Ve městě, kde řeka tichým proudem rozdělovala světla a stíny, jedna mladá žena často trávila večery osamělými procházkami podél nábřeží. Byla to osoba bez jména v příbězích kolemjdoucích, která si užívala anonymitu ve světle měsíce.
Jedné letní noci, když vzduch voněl po blížícím se dešti a hvězdy se zřetelně rýsovaly na obloze, zaujalo její pozornost pouliční představení. Byl to mladý kytarista, jehož melodie plnily vzduch tklivou nostalgií. Přistoupila blíže a zaposlouchala se.
Kytarista, zaznamenav počet svých posluchačů, zahrál několik tónů jemnější a melancholičtější. Žena bez jména zavřela oči a nechala se unášet hudbou. Když otevřela oči, kytarista se na ni usmál a pozval ji, aby si přisedla. Nečekaně přijala a posadila se vedle něj na malý skladací židličku.
Rozhovor mezi nimi byl nejprve váhavý, ale brzy zjistili, že mají společnou lásku k nočnímu městu a jeho tajemstvím. Kytarista, jehož jméno bylo David, zahrál pro ni píseň, kterou napsal o řece, která se stala svědkem mnoha nesplněných snů a ztracených příběhů.
Jak večer pokračoval, neznámá dívka se postupně otevřela a vyprávěla o svých snách a touhách, které dříve sdílela pouze s hvězdami. David, zvědavý a vnímavý, naslouchal a každou její slovo zahrnul do další písně, kterou zahrál.
Když se noc chýlila ke konci, oba pocítili, že toto setkání bylo něco výjimečného, něco, co by mohlo znamenat začátek krásného přátelství, možná i něčeho víc. Rozloučili se s tím, že se zde, u řeky, setkají znovu. Žena bez jména odešla s pocitem, že možná, jen možná, našla někoho, komu by mohla svěřit své jméno.
