Mrcha kámoška III

Chvíli mi trvalo, než jsem si aspoň částečně usušila vlasy a uvedla koupelnu do použitelného stavu. Kájina se mezitím s osuškou omotanou kolem hlavy přesunula do ložnice. Když jsem se tam taky dostala, tak už spokojeně spala. Docela mne to potěšilo, bo síla okamžiku, která se ve sprše vytvořila a způsobila rychlé sexuální jiskření mezi našimi těly, tak zase rychle vyšuměla. Bylo to příjemné zpestření brzkého rána, přesto mi tam „něco“ chybělo. Lehla jsem si vedle ní a zkontrolovala budík. S protočením panenek jsem ke své nelibosti zjistila, že mi zbývají slabé tři hodiny spánku, než budu muset vstávat.
Nesnáším zvuk toho plechového křiklouna, který mne vyhání vstříc pracovním povinnostem.
Rozespale kouknu vedle sebe a tam na mne mžourají dvě jen z části probuzené oči.
„Klidně spi. Potom jenom za sebou zabouchni dveře.“ Zavírá svá kukadla, zamumlá se do deky a už je v limbu. Ó, jak já ti závidím. A odcházím vstříc novému dni.
Po návratu domů mám být prázdný. Super. Na zrcadle je vzkaz „Díky, ozvu se...“. V duchu se usměju. Jasně že ozveš, až zase budeš v ouzkých. To už tu bylo, a ne jednou.

Čas plyne. Dobrodružství ze sprchy je už téměř zapomenuto a o Kajině ani slechu.
Vracím se domů. Za dveřmi bytu skopávám lodičky. Ó jaká úleva, tyhle botky musel vymyslet hodně perverzní sadista.
Z kabelky slyším hell’s bells a jejich intenzita se zvyšuje. Šmátrám v hlavní lodi kabelky a hledám zdroj zvuků s tajným přáním, ať přestane zvonit a já budu dělat, že nezvonil. Nepovedlo se. Hledím na displej… „skryté číslo“ … a v hlavě mám velký otazník. Přijímám hovor.
„Zdravím, jste Butterfly?“ Wow! V tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. Tohle oslovení už jsem pekelně dlouho neslyšela. A nevěstí to nic dobrého. Tuhle přezdívku zná jen pár lidí a po pravdě, s žádným z nich, přízraky z mé temné minulosti, se netoužím v tomto světě potkat.
„Ano, jsem. Kdo se ptá?“
Jsem napnutá jako zvučící struna těsně před prasknutím. Uvědomuji si, že zadržuji dech. Hlavou mi běží záblesky děsivých výjevů.
„Vrchní konstábl bla bla bla“. Tak tohodle týpka fakt neznám. A vzápětí mi dochází, kde policajt přišel k mému číslu a tomu prehistorickému oslovení. Mé nedočkavosti je v mžiku učiněno zadost.
„Znáte Kájinu bla bla bla?“ z hluboká vydechnu a přitakávám. „Co sakra ta koza zase vyvedla? .. a proč bengům řekla Butterfly?" Hlavou mi víří mraky podobných otázek a v jejich pozadí vnímám, jak se mne hlas z telefonu ptá, zda ji může přivést ke mně domů a zda mu nadiktuji adresu, že ji z Kájiny nemůže dostat. Se zpožděním si uvědomuji, že jsem to odsouhlasila a diktuji adresu. Do čeho se to zase pouštím? Ach jo, někdy rychleji konám než domýšlím možné následky. Ještě slyším, že u mne budou do 20 minut a mobil se odmlčí.
Je zajímavé, jak je ten čas proměnlivý. Někdy 20 minut uplyne jako lusknutí prstů a jindy se táhne jako týden před vytouženým žoldem.
Nutím se do klidu. Časy, když jsem s prázdnou kapsou čekala na vyplácení žoldu, už nenávratně zmizely. A upřímně jsem ráda, že jsem tu dobu téměř bez následků přežila. Časy Butterfly. Některé vjemy člověk neočůrá a pocit přicházejícího, všude se rozprostírajícího nebezpečí se zapomenout nedá.
Před domem zastavuje tmavý vůz a u něj vystupuje vysoký urostlý muž v saku a džínách. Rozhlíží se kolem. Jde z zadním dveřím vozu. Otvírá je. Z útrob vozu spíš vytahuje než cokoli jiného zvadlé tělo ženy. Ona je snad vylitá nebo vyfetlá. Co to má znamenat? V tomhle stavu se lidi ustájují na záchytku! „Proč ji, kurva, veze ke mně?“ Pocit mega průseru se ještě zvětšil.
Nu což, už jsem se do toho namočila, tak se jdu pokusit zjistit víc. Otevírám dveře domů a mám pocit, že současně otvírám portál do časů minulých. Otřásla jsem se chladem, přestože venku je 30 ve stínu.
Muž mne spatří. Kývnu na něj. On podepírá rozevlátou Kájinu a vede ji ke mně . Ustupuji stranou ze dveří, by mohli projít a ukazuji k výtahu. Kájina je mimo. Muže si podrobně prohlížím. Opravdu ho neznám. Za jiných okolností by můj mozek vyhodnotil, že je více než žádoucí.
Kecám, i za těchto okolností a ve stínu možných nepříjemností je víc než žádoucí. WOW! do háje, mi vlhnou kalhotky.
„Jak dlouho jsi neměla chlapa? Aha! Že bys něco zanedbala?" prosviští mi hlavou, když před námi otvírám dveře svého bytu a s uspokojením sleduji zklamání v očích vrchního konstábla při zjištění, že štítek na nich je prázdný.
Naznačuji rukou, že mají vstoupit. Jdu jako poslední a zajisťuji za sebou dveře.