Rána miluji a vím, že ty taky, i když u tebe je konzumace jejich neopakovatelné atmosféry vždy vykoupena neochotou vstávat, takže zpočátku vedle mě v autě trvá, než se tvé oči a tvář začnou usmívat. Jasně, mohl bych tomu pomoct, ale proč? Tento výraz ti sluší nejvíc. Vím jak ti to naštvání a výraz nepohodlí není vlastní a tím tě dělá ještě krásnější a roztomilejší. A to na mě platí, až tak, že ucítím ve svých kraťasech několik prvních záškubů oznamující připravenost jistého spektra mého já. Držím volant a koukám na tebe tak dlouho dokud si toho nevšimneš. Otočíš se na mě a jsi nucena se usmát. Během vteřiny tvůj nepřítomný výraz mizí. Natahuješ ke mně ruku a hladíš mě po ramenou. Jedeme dál, beze slova. A je to dokonalé. Cokoliv vyřčeného by teď tu atmosféru pokazilo. Konečně zastavujeme na ústí polní cesty. Vystupujeme ven. Otvírám kufr a vytahuju z něj deku a malý piknikový košík. S příjemným překvapení se zeptáš, i když tušíš..."Co to je?". "Snídaně šampionů" odpovídám a odkrývám utěrku na košíku, která odhalí dvě skleničky, orosenou láhev Prosseca, misku s jahodami a krabičku se slazeným mixovaným tvarohem, který část noci strávil v mrazáku. Koukneš na mě a povytáhneš obočí a odměníš mě chvályhodným výrazem.
Kráčíme spolu polní zatravněnou cestou. Ty v žabkách a černých šatech na ramínkách pod kterýma nemáš nic. Vlastně...Jsou tam ty nejkrásnější čtyřky na světě a nejen ony...Já na boso, abych více nasál genia locci v kraťasech a tričku. Téměř hned naše chodila příjemně chladí všudypřítomná rosa. Je konec června, první letošní vlna veder. Už teď je nějakých dvacet šest, sedm...Je jasné, že dnes bude pořádné horko. Je jasné, že nám dvěma bude pořádné horko. Louky jsou rozkvetlé, ještě neposečené. Stébla nejvyšších rostlin nám sahají nad pasy. Když jsme asi sto metrů od auta, svlékám se. Chci aby se slunce, které je mi už teď nepříjemné svojí intenzitou, ještě více opřelo do mého těla a pohltilo mě svojí silou. Ale hlavně chci svojí nahotou více splynout s okolím, napojit se na něj. Horký vzduch rozčesává mírný vánek, který příjemně chladí mé už teď zpocené tělo. Zprvu se mi směješ, ale pak si i ty sundáváš šaty a kráčíš jen v žabkách. Jako antická bohyně. Má bohyně. Jdeme spolu za ruku a oba myslíme na totéž...Chtěli bychom teď vidět sami sebe, jdoucí nazí ruku v ruce v lukách na západní terase nad městem s fenomenálním výhledem na panoráma Beskyd.
Za dalších sto metrů odbočím z cesty vstříc louce. asi padesát metrů se bosky prodírám dlouhou trávou, pak v ní ušlapu plochu 3x3 metry a deku na ni pokládám. V ten moment akorát docházíš. Sedáme si na deku. Otvírám prosecco. Připíjíme. Polibek. Druhý...kam se skleničkami? Bude nutné vypít jejich obsah, tady by se nám to vylilo...Hodíme ho do sebe. Naposledy na sebe koukneme a jdeme na to...
Líbáme se. Kolem zpívají ptáci. Polibky okamžitě zesilují na intenzitě. Cvrčci v trávě ještě dohrávají outro svého nočního koncertu. Začínám tě něžně kousat do krku. ušních lalůčků, brady, klíčních kostí. Bzučení všudypřítomného hmyzu. Pokládám Tě na deku, ruce ti dávám za hlavu. Ale co to. Šátek vystlaný na dně košíku skýtá tajemství. Vytahuji z pod něj tenký kožený pásek a ruce ti poutám k sobě. Moment překvapení ve Tvé tváři střídá blažený úsměv. Úsměv coury. Coury, která sebou ráda nechá manipulovat. Coury, která dobře chápe leitmotiv našeho dnešního soirée:) Poté do nich vkládám stopku sklenice na víno a nalívám do něj prosecco až do tří čtvrtin. "Ták a teď budeš hodná holka a jestli se ti jen kapka rozlije, tak ten pásek bude na tvé prdeli malovat gestické abstraktní obrázky". Pohrdavě odpovídáš "Ale to bys mě musel rozvázat" a já na to...."Nemusel..." a ze dna košíku vytahuju další, podstatně hrubší pásek. "Tenhle pásek...Vyplázni jazyk" říkám. A ty jsi poslušná...Chytám tě za jeho špičku, zaryju do něj nehty, aby mi neklouzal v prstech, natáhnu jej a špičkou pásku tě přes něj plesknu...a ještě a ještě a ...ještě jednou. V cuku letu ho máš kolem krku a já jím svírám pevně tvé hrdlo. Tolik ti na něm sluší. Hlavu ti zvrátím na zad. Odhalí se Tvůj krk a já jako smyslů zbavený koušu do těch tepajících míst na něm. Tolik mě lákají. Tolik jsem opět vtělený do té hry predátora a oběti. Sklenice se ti v rukou chvěje, ale zatím drží. Zvedám se na rukou, jen pro lepší perspektivu a výhled. A poživačně se kochám. Koukáme na sebe a usmíváme se. Je tam úsměv našich rolí i úsměv nás dvou samotných. Tohle je prostě vrchol vzájemného souznění a soužití...Opírám se o lokty vedle tvého těla a dlaněmi tě chytám ze spodu za ramena. Tvá odhalená podpaží mě tolik lákají...nejdřív si vybírám to pravé. Začnu líbat tvůj pravý bok. Nosem přejíždím přes tvou kůži a směřuji výš a výš až do té úžasné jamky, kde vždy prožívám a požívám jedny z těch nejsilnějších čichových vjemů vůbec. Je jednou ze tří manufaktur, která utvářejí tu nejsilnější esenci Tvé vůně. Pomalu nasávám nosem tu vůni a kroužím jim ve tvém podpaží, jako kokainista s ruličkou v nose opisující tvar nachystané dávky. Ruku pod ramenem tlačím proti svému nosu a vnímám jak se svíjíš, protože ti to působí nevýslovné blaho. Můj jazyk teď jako doživotně odsouzený trestanec prchá ze žaláře mých úst a začíná se zapojovat do procesu. Sotva se dotkne jemné kůžičky Tvého podpaží, vyjekneš a sklenice ve tvých rukou se poprvé silně zatřese. Pak se přesouvám na levou stranu a nosem jakoby náhodou zavadím o obě naběhlé bradavky. Dvorce kolem nich opět odhalí ten krásný reliéf maximálního vzrušení. Vím jak miluješ jejich dráždění. A tak se těsně před přistáním ve tvém druhém podpaží ještě vracím zpět na tvou hruď. Teď zastavím jakoukoliv činnost, dokud neotevřeš oči a nepodíváš se na mě. Šibalsky se usměju a začnu naznačovat dráždění a lízání tvých bradavek. Můj jazyk je od nich už tááákový kousek. Bavím se teď tím, jak se sklenička ve tvých rukou pohybuje a jasně že z ní během posledních pár vteřin ukáplo nemálo jejího obsahu...Jsem velkorysý a v tento okamžik to přecházím, bude ještě čas na to si o tom "popovídat". Vousy na bradě přejedu po tvých bradavkách, zasténáš. Pak se pomalu blížím k pravé, té citlivější bradavce a koukám se ti do očí. A ty na mě. S výrazem raněné laně...neschopné se pohnout...odsouzené čekat jak s ní "okolnosti" dané situace naloží...Cením na tebe zuby a těsně před k prasknutí naběhnutým cílem jimi naprázdno cvaknu. CVAK!!! Sklenice ve tvých rukou se zvrátí, ale přesně na ten moment už nějakou dobu čekám a pravačkou ji na poslední chvíli zachytím..."Ale ale...tady byl někdo hodně neposlušný, málem převrátil celou sklenici...to by byl velký výprask. Ale protože jsem tě zachránil (moc dobře vím, jak bys ten výprask ráda, hlavně teď, když víš, žes nesplnila úkol...ale tu radost ti teď nemůžu dopřát, protože si chci ještě trošku užít a nechci ti ještě dát to, po čem teď tak toužíš...), tak tě ho ušetřím. Měla bys mi být vděčná...Jsi mi vděčná?" "Ano jsem, jsem Vám moc vděčná, můj pane". "Tak víš co?" říkám..."teď mi hezky ukážeš, co všechno jsi ochotná z vděku udělat....a když budeš moc šikovná, možná se dočkáš i toho zaslouženého výprasku"
"ANO" blaženě říkáš, a já vidím, že i tobě se tvá aktuální role zaryla hluboko pod kůži "udělám cokoliv" říkáš...
A já dobře vím, že tenhle příběh ještě bude mít dlouhé pokračování...
