Vymalováno
-věnováno mé krásné ženě-
Vztekle jsem se na Jakuba podívala: „Já myslela, že ten pokoj domalujeme ještě dneska!“ „Martino, je půl vosmý, jsou zprávy, já mám hlad a chci si aspoň večer sednout!“ Nervozita z hlasu mého manžela na mě útočila jak jedovatý had. Zejtra se vrátí děti... budeme tu mít binec, vymalováno jen na půl, ale jemu je to jedno, že? No a co? Já budu ta, která bude lítat kolem kluků, já budu ta, která bude muset ještě zvládnou úklid a pomáhat ti… tak co ty by ses tím trápil! Supěla jsem. Zuřila jsem a myslela, že budu vraždit! Chlapský myšlení … ta logika!!! Je něco horšího?!
Kuba se usadil před televizi, ignoroval mou zuřivost, můj vztek, mou osobu. „Takže se budeš dívat na televizi, ano?“ Tu větu jsem zašeptala, ale mít možnost dotknout se svých slov, tak se pořežu. Ano, tak ostře vyslovená byla.
„Jo“ - byla odpověď mého muže. Prostě řekl JO. Nic víc. Možná nebýt toho, že jsem to měla každou chvíli dostat a tudíž byla fakt nervózní, by situace dopadla jinak... Přinesla jsem kýbl s barvou, s ledovým klidem ho zvedla a vylila přímo na obrazovku televize... Zprávy se ponořily do úžasné bílé mlhy a já cítila neuvěřitelně slastnou chuť pomsty. „Tak! A dívej se!“ Jakub pomalu vstal z křesla a dvakrát naprázdno otevřel ústa, než se mu podařilo zařvat. „Ty nejsi normální, Martino!“ Usmála jsem se, ale krev se ve mně vařila. „Tobě přeskočilo! Ty jsi normální blázen!“ Obličej se mé drahé polovičce zbarvil do ruda, v oku mu podivně cukalo a ruce stiskl tak, až mu zbělaly klouby. V tu chvíli jsem věděla, že jsem fakt přestřelila. Ale uznat to? Ani náhodou! „Já to chtěla domalovat a udělat si potom hezkej večer!", máchla jsem rukou. „Ty si postavíš hlavu a jsi horší než osel!“ Funění splašeného býka bylo ve srovnání se mnou jen lehkým poryvem letního vánku. Jakub se na mě podíval a za ten pohled by se nemusel stydět ani masový vrah. „Osel. Fajn.“ Oči se mu zúžily jen do nepatrných štěrbin. Napadlo mě, že vypadá jako nepovedený Japonec. „Přece nebudeš chtít prožívat hezký večer s oslem!“ Poslední větu jen zašeptal. Jenže o to víc zněla hrozivěji. „A vymaluj si sama!“ Zařval a odkopl prázdný kbelík od barvy.
Byl to úžasný kopanec. Kbelík vletěl až do ložnice a naprosto přesně dopadl na stolek s vázou po babičce. Váza se svezla k zemi s neuvěřitelnou lehkostí, skoro by se dalo říci s elegancí. Střepy se rozlétly po podlaze v podivných obrazcích připomínající nezvladatelné dětské kuličky. Otevřela jsem ústa a chvíli beze slova zírala na tu spoušť. Pak jsem se rozbrečela. Váza po babičce! To jediné, co mi po ní zůstalo… Vletěla jsem do postele, zabořila obličej do polštáře a cítila se stejně, jako když mi jako malé holce ukradli moje první kolo.
Jakub si ke mně sedl asi po pěti minutách. Ignorovala jsem ho. Chvíli jen tiše seděl... Možná hledal ta správná slova, možná jen nechával odeznít vztek z naší hádky. „Martí … ta váza … to jsem fakt nechtěl." Pohladil mě po vlasech. Ucukla jsem. „Já ji slepím, bude jako nová.“ „Jdi pryč!“ vztekle jsem se od něj otočila a slzy se mi opět rozkutálely po tváři jak princezniny korále. Znovu mě pohladil. Tentokrát po ruce. „Mrzí mě to, tohle jsem fakt nechtěl…“ Mlčela jsem a tvář zabořila do polštáře ještě hlouběji. „Martíí…no tak. Koupím ti jinou...“ Opět jsem nereagovala. Začal mě hladit po vlasech. Něžně, pomalu… Cítila jsem jen z toho samotného dotyku lásku, omluvu, lítost. Lehce mi prsty přejížděl po zádech, po šíji … políbil mne na záda, pohladil jazykem. „Mrzí mě to, lásko. Vážně mě to moc mrzí.“ Jeho ruce sjely až k mému zadečku a zlehka ho stiskly. „Nech mě být!“ sykla jsem. Chtěla jsem si ten svůj truc užít. Na malou chvíli jsem se lekla, že má slova vezme vážně, vstane a odejde...
„Miláčku, nezlob se ... prosím.“ Jeho tlumený hlas na mě působil jak nejdražší afrodisiakum. Pohladil má stehna a pomalu, téměř až nesměle mi stáhnul kalhoty.
Zlost i lítost se odebraly do pozadí. Na jejich místo nastoupilo vzrušení, touha po milování, po polibcích, po orgasmu. Zajel mi rukou i pod kalhotky a začal mě hladit… na zadečku, po nohách… Lehce jsem roztáhla nohy, ale stále jsem zůstávala na břiše s obličejem schovaným do polštáře. Bylo to sice už jen prázdné gesto, pravda, ale mně se to gesto líbilo.
Něžně se mě dotkl mezi nohama. Zlehka kolem toho místečka kroužil, mazlil se s ním, jako by to bylo něco křehkého, něco, co se pod dotykem může rozbít… Nadzvedla jsem zadek. Ale nechtěla jsem, aby to byl jasný signál křičící ANO… Proto jsem přitáhla mírně nohy zpět k sobě. Znovu mě pohladil a políbil do vlasů. „Krásně voníš..“ Prstem se opět dotkl mé mušličky. Zajel na její okraj a zlehka mě ukazováčkem polechtal… Cítila jsem, jak pod jeho dotyky vlhnu. Tála jsem jako led… A nejen na duši. Když se letmo, jakoby omylem, dotknul mého poštěváčku, poprvé jsem roztouženě vzdychla. Hra „JÁ NECHCI“ byla u konce. Roztáhla jsem nohy tak, aby se mohl dostat na všechna má místa. Jeho dotyky mě hladily a rozdýmávaly oheň zároveň. Stáhl mi kalhotky úplně a opět pohladil můj poštěváček. „Miluju tě,“ zašeptal a políbil na záda. Jeho polibky pomalu sjížděly níž a níž. Byly horké, byla z nich cítit vášeň i láska.
Jazykem se dotýkal mého těla. Lehce mne kousal, sál a opět líbal. Položil si hlavu na má stehna a jazykem začal kroužit kolem mých pysků, které už byly doširoka rozevřené a lemovaly mou pipku jako kyprý límec. Byly to jen letmé dotyky, ale o to víc mne vzrušovaly. Políbil mne na vnitřní stranu stehen a jazyk pomalu, opatrně spojil s mým tělem…s místem, které patří jen a jen jemu… Lízal mne, sál a zase lízal. Pomalu a zároveň vášnivě. Prstem začal kroužit kolem mého poštěváčku, dráždil ho, hrál si s ním tak, jak to dokáže jen můj muž.
Otočila jsem se na záda a roztáhla nohy. Věděl co chci, věděl po čem toužím. Chytil můj poštěváček mezi rty, lehce jej stiskl, jazykem se dotýkal jeho špičky a přitom mne sál. Lehce, něžně, vytrvale… „JÁ CHCI!!!…“ nevím, jestli jsem to tehdy řekla doopravdy. Sklonil se nade mne a pomalu do mě vstupoval. Bylo to úžasné…cítila jsem, jak jsem otevřená, jak jsem vlhká, a on se mě vášnivě zmocňoval.
Orgasmus ovládl mé tělo úplně nečekaně… Byla to exploze, výbuch… Křičela jsem rozkoší, slastí a naprostou odevzdaností té chvíli. V tom jediném okamžiku, kdy mé tělo i mysl ovládal ten nejkrásnější pocit, který mám jen díky němu, jsem mu odpustila nejen nevymalovaný pokoj, ale i vázu po babičce…
Mé tělo se ještě chvělo pod mohutnou vlnou orgasmu a já v té chvíli, v tom jediném okamžiku, cítila takové množství lásky, až se mi opět slzy rozkutálely po tváři… Ale tohle už byly jiné slzy, slzy štěstí, lásky, porozumění…
