Náhodné setkání - 1.část

...Marek se vracel se svým otcem k autu, potom co ukončil návštěvu své mamky v lázních.

"Marku?" uslyšel za sebou a otočil se, i když si vždy říkal, že by to dělat neměl, a spatřil tu, kterou nikdy nepotkal a přesto s ní strávil desítky hodin povídáním přes facebook, kde se seznámili. Přesněji, kde ho Milena oslovila. A hned se mu vše vybavilo. Ač to bylo již dobrých šest let zpět.
Kouká na Milenu, jak na zjevení. "Do hajzlu, tak na tohle jsem fakt čekal" řekne sám sobě. Ta se k němu pomalu přibližuje. "Jsi to opravdu ty?" zeptá se.
"Nejsem, proč?" kontruje Marek.

"Já vím, že jsme se nerozešli v dobrém, ale já jsem tě chtěla znovu kontaktovat. Ty sis ale zrušil účet. A ať jsem se ptala kohokoli, nikdo o tobě nic nevěděl. Nebo sis založil nový účet? Nevím. Nemohli bychom si prosím promluvit, alespoň pár minut?"

"Proč by o mě měl někdo něco vědět, když sem Nic. Pokud si vzpomínáte, tak jsem měl všeho všudy pět lidí v přátelích a ne tisíce jako někdo. A vidíte, že tady nejsem sám, potřebujeme odjet."

"Prosííím." žadoní Milena a oči se jí začínají plnit slzami.
"Tak jindy. Já tady v lázních budu ještě dva týdny. Když jsem tě tady teď potkala, nemohu odjet a nemluvit s tebou. Chtěla bych ti toho tolik říci. Omluvit se."

Marek po chvíli rozmýšlení souhlasí se schůzkou za pět dní.

"Až za tak dlouho?" diví se Milena.
"Buď tak nebo nikdy. Mám také jiné povinnosti." reaguje Marek, i když nic nemá a klidně by mohl dorazit již zítra. Chce mit, ale vše pod svou kontrolou.

"Dobře." souhlasí Milena

Za pět dní Marek dorazí dle dohody. Přesněji s půl hodinovým zpožděním. Milena již netrpělivě, s narůstající nervozitou, čeká na lavičce v parku.
"Dobrý den." pozdraví Marek. "Omlouvám se za zpoždění, ale po cestě jsem se musel zastavit u tety. Je strašně ukecaná." Narážejíc tím na Milenu a její dlouhé rozpravy při jejich vzájemných konverzacích.
"Ahoj Marku. To je v pořádku, jsem ráda, že jsi dorazil. Tykali jsme si, ne?"

"Vy jste mě tykala, ja vám vždy vykal."
"Jsi si jistý?" diví se Milena.
"Naprosto, protože jsem si za těch pět večerů opět přečetl celou naši korespondenci a ani jednou jsem vám netykal. Ano několikrát jsem vás oslovil zdrobnělinou, ale to vyplynulo z konverzace."

"Ty...ty máš naší konverzaci uloženou?" nechápe Milena.
"Já ji omylem smazala. A tolikrát bych si ji ráda přečetla, alespoň to hezký co jsme si psali. A ty telefonáty. Ach jo..." Milena smutně vzdychne.
"Proč bych to mazal, když to je jediná památka co mě po vás zbyla. Hlava je děravá. Takhle si to alespoň mohu osvěžit, i když je v tom kus masochismu, vzhledem k tomu závěru."

"Chtěla bych vědět, proč sis mě přidal znova do přátel, když jsi už nikdy nenapsal?" chce vědět Milena.
"Asi z nostalgie, zrovna jsem v tý době taky četl naší konverzaci a ten den, u kterého jsem zrovna byl, jsme rok předtím něco probírali. Bylo to hezký a já dal souhlas. Vy jste taky nic nepsala. Nemám v povaze se někomu vnucovat."
"Proč, ale tvůj profil zmizel chvíli po tom, co jsem ti u příspěvku něco komentovala???"
"Pouhá náhoda. Měl jsem zrušení naplánovaný na určité datum dopředu. Ten komentář na to neměl žádný vliv. Bylo jasný, že nikomu chybět nebudu. S nikým jiným jsem si stejně nepsal"...

Podobným způsobem pokračovali hodiny až si všimli, že se pomalu začíná stmívat.
Marek se chtěl rozloučit pouhým přáním dobré noci a zmizet.
"Marku ty mě ani na rozloučenou nepolíbíš?"
"Jo, svůj zadek jste fotit nechtěla a teď by jste chtěla pusu?"

Milena otevřela pusu a vykulila oči. "Co...o čem to mluvíš?"
"Sama jste mi jednou psala, cituji" : "náhodou mám krásnej zadeček, kulatej, ale nefotím." Marek se začal smát.
"To jsem fakt napsala? To si nepamatuju."

Na tomto okamžiku byl zvláštní fakt, že oběma se líbili rty toho druhého, mimo jiné. A již před těmi šesti lety, měli oba chuť je vzájemně ochutnat. Tedy pokud by se někdy setkali.

Milena se přiblížila k Markovu obličeji. V tu chvíli už cítila vzrušení a chlad mezi nohama. To jak ji mokré kalhotky chladily při večerním vánku, který se jí jako schválně dostával pod sukni.

Marek Mileně položil pravou ruku na bok a lehce si ji přitáhl k sobě a...a přitiskl své rty na její. A Mileně ve vteřině prvního kontaktu povolili snad všechny svaly v těle.
"Ach, ten má božské rty. Ať pokračuje, a začne mě líbat." přála si Milena. Marek se však po chvilce odtáhl, i když by také rád pokračoval, ale vzepřel se a přerušil tu intimní chvíli. I on cítil nemalé vzrušení mezi nohama.

Milena věděla, že už se to nebude opakovat. Přesto se zeptala "uvidíme se Marku ještě?"
"To nezáleží na mě. Dobrou noc a hezký zbytek pobytu."
Marek se chystá k odchodu. Ačkoli by Milenu nejraději povalil na trávu za hlavičkou a hned by podnikl útok na její klín. Ale ovládne se.

"Jak? Marku jak se sejdeme?"
"Zkuste mé číslo."
"Já nemám tvý číslo."
"Ale měla jste ho, když jsme si volali."
"Já ho určitě vymazala, když jsem na tebe byla naštvaná."
"Jste si jistá?"
Milena vyndá z kabelky mobil a hledá v kontaktech.
"Žádnýho Marka tady nemám."
"Tak třeba budu pod něčím jiným. Hajlz, debil nebo jméno z profilu."
"Zjiného Světa." jak jsem to mohla zapomenout, přemýšlí Milena a pokračuje rolováním ke konci seznamu.
Pod Z je pouze jedno jméno, ale Zjiného Světa to není. Ztracený. Milena nevěří svým očím. Zmáčkne volání.
Za pár vteřin se rozezvučí brutální vyzvánění, linoucí se z Markovi kapsy - You Suffer od grindveteránů Napalm Death.
Marek volání přeruší. " Tak přeci mě tam máte. Mějte se hezky." dodává Marek a mizí do tmy.
Milena v té tmě stále kouká na display mobilu a brečí.

"Já jsem tak pitomá. Celou dobu jsem ho měla na dosah." zvedne hlavu, ale Marek už v té tmě vidět není...

Konec 1.části...