švihnout bičem ve vzduchu. Cele se soustředil na dopadovou plochu, snažil se nevnímat ženu za ní a zkoušel si představit, že je pouze v sedle některého ze svých koní a chystá se ho povzbudit k vyššímu tempu.

Sotva dopadla první rána, věděl, že sílu nedimenzoval vůbec dobře. I jako úplný neznalec poznal, že slabý zvuk dopadu asi nebyl to pravé. Jeho žena to samozřejmě neopomenula komentovat. „Takovouto ránou byste nezabil ani mouchu, Můj Pane.“ Lord stisknul zuby a přitlačil. Podle ticha, které po ráně následovalo a dosaženého zvuku usoudil, že pořád málo. Přidal více. Zvuk byl již rozhodně zřetelnější. Znějící. Ale Mariana se zdála, že to stále ještě nese úplně stoicky. A z postoje své ženy stojící mu po boku cítil, že ke spokojenosti má daleko. To mu zvedlo hladinu naštvání exponenciálně.

„Ach“, ozvalo se s překvapené Mariany po další ráně. Nadzvedla hlavu a zahnízdila se.

„Dál!“, práskl povel velícího důstojníka ihned, dříve, než Lord mohl podlehnout pocitu, že přestřelil. Udeřil tedy znovu. A znovu. A znovu. Testujíce, kdy bude zastaven. Mariana se vypínala v úchytech, propínala špičky prstů na rukou, ale jinak byla víceméně potichu. „To už je mnohem lepší, Můj Pane“, ujistila ho Lady Clara spokojeným tónem. „Přidejte ještě trochu síly a plynule v mírném tempu pokračujte. Mariana bude tak laskavá a začne počítat rány, až to pro ni bude podnětné, že ano, drahá?“. Oslovená dívka vzorně rychle kývala hlavou, zatímco Lord si musel poupravit zjevně mylný názor, že tohle už, snad, konečně, bylo dost. Znovu přitlačil. Ještě pořád nic. Tak ještě trochu.

Bylo slyšet, jak Mariana usilovně dýchá. A napíná se v poutech. „První, Můj Pane“, vypadlo z ní po chvíli. „Druhá, Můj Pane“, pokračovala dále, když nastala ta správná chvíle. A tak Lord pokračoval. A ruka mu tuhla a těžkla, když sledoval, jak se pozadí jeho služebné barví do ruda a objevují se na něm pruhy v místech, kde bičík dopadl napříč. Stále ještě nebyl bytostně přesvědčen o tom, že to, co činí, je skutečně správné a v zájmu osoby, která se k tomu tak ochotně propůjčila. Jako vždy v takovýchto chvílích v poslední době se však mohl spolehnout na svou ženu.

„Pokračujte, Můj Pane“, uklidňovala ho s rukou položenou na jeho netrestajícím rameni. „Mariana by Vám neodpustila, kdybyste polevil, nebo skončil dříve, než napočítá do dvaceti pěti. Je to pro její potěchu. Vytrvejte a budete odměněn.“

Lord Charles absolutně nechápal, jakou odměnu mohla mít jeho žena na mysli, ale nyní viděl cíl, ke kterému se měl dostat. Zatvrdil se, ještě více skousnul zuby a pokračoval. 12 – 13 – 14 .... Mariana začínala ke zmítání se přidávat i zřetelnější zvukovou stopu. A Lord nevěřil vlastním uším. Ano, byl v tom projev bolesti, ale ... určitě ho jenom šálily pocuchané smysly ... přece by v tom pro ni nemohlo být žádné vzrušení ... „Mariana je velmi specifická dívka, Můj Pane“, přispěchala Lady Clara opět na pomoc. „Stejně jako Winnifred. Jistá míra bolesti je pro ni nesmírně stimulační. Ještě trochu přitlačte a vytrvejte ...“. 19 – 20 – 21 .... Mariana těžce dýchala, mocně škubala konstrukcí, ale stále zvládala přerývaným hlasem vzorně počítat. Lordu Charlesovi se rozevíralo chřípí, jak zřetelně cítil vůni silně vzrušené ženy. Vlastně dvou silně vzrušených žen. Byl tak fascinován tím, že by se mohli dobrat konce, který vůbec nepředpokládal, že ani nevnímal, co to začíná provádět v jeho kalhotách.

„Ještě trochu přitlačte a rychleji, nenechte ji počítat!“

S poslední dopadnuvší ránou se Mariana vzepjala jak mocný oř a beze vší pochybnosti došla svého vrcholu. Trvalo déle, než sebou přestala zmítat a vypadlo z ní „Dvacet pět, Můj Pane.“ Lord Charles jen nevěřícně zíral na to, jak po rozehnání poslední bouře bezvládně visí v úchytech. Lehký polibek jeho ženy na tvář ho trochu vrátil zpátky do reality. Jeho úd zatím v kalhotách burácel dál. „Jste skutečný muž a Lord, Můj Pane“, špitla mu Lady Clara vzápětí lehce do ucha. „A nemějte obavy. Tento bičík bolí, ale k tom, aby zanechal skutečné a trvalé stopy, musel byste použít výrazně vyšší sílu. Kdybyste někdy v budoucnu pocítil potřebu vybít ze sebe špatný den, Mariana nebo Winnifred Vám budou vždy rády k dispozici. Stejně tak obě ocení, kdybyste je někdy byl ochoten je touto cestou odměnit za dobré a věrné služby. I mnohem přísnějšími nástroji.“

„A vy, Má Paní?“, podřídil Lord Charles svůj jazyk myšlence, která ho musela nezbytně zajímat, protože takto svoji ženu rozhodně neviděl.

„To právě vyzkoušíme, Můj Pane“, potvrdila mu Lady Clara správnost jeho domněnky. „Ale buďte si naprosto jist, že v tuto chvíli po ničem jiném netoužím. Chci zakusit Vaši spravedlivě trestající ruku na mém pozadí. Cítit sílu Vašeho spravedlivého rozhořčení. Žádnou jinou bych nesnesla. A věřím, že snesu minimálně to, co Mariana.“ Na znamení toho, že má její slova brát opravdu naprosto vážně a upřímně, se k němu tiskla a zapírala se do jeho mocných ramen. „Bude mě Má Lady pomáhat v tom určit správnou sílu a dá mi vědět, kdyby chtěla přestat?“, předeslal jí tak Lord Charles, že je svolný k tomu zkusit vztáhnout ruku i na ni, ale že je připraven ihned na vyzvání přestat. „Samozřejmě, Můj Pane.“ Nebylo sebemenších pochyb, že Lady Clara opravdu nehodlala couvnout. Její vzrušení se ostatně stále vydatně vznášelo ve vzduchu a nepolevovalo, i když již byla kousek před tím být nyní trestanou a nikoli trestající osobou. Lord Charles se tak tomu odevzdal.

„V tom případě je čas zaujmout správnou pozici, Má Paní.“

Poslední, vydatnější pusa na tvář a Lady Clara již nedočkavě uvolňovala Marianu z popruhů. Ještě ale nebyla ani u rukou, když se natočila tváří ke svému Pánovi a optala se: „Udělá pro mě Jeho Lordstvo ještě něco?“. „A co by to mělo být, Má Lady?“, zajímal se Lord. „Sundá si vestu a košili, Můj Pane. Ráda bych pozorovala mohutný a silný hrudník Vašeho Lordstva, když mě bude trestat.“

Lord Charles místo odpovědi odložit bičík, který mu již téměř přirostl do dlaně, a začal si rozepínat knoflíky na prošívané vestě ozdobené zlatou nití, symbol svého bohatství a moci. Nebyl ještě hotov ani s ní, kdy se k němu přiřítila Mariana, vzala jeho pravou ruku do svých a políbila ho vkleče na jednom koleni na nárt. „Děkuji, Můj Pane za Vaši péči a pozornost! Váš dar budu uchovávat do konce života!“.

Lord Charles tušil, že by asi měl cítit něco jiného, než nevíru plynoucí z rozdílu obsahu slov a projevené radosti vyzařující z tváře, a zaschlých slz, kterými byla vydatně zmáčena, a zřetelné únavy těla dané protrpěnou bolestí, ale nemohl si pomoci. Možná, že hrdost a nějaké další jiné pocity se dostaví až pokud se uvolí k tomu něco podobného ještě někdy v budoucnu absolvovat.

Jak rychle Mariana připlula, tak rychle zase zmizela. Lord Charles si tak mohl nakonec sundat i košili a při tom mohl pozorovat, jak je k připravené pomůcce poutána jeho žena. Vykročil k ní teprve tehdy, když Mariana splnila svůj úkol a klesla na kolena s pohledem upřeným na Lorda, aby mohla být svědkem exekuce spravedlivého trestu. Tvář se jí trochu zkřivila bolestí, když se její paty potkaly s její oblou zadnicí.

Lord Charles však již upřeně sledoval nádherné, nenarušené pozadí Lady Clary. Bylo dokonale hladké, oblé, masité, a přitom velmi pevné a pružné a mezi kůžemi halícími její tělo nad a pod ním představovalo dokonalý cíl. Slova své ženy dosud v paměti se Lord Charles tentokrát nerozpakoval a jeho zkušební rána navázala na úsilí, které ke konci věnoval Marianě. Lady Clara to zjevně nečekala. Nebo měla špatnou představu o tom, co Mariana přesně zažívala. „Ach bože“, vypadlo z ní poté, co se dokázala dostatečně zklidnit a vydýchat.

„Moc, Má Lady?“, otázal se s rozpaky a studem zahanbený Lord. Zahanbený hlavně proto, že ho reakce jeho ženy proti jeho vůli prostě pobavila. „Nene, Můj Pane“, ozvala se Lady Clara mezi rychlými nádechy uspěchaně. „Vůbec ne ... ale ... bylo to překvapující.“ Lord to tedy zkusil znova. Když se kromě chřestění, zrychleného dýchaní a úpění nic dalšího neozvalo, přidal další. A ještě jednou, a opět. Pak mu to přece jen nedalo a raději se zeptal: „Ještě?“.

„Dál“, pobídl ho zadušený hlas jeho ženy. Lord Charles přece jen hodil pro podporu či projevení nesouhlasu okem k Marianě. Její úsměv a pokynutí hlavou byly naprosto jednoznačné a poskytly mu ujištění, které potřeboval. Znovu a znovu jeho pádná ruka přenášela sílu jeho paží na vystrčené, zarudlé a čárované pozadí své ženy, které se chovala úplně stejně jako před ní Mariana. A když pak dopadla další, dle Lordova odhadu 18. rána, dospěla Lady Clara ke stejnému konci, jako žena před ní. Správnost Lordova odhadu potvrzoval i Marianin vítězoslavný, zářící úsměv.

„Stačí, Má Paní?“, otázal se Lord Charles v době, kdy se domníval, že by ho již jeho žena měla být schopna slyšet a vnímat. Chvíli si myslel, že to špatně odhadl, protože se žádná odezva nedostavovala. „Kolik jich bylo, Mariano?“, dočkali se však přece jen přidušeného, emocemi protkaného hlasu nakonec. „Sedmnáct, Má Paní“, informovala je Mariana bez zaváhání jako vzorná školačka, dávající při vyučování pozor.

„Ještě osm, Můj Pane. A ještě trochu přitlačte. Poslední rány zrychlete.“ Protože se obsah sdělení opět nacházel v přímém rozporu s tím, jak pracně ho ze sebe Lady Clara vymáčkla, hledal Lord Charles znovu pomoc u Mariany. Její rychlé souhlasné přikyvování hlavou ukázkově zapadalo do šílenosti celého dnešního dne, aspoň dle názoru Lorda Charlese. Ale stejně tak věřil i Marianě a své Lady.

Poslední rány se slily v kompaktní blok a rezonovaly prostorem ještě dlouho rozháněny kontrakcemi všech možných vnitřních svalů Lady Clary, které zapojila ať již vědomě či nevědomě proto, aby ze sebe dokázala setřást sílu jejich dopadu. Když konečně nastal klid, Mariana se bez vyzvání po čtyřech přesunula ke konstrukci a jala se uvolňovat pouta. Lord Charles čekal. Hrudník se mu zvedal vydanou námahou a úsilím, které vynakládal na to, aby byl schopen analyzovat své pocity. Snažil se od sebe odehnat pocit, že by se měl cítit zahanben. Konsternován. Deprimován tím, že vztáhl ruku ne na jednu, ale hned na dvě ženy. Z toho na jednu svoji vlastní. Proti tomuto citu totiž mluvily jednak výsledky, jednak i to, že sám se cítil silný a vnitřně jaksi uspokojený. Vždyť to po něm chtěly. A minimálně Mariana ho stále jednoznačně ujišťovala o tom, že dostala snad i víc, než se odvážila doufat. V případě Lady Clary ho však jaly náhlé pochybnosti, když sledoval, jak pracně se za pomoci Mariany škrábe dolů a je podpírána na cestě od mučednického kříže. Lord Charles již skoro vykročil jim v panice v ústrety, zastavil ho však nesouhlasný pohled Mariany, který k němu varovně vyslala. Zůstal proto stát na místě jak vzrostlý do země.

Mariana pomohla své paní do kleku. A sama si pak klekla se skloněnou hlavou vedle ní. Teprve tehdy zvedla Lady Clara hlavu ke svému muži. V jejích očích byl udivený, nevěřící výraz, snad i pokorný a zkrotlý. A Lord Charles k ní bezmyšlenkovitě natáhl ruku s bičem. A byl na ni stejně, jako předtím Marianou, políben, aniž by oční kontakt byl i jen na chvíli přerušen. Jejich oči si jak zrcadlové odrazy sdělovaly nevíru nad tím, k čemu mezi nimi právě došlo a jaké to mělo vyústění.

Nastalé ticho porušila první Lady Clara. „Mariano?“, otázala se tiše ženy klečící vedle sebe. „Ano, Má Paní?“, špitlo to něžné stvoření oplývající potřebami, o kterých by to do ní nikdy nikdo asi neřekl. „Myslím, že budeme potřebovat tu léčivou mast, kterou tak vychvaluješ. Spoustu této masti. Lord bude tak laskav, že nás namaže, zatímco budeme usínat“, nadhodila Lady Clara, aniž by se na ni podívala. „Samozřejmě, Má Paní, již běžím.“ Vymrštila se prudce na nohy, s jednou nohou ve vzduchu se však zasekla, zjevně si něco uvědomujících, neboť obrátila tázavý pohled ke své Paní.

Opět si rozuměly beze slov, neboť Lady Clara pouze bradou naznačila, že povolanou osobou je Lord Charles. „Můj Pane“, otázala se ho proto Mariana s očima sklopenýma do země, „byl byste tak laskav a odstranil mi z prsou řetízek? Nebylo by vhodné, aby mi cinkal pod šaty.“ Řízena vyšší mocí se ruka Lorda Charlese pohnula vpřed. Jenže místo odstranění za řetízek nejprve zatáhla. Mariana vtáhla vzduch mezi rty a začepýřila se. „Tohle se ti opravdu líbí, Mariano?“, otázal se Lord Charles rozhodnut, že další posunutí obzorů jeho nervovou soustavu blíže k šílenství dnes posunout nemůže. „Nesmírně, Můj Pane“, dostalo se mu, jak se obával, jednoznačného ujištění. Lord Charles tak s mírnou povzdechem uvolnil nejprve jednu a pak i druhou svorku a s řetízkem uschovaným v dlaních si poměřil míru tuhosti bradavek a míru krve nalité do jejich okolí, aby mu bylo jasné, že o pravdivosti Marianiných slov asi není potřeba pochybovat. „Můžeš jít“, propustil ji proto nakonec.

O tom, že mast bude skutečně potřeba, výmluvně hovořil fakt, že když si propuštěná Mariana statečně přetáhla přes hlavu roucho, zřetelně sykla, když hrubá látka přepadla přes její zadek a přikryla ho svou plochou. Lord Charles si ještě zamyšleně měřil chladný předmět, který mu byl svěřen a očima pozoroval svou ženu, když za Marianou zaklaply dveře. „Dnes ne, Můj Pane“, ujistila ho Lady Clara. „Buďte tak laskav a pomozte mi raději do stoje a svléknout se“.

„Jak se cítíte?“, nemohl si Lord Charles pomoci se nezeptat, když upustil kroužky na zem a vzorně přiložil ruku k dílu a zajišťoval, aby se jeho žena mohla zbavit vysokých jezdeckých bot. Lady Clara nad jeho otázkou ještě chvíli přemýšlela. „Překvapena“, usoudila nakonec nejdříve. „Bolavě“, doplnila pak s grimasou, přičemž ale bylo jasné, že si nestěžuje. „A nesmírně spokojeně a šťastně. Tato stránka Vašeho Lordstva se ukázala být mnohem podnětnější a inspirativnější, než jsem se kdy odvážila doufat“, potvrdila své pocity i koncem výroku. „Asi i tak tuhle hru nebudeme provozovat moc často“, dodala po chvilce dalšího zamyšlení opatrně si sahajíce na ztrápenou kůži, „ale obávám se, že pokud by se Vaše Lordstvo rozhodlo, že to již nikdy nebude chtít zažít a bude chtít moji případnou žádost o opakování nevyslyšet, budu zlobit tak hodně, aby nemohlo dojít k jinému závěru, než že opět potřebuji jeho rukou po zásluze potrestat.“

„Pokusím se být Mé Paní vždy nápomocen“, přislíbil Lord potvrzujíce, že jeho postoj k intimním záležitostem se již dávno naprosto změnil. „Přece jen ale doufám, že tato moje aktivita nebude u mé Paní potřeba příliš často“, dodal však s odlehčujícím úsměvem. Kromě toho, že se v něm stálo bilo to, že musel svou ženu vidět trpět – byť i krásně a s jejím souhlasem, měl už v tuto chvíli naprosto jasno v tom, že raději bude chtít její kůži neposkvrněnou a hladkou.

„To je dobře“, poděkovala mu Lady Clara za jeho postoj s úsměvem, balancujíce na jedné noze. „Mějte ale na paměti, Můj Pane, že Mariana by se nyní mohla Vaší zdrženlivostí cítit odstrčena a v takovém případě by mohla dojít k závěru, že to na Vás musí zkoušet. Je dokonce možné, že bude usilovat o to, zajistit si u Vás nějaké pravidelné .... hmm ... říkejme tomu třeba „lekce“.“

„Uvidíme“, odtušil Lord Charles neutrálně, ale pak to již nevydržel a s chutí se rozesmál.

Cvakly dveře. Mariana obtěžkána velikou keramickou nádobou se šťastná vrátila. Lady Clara setřásla z ramen právě rozepnuvší korzet, vzala svého muže za ruku a vedla si ho k posteli. „Pojďte, Můj Pane. Dva poškozené zadečky nyní netrpělivě očekávají pro změnu hebkou a něžnou péči Vašich laskavých rukou.“
Nepotřebný bičík dopadnuvší na zem a sténání postele pod váhou tří těl bylo na dlouhou dobu jediným výraznějším zvukem v místnosti, neboť obě potrestané ženy vzorně usilovaly o to, aby pod doteky svého Pána nesténaly ani bolestí, ani blahem. Když již obě poklidně spaly, odložil Lord nádobu, stáhnul si z nohou kalhoty a položen na záda mezi nimi s pohledem upřeným do stropu nad sebou přemítal o tom, jak moc by byl v ohrožení, kdyby se je iniciativně pokusil vzbudit.