Průtrž na obzoru

Je vedro na chcípnutí. Sedím na zídce a pozoruju ten rozžhavenej svět. Všichni se pohybujou děsně pomalu nebo se ukrývaj ve stínech. Ta kráska vedle mě, s dlouhýma štíhlýma nohama, magnetickým zadečkem, bříškem co se musí nutně ukazovat, prsa co se v tom vedru nesmí dusit v podprsence, s krémovou pletí, nepokojnými rtíky, špičatým nosíkem a neskutečně živýma očima, obličej kterýho by si nevšiml snad jen nevidomej. Skvělý na tom ovšem je, čeho jste si snad už všimli, že vypadá vlastně stejně jako já. Jasně, ségra! Dvojče! Jakože jsme se vyklubaly z jednoho vajíčka, chápete, ne?

Vyprovázím ji na autobus, jede totiž za Markem. K prvnímu, co nám to trochu zkomplikoval, vlastně trochu dost, teda spíš mně, ona je v pohodě a nemá žádný tušení co se mi honí hlavou.
Doteď to byla vždycky legrace a dost jsme si užívaly našich možností. Je taková docela superschopnost bejt dvojčata k nerozeznání, teda když pochopíte, jaký výhody se nabízí a naučíte se je správně ovládat. Když jsme v pozdějším věku zjistily, že z nás docela hodně chlapů šílí a to třeba ani hned nevěděli, že existujeme dvě téměř identický - (samozřejmě máme odlišnosti, například nemáme ani jedno znamínko na stejným místě, ségra má oči lehce víc dozelena), ale takových drobností si nikdy nikdo nevšiml, tozhodně ne tak rychle, abychom si s tím nemohly hrát. Když zjistíte, že pro vás chlapi udělaj spoustu věcí aniž byste cokoliv museli oplácet nebo něco dlužili. Zalíbí se vám to a naučíte se využívat a zdokonalovat svůj potenciál. To ostatně podle mě svede každá, pokud ji teda někdo totálně nezkazil poslušnou výchovou a nedělaj všechno jen podle toho, jak šéfové pískaj. My máme štěstí, že máme tuhle schopnost dublovaní. A s tím se toho dá dost udělat, chápete, ne?

Třeba si některá s někým vyrazila a tý druhý se taky líbil, tak se občas stalo, že jsme se domluvily a na druhou schůzku se prohodily. Pak jsme se domluvily, která by s ním ráda pokračovala nebo jsme ho prostě poslaly pryč. Někdy jsme přišly na rozchod společně, to snad nikdy nikdo nepobral a dost možná tam s těma překvapenýma výrazama stojej dodnes. Pak byly takový ty záskoky, písemky, fígle na revizora, kouzelnický vystoupení až třeba po špionážní mise. Musíte si akorát hlídat, aby vám to nepřerostlo přes hlavu. Jako tehdy, když jsme jezdívaly na srazy dvojčat a vícerčat, kde jsme potkaly opravdu úžasný bráchy, s kterýma jsme chodily docela dlouhou dobu. Tenkrát to nebylo tolik o sexu, jako víc o takový speciálním přátelství a docela na ně vzpomínáme. Ale pamatuju si, jak jsme chytly se ségrou úplnou paranoii, jestli by se nám nemohli taky prohazovat, jako to děláme my. Přece nemůžeme být jediný dvojčata, který to kdy napadlo. Nakonec jsme došly přes popis a porovnávání jejich pér k tomu, že je mají asi docela rozdílný, takže jsme snad dost jasně vyloučily, že by k tomu mohlo jakkoliv dojít. Jakože by každou z nás šukali oba, chápete ne?

Každopádně mi ségra řekla, že to chce trochu zklidnit. Že ji to nepřipadá normální. Joo, najednou! Jenže je mi jasný co ji přimělo změnit názor. Je to tím, že poznala Marka. Se prostě fakt zabouchla a v takovým případě se dělit nechce. Jenomže on je neskutečně úžasnej, takovej ten sympaťák, co vás rozhoupe v kolenech, sebevědomej a milej, zároveň úspěšnej a přitom skromnej. O jeho správně udělaným těle vám ani nebudu říkat, nebo ho budete chtít taky. Všechno to vím, protože jsme měli pár společných schůzek ve třech. Ovšem od minulýho týdne, kdy proběhla jedna narozeninová párty, z jeho pohledů a slov nemůžu teď po nocích spát.

Nevím, jak tohle dopadne, ale musím to risknout, nemůžu si pomoct. Konečně odjel ten divnej taxikář a na jeho misto se posunul takovej mladej týpek, co na nás samozřejmě pořád čumí, tomu by nemuselo dělat problém do toho šlápnout, když mu řeknu. V kapsičce na šortkách si kontroluju že mám ségřiny náušnice, co dostala od Marka. Ráno je hledala snad půl hodiny a fakt u toho hodně nervila. Na zem připlul obrovskej stín, konečně nějakej mrak! V dálce zahřmělo. Autobusák už popojíždí k nástupišti. Ségra odskakuje ze zídky, ze zadečku si rukama oklepává drobný kamínky, co se na něj ulpěly. Předkloní se, aby se švihem narovnal a dostala tak pod kontrolu vlasy, který si stáhuje do gumičky, naklání se ke mně, cítím vůni kokosu, letmým polibkem na pusu se se mnou loučí: "Tak jedu kočko! Čau!", a cupitá v žabkách k autobusu. Využívám toho, že si právě kupuje lístek a hned jdu k taxíku. "Hodíte mě do Ráje? Ale musíte jet rychlejc než Schumacher!" Je vidět, že ho to trochu zarazilo, když zrovna do týhle městský čtvrti, každým okamžikem odjíždí autobus, do kterýho nastoupila sestra, ale vzápětí svoje podivení skryje: "Jasně mladá paní!" Ještě aby ne, když ti taková kočička chce zadarmo nasednout do auta. Zapínám pásy, kreju si obličej, myslím, že mě nemůže vidět, ne nemůže, ani když zrovna projíždíme podél autobusu. Je to dobrý, je u něho fronta jako prase. Nasazuju si náušnice a kontroluju se v zrcátku. Taxikář rozpačitě a trochu vzrušeně: "Pěkné náušnice, slečno." "Ty mám od boyfrenda.", povídám a staženým okýnkem sleduji, jak se v dálce spouští záclony deště a vzduch chytá mnohem svěžejší přídech. Nikdy v životě mi ještě tak nebušilo srdce. Tohle přece nemůže dobře dopadnout, ale prostě musím, je to silnější než já, než naše sesterský spojení, chápete ne?