Dva měsíce, dva měsíce občasného psaní si…..
V tom nejhorším období, co jsem snad mohla mít se objevil on. Z fotek velmi sympatický muž, jeho hlas po hlasových zprávách má něco, co mě nenechává v klidu. Má v sobě už v písemné formě něco, co mě strašně přitahuje, a to jeho sebevědomí? Leckterou by to odradilo, ale mě to naopak láká.
Komunikuje se mnou velmi slušně, až je mi líto, že mu občas odsekávám, jsem znatelně protivná. Ale nedokážu skloubit dvě práce, starost o vše okolo a ještě hledat čas? Kde ho mám vzít? Pokaždé, když jsem si na něj vzpomněla nebo se mi ozval sám mě strašně štvalo, že si jakožto dospělá žena nedokážu najít pár hodin a sejít se s ním. Jednu schůzku jsem mu už zrušila.
Až do toho jednoho dne.
Dostala jsem v práci nečekaně den volna navíc, jestli si z předchozí konverzace pamatuji dobře, měl by ten den mít také volno. Proto se jej ptám bez jakéhokoli očekávání, zda by se chtěl vidět. Minimálně jej chci poznat. Chci poznat toho charismatického mladého muže, který se mnou doposud měl neskutečnou trpělivost a pochopení, taky si zaslouží se poznat, ať už to dopadne, jak chce.
Čas má a rád se se mnou sejde. To ještě ani neví, jakou radost mi po tom všem udělal. Ale ani tak si z toho nedělám nijak zvlášť hlavu. Dáme si kávu a popovídáme si. Myslím, že bude úspěch, pokud vůbec přijde. Za dobu, co na seznamce jsem jsem se setkala s kde čím. Takový malý trpaslík mi šeptá, že pojedu na druhou stranu města úplně zbytečně ale nic si z toho nedělám. Pocourám se po krámech, stejně potřebuju pár drobností, zajdu si na oběd a pojedu domů. I tak si myslím, že volný den si užiju tak či onak i když mě to bude mrzet.
Jsme domluveni na dopoledne, klasicky mám to svoje utahaný ráno a začínám nestíhat. Sahám po sukni, venku je celkem dost teplo. Ale nebudu moc vyzývavá? Oblékám ji, samotný konec sukně mi sahá přesně pod rýhu zadku. Jo, to je moc, beru na sebe černé legíny a bílou košili, a protože nestíhám, mažu na autobus. Nic extra ale taky to nemůže nikoho urazit.
“Jdi dovnitř já si Tě někde chytím”.
Tu zprávu mám před očima snad celou dobu cesty na místo setkání.
Píšu mu, že jsem na místě, ale protože to tady neznám a záchytný bod, který mám poblíž sebe nezná ani on vydávám se hlouběji do nákupního centra. Musím cestou najít něco, kde se potkáme, co pozná. Celou tu dobu mám v hlavě jeho zprávu. “Dostanu aspoň pusu”?
“Stojím u MC”. Píšu mu v domnění, že tohle už by snad mohl trefit. No taky, že ano.
Začínám být dost nervózní a to jsem do teď vůbec nebyla. Po pár vteřinách čekání mě ale opět přepadává myšlenka, jestli jako vůbec dorazí. Blbko! Jestli jde z druhé strany, tak mu to asi bude taky chvíli trvat. A v tom se vedle mě o zábradlí opírá stejně jako já. Zahleděná do svých myšlenek jsem se až lekla.
Na pozdrav se na mě usmál a dělá krok blíž ke mně, mě se z něj snad třesou kolena proboha! A ty jeho oči! Jsou ještě hezčí, než na fotkách. Líbá mě a v ten moment vím, že tady jsem ztracená, líbá mě s takovým chtíčem….
Bože můj, ten to umí, hezky si to vzal, jak chtěl.
Neodpustím si poznámku, že voní. Protože opravdu voní, ale nejdřív cítím vůni jeho samotného až potom sice silný, ale velmi příjemný parfém. Znám ho, ale absolutně jej nedokážu zařadit.
Hezkou řádku týdnů, měsíců na mě nikdo ani nesáhl, natož aby mě políbil, takhle políbil….
Ale musím se posbírat a být duchem přítomna. Vůbec nevím, jak dlouho jsme tam stáli, ale přišlo mi to jako pár vteřin. Po tomhle úplně nevím, jestli budu schopná vůbec nějak fungovat nebo dokonce nějak vést smysluplnou konverzaci. Odvádím svoje myšlenky u čekání na kávu stupidními řečmi o nalíčeném baristovi, který stojí před námi. Běžně si z lidí tak neutahuji, ale potřebuji odvést myšlenky od toho krásného kusu chlapa stojícího vedle mě. Kdyby tak jenom věděl, co se mi honí hlavou, já se za to v tuhle chvíli i stydím, neznám ho a mě už teď zajímá, jak asi chutná. Moje ADHD mě nutí usmívat se, občas ty svoje myšlenkové pochody fakt nesnáším. Někdy na začátku, když jsme si psávali mi Spotify vyhodilo skladbu, projíždí mi teď pořád dokola její text. Do nebe nohy, křičí proboha!
Šla jsem sem s tím, že konečně poznám toho se kterým si už jakou dobu píšu a ono se mi to začíná lehce vymykat z rukou. A to jsem si byla tak jistá v kramflecích, že to nebude tak horký. Sice mi píše, jak jsem dokonalá na moje fotky, ale jsou to jen fotky, ty se dají různě upravit a přijdu si na nich mnohem hezčí, než ve skutečnosti jsem. Jo, taky mi nechybí sebevědomí, ale až tak vysoko na to, abych si myslela, že zrovna jemu se můžu já líbit ho prostě nemám.
Kdyby se na mě aspoň nedíval, tak jak se dívá. Nabírám dojmu, že v tom nejsem tak úplně sama, ten pohled mi říká: „Svlékl a ohnul bych Tě klidně tady, holčičko.“ Jo! Moje vnitřní já křičí proboha! Nesnáším se za svoji slabost pro smyslové vjemy, on to tam prostě má a mě to začíná celkem děsit. Ale tak, co. Jsme dospělí lidi, co se stát má se stane, jen už teď vím, že by mě štvalo, kdybys se poprala se svým vnitřním já, podlehla chtíči jej ochutnat a on už se mi neozval.
Tak moc ho chci ochutnat!
Vyváží si mě kousek za město, ale protože vznikly trable na cestě jeho plán nevychází. Jenže mě z toho sezení na zadku už celkem bolí záda, proto staví na první možné, abych se srovnala. Je samý vtípek, jeho smysl pro humor se mi moc líbí. Odvádí tím slušně moji pozornost od myšlenek na to, jaké by asi bylo, kdyby si mě těma svýma rukama vzal do parády. Ta jeho ramena, kdyby si mě tak ohnul přes koleno……
Další z plusových bodů, ten to sbírá, jedna báseň.
Chodí kolem mě, jako mlsný kocour. Přemýšlí nad čím? To je to tak na hovno, nebo co? Z jeho nynějšího pohledu nejsem schopná vyčíst vůbec nic. Veškeré moje vědění o řeči těla a psychologickém čtení v lidech tady je úplně marná, já v něm absolutně nejsem schopná číst, no tak to jsem v prdeli s velkým P. Zase se musím smát sama sobě, dva roky práce úplně zbytečný. :-D
Protože až na malé pokukování na mě působí tajemný, jak v hrad v Karpatech. Ovšem do doby, než si stoupá přede mě, tady už si zase nejsem jistá ani sama sebou, natož v nějaký snaze přečíst si v něm něco. Cítím, jak mi vibruje koleno ta nevědomost, to neznámo v něm. Tolik mě to láká, tak moc ho chci, ale přepadá mě myšlenka, co když už to ale neumím. Co, když něco poseru? Dělá krok blíže ke mně. Ještě, že stojím opřená o jeho auto, protože kdybych mohla asi si sednu na zadek. Dívá se mi do očí, víc průhlednej pohled už mít nemůžu. Sama cítím, jak mu moje oči říkají, už si mě vem a je mi jedno, že stojíme někde u rušné silnice. To napětí by se tady dalo doslova krájet, musí být i vidět.
Pojď ke mně, prosím! Jakoby mě slyšel, naklání se ke mně a líbá. Svoje ruce nedokážu držet v klidu, chci se jej dotýkat, tak moc. No, jo jenže náš pan zatím dokonalý nejspíš nechce, abych se jej dotýkala, chytá mi levou ruku a tiskne ji o kapotu. Stejně jako tiskne svoje tělo na to mé. To mě nutí vzdechnout si, začínám těžce dýchat, kdyby jen věděl, jak moc mi z něj tepe v kundě.
A tady mi opravdu dochází, že už couvat z ničeho nechci. Padá ze mě veškerá moje nervozita. Jediné, co teď opravdu chci je on.
„Pojď, mám nápad“. Pouští mě a zase sedáme do auta. Moje vnitřní já křičí, proč mě pustil?! To snad cejtil, že ho potřebuji a dělá to schválně, nebo jenom prostě nechce?! To jsem udělala něco blbě? Chvíli si skládám to svoje maličké já zase do původního stavu.
Ohrada s koňmi? Vážně? Takové až jako romantické gesto, ale? Teď, když nejsem schopná absolutně vůbec nijak vnímat nic jinýho, než to, kdy se mě zase aspoň dotkne? Jindy bych si ty koně užila, miluju je. Jako děcko i jako dospělá pak se svou dcerou jsem u nich strávila dost času a kde jinde přijít na jiný myšlenky, než ve stáji nebo v sedle. Ale! Teď to rozhodně nejde, nejraději bych osedlala jeho, než se tady mazlila s koňmi. Ale dobře, chceš si hrát?! Pojďte pane budeme si hrát. Opírám se o auto a koukám na klidně pasoucí se zvířata, jak uklidňující, ale stále těžce dýchám a čím je mi on blíž, tím víc je pro mě náročnější ustát to. S každým jeho pohybem vstříc mně se mi chce žadonit. Vem si mě, prosím! Ohni mě, ošukej mě, naplácej mi cokoli, jen se mě prosím dotýkej. To už tady hodně dlouho nebylo. Ale přece nebudu za nějakou rádodajku, a vůbec. Nebudu mu to dělat jednodušší, ať se snaží. Potřebuju vidět, jestli mě chce, i kdyby to mělo znamenat, že se třeba vidíme naposledy. Prostě si hodlám užít, to jeho lovení. Chceš něco? Pojď si pro to, s ohromnou radostí ti to dám.
Jen tak v mezi řečí zmínil nedalekou rozhlednu, v té mojí makovičce mi problesklo, že tady v tý prdeli by tam snad ani nikdo nemusel být a proto mu navrhuji, že bychom se tam mohli podívat.
Zahřálo mě, že při příjezdu nevidím žádná jiná auta ani nikoho dalšího. Cestou blbneme jako dva puberťáci. Až docházíme k debatě natáčení, ani nevím, jak jsme se k tomu dostali. „Tobě by to nevadilo“? Bez rozvahy, a protože nemyslím na nic jiného, než to, kdy si mě vezme do parády odpovídám, že ne. Začal se smát, že ani nevím co. No, tak tohle už neokecám. Prokecla jsem se sama, trumpeta. Ale evidentně mu moje odpověď neudělala úplně špatně. Strašně se mi líbí, jak se přede mnou naparuje, dělá mi to tak dobře, že to dělá kvůli mně.
Jsme nahoře, nikde ani noha, klid a úžasný výhled. Opírám se o zábradlí a koukám se po okolí. Jindy by se mi z té výšky motala hlava, jen teď se mi motá hlava spíš z něj a nad nějakou výškou nemám absolutně možnost ani čas přemýšlet. Plácnul mi ji přes prdel, takovou pěknou. Z pusy mi vyhrkl vzdych, chce se mi prosit o další. Ale nějak mi to to moje stydlivé já nedovoluje.
Chytá mě za bok, otáčí mě a líbá, já se z něj zblázním! Dělá to tak, jakoby věděl, co chci, jak to mám ráda a jakoby to se mnou nedělal poprvé. Zajíždí mi rukou do legín, bože můj. Už teď cítím, jak mi z kundy kape, tak moc ho chci.
V hlavě se mi točí jen několik málo myšlenek pořád dokola. Vem si mě, ošukej mě, chci ho! Začíná mě studit oblečení, které na sobě mám. Ani nevím, jak ale letí okamžitě dolů a taky kromě toho, že mě studí, nechci jít domu mokrá, jak myška. Opouští mě úplně veškerá moje potřeba být jakkoli držkatá, nebo nějaký hrdinský hračičkovský kecy. Nechci nic jiného, než to, aby si mě tady vzal. Opírá se o mě a tím mě tiskne o zábradlí. Cítím, že si sama teču po nohou, má tak šikovný ruce a to mě nutí, aniž bych chtěla celkem hlasitě vzdychat. Jenže zespoda jsem zaslechla hlasy, dva mužské hlasy. Dle rozléhání zvuku jsou ale ještě stále dole, i tak na sebe házím shozené svršky. Takhle rychle jsem se snad ještě nikdy oblékat nemusela. Nutí mě to se smát, sex venku mi rozhodně nevadí, ani cokoli s ním spojené kdekoli jinde, než doma. Možná bych řekla, že mě to i baví víc. Ale ještě se mi nestalo, aby mě u toho někdo chytil. Culíme se na sebe oba, jak dvě malé děti, které rodiče chytli u nějaké lumpárny. Otočila jsem se a vidím tu spoušť, co pode mnou byla. Hezky, poprvé a ono je tam po mě celkem pěkně nakapáno. V momentě, kdy jsem si dopnula poslední knoflík na košili nahoru přichází starší muž. Hrozně se potřebuje kochat zdejším okolí. V hlavě se mi tak jako honí milion myšlenek, že okolí tady je moc pěkný, ale už byste pane mohl odejít. Ze slušnosti s ním oba prohazujeme pár slov, přichází i druhý muž, který se nahoře moc dlouho nezdržel. Musel to tam vidět, muselo to být snad i vidět, jak moc je to tam nahoře napjaté. Ale ne o moc víc, než kalhoty našeho pana K.. No to se podívejme, v kundě mi znovu pěkně zaškubalo při pohledu na tu bouli, co jsem mu tam způsobila. Tak moc mě to hřeje….
Starší pán se s námi loučí a odchází.
Muselo být zřetelně slyšet, jak moc jsme si oba oddechli, že odchází. Čeká pár vteřin a hned si rozepíná kalhoty, chytám jej do ruky. Jak krásně hned připravený, hřebec jeden. Chci jej ale ochutnat, musím si alespoň líznout a proto si klekám. Olizuji mu jeho špičku, je tak krásně tvrdý, že mi opět tepe v kundě. Tak moc mě vzrušuje, je tak moc tvrdý, že jej nedokážu ani po opakovaném pokusu dostat do hrdla celého. Pěkně, v ruce mi tak velký nepřišel. Chci jej chvíli zlobit, proto jen jazykem kroužím kolem jeho konce. Tak krásně vzdychá, tohle nemůžu vydržet dělat dlouho bez újmy.
Ovšem také nevydržel dlouho, staví mě na nohy, otírám si pusu od slin zatím, co mě otáčí, abych se opřela o zábradlí. Dole ještě slyším ty dva muže, celkem úsměvné, ale tak moc mě to vzrušuje.
Nestačím se ani pořádně nadechnout a už mám stažené legíny pod zadkem a cítím jej mám v kundě.
Můj bože, jestli já se tady a teď neposkládám jak domeček z karet, tak už nevím. Chytá mě za vlasy a drží za prdel. Koušu se do paže, abych nekřičela. Tak moc se mi chce, bože píchá mě! Moje malé já, ta malá perverzní holčička skáče dva metry vysoko, sameček jako lusk a nakládá tě tady kdesi za dne na rozhledně, kde si dole ještě stále povídají úplně cizí lidi. Netrvá mi to dlouho a cítím dole silné stahy, tak silné, že mi to střílí až snad do konečků prstů u nohou, za chvíli se udělám. Ještě jsem se práskla a hlásím to nahlas. Ono to prostě nejde vydržet, vidím jen ta jeho velká ramena, pořád cítím parfém do toho jeho ruce v mých vlasech, jeho úžasně tvrdé péro v mojí kundě, to místo tady a zaplavuje mě studený pot, černo před očima. Podlamují se mi kolena, začínám hodně hluboce dýchat, a aniž bych chtěla dole ho svírám tak, že cítím každý jeho pohyb stokrát silněji a hlouběji. Držím si pusu, musí se to tady rozléhat a nemusí mě slyšet až ve vedlejší vesnici.
O několik málo vteřin později se odtahuje, jenže já, než jsem se stačila vzpamatovat z toho, co se na mě řítilo podruhé během tak krátké chvilky jsem si nestačila ani kleknout. A když vidím, jak moc stříká se mi skoro linuly slzy z očí, takové škody!
No, co se dá dělat, třeba mi ještě svolí jej ochutnat, třeba mi bude chtít někdy vystříkat tlamičku. Po tomhle jej chci a musím ochutnat. Jeden by řekl, že po uspokojení bude mít dost, ale já? Po tomhle chci rozhodně další a víc! Usmívá se na mě, těžce oddechuje znatelně je na něm vidět, že si to užil stejně jako já.
