Tak to ne, můj milej, německej - 2.část
"Jindrulko, ty jsi nějaká přetažená…“ pohladila chlácholivě maminka Jindřišku po vlasech „spala jsi dobře?“
„Ani moc ne, mám poslední dobou nějaké noční můry, mami…“ zaobalila noční šoust s duchem německého vojáka do společensky přijatelnějšího hávu a srkala horkou kávu.
„A čem se ti zdálo, prosím tě?“ vyzvídala maminka dále.
„Já už ani nevím… Ale asi už půjdu, jsem hodně unavená… Ale myslíš, že bych si mohla vzít ten růženec, co tu máte po babičce?“
„Ale samozřejmě…“
S tlukoucím srdcem, s růžencem v dlani, vešla do kostela, opláchla jej ve svěcené vodě a trošku klidnější zamířila domů, tohle toho šmejda nadrženého musí odradit, blesklo ji hlavou.
Obřadně si fialkový svazek kuliček, zakončený drobným křížkem se Spasitelem, pověsila na krk a pokojně ulehla ke spánku, v okamžiku kdy tvrdě usnula, už se na ni vesele křenil její noční návštěvník, samozřejmě plně při síle, s pořádnou boulí ve vojenských kalhotech, jež byla zřetelně viditelná.
„Tentokrát máš smůlu!“ vykřikla, vyskočila na kolena a vytasila na něj růženec, který měla schovaný mezi bujnými prsy.
Voják se rozesmál na celou ložnici, hravě jí ho strhl z krku, křížek s Ježíšem si provokativně položil na vyplazený jazyk a plivnul ho po ní, na znamení, že tyhle věci ho absolutně nemůžou rozházet.
„Tak to ne! Dneska se souložit prostě nebude!“ zaječela na něj zuřivě, kvapem před ním utekla z ložnice, chtěla ho v ní zamknout, ale voják dveře lehce vyrazil a už se po ní chtivě sápal.
„Nesahej na mě!“ praštila ho přes tvář velkým dřevěným křížem, který si u mámy vzala též a měla ho ukrytý pod polštářem pro všechny případy „in nomine patris et filii et spiritus sancti!!!!“ pouštěla na něj sílu víry, ale marně.
„Blablablabla!!!!“ zasmál se ďábelsky a povalil ji na sedačku.
„Vypadni!!!!“ zuřila Jindřiška a dál ho mlátila křížem, ale rychle jí ho vykroutil z ruky a mrsknul pryč.
„Du wirst jetzt diszipliniert, du Schlampe!“ zasyčel na ni vztekle, drsně ji chytil pod krkem a chtivě políbil, s kousnutím do rtu.
„Co po mě chceš?“ sténala už zoufale, když se jí dobýval pod noční košili a zase jí surově mačkal prsa a rozvášněně sál bradavky a tiskl je mezi zuby.
Pokusila se mu znovu vykroutit ze sevření, ale působilo to na něj snad ještě vzrušivěji, znovu ji pevně drapl, otočil na břicho a zavalil ji celou svou vahou.
Cítila, jak ji ocelovým pérem tlačí do zadku, na zádech všechny ty odznaky, ale pak se zarazila, kde má přezku od opasku, ten parchant?
Na další myšlenky už jí nezbyl čas, jelikož jí prsty pořádně promnul kundičku a už se tvrdým pérem dobýval dovnitř.
Znovu do ní pořádně pronikl, vší silou přirážel, v rukou jí drtil prsa, po chvilce už byla zase úplně mokrá a vášnivě začala sténat, voják už věděl, jak na ni, zrychlil tempo, pak jí pevně chytil za zadeček, pořádně jí naplácal a znovu se do ní pořádně opřel, bušil do ní tak silně, až jí přeskakoval hlas, jak úžasný to bylo, najednou ho vytáhl ven a přitáhl si ji za ruku ke ztopořenému péru.
„Rauch!“ přikázal jí a nacpal jí ho do pusy, stačila ho pevně chytit u kořene, aby jí ho zase nerval až na mandle a znovu se zkoušela mírnit jeho divoké pudy.
„Pomalu! Pomalu! Langsam! Já ti ho vykouřím, neboj, ale pomalu, ne do krku…“ vysvětlovala mu snaživě, zdá se, že pochopil a nechal ji, ať si s ním hezky hraje.
Pevně objala jeho zduřelý žalud, začala ho pořádně sát, druhou ručkou honit, šimrat jazykem, celou jeho plochou ho lascivně olizovat, vzdychala mu do něj, prsty mu pořádně promnula koule, až blaženě sténal, odhrnul ji vlasy z tváře, aby se mohl koukat, jak pěkně ho kouří.
Koule mu stiskla trošku více a pevně ho rty obkroužila a přejížděla dolů až ke kořenu a nahoru, kdy mu žalud nezapomněla pořádně nasát a jemně zoubky podráždit uzdičku, voják rozvášněně vrněl blahem, pak ji sevřel v dlaních bujnou kštici, už poznala, že to na něj jde, špičkou jazyka ho kmitavým pohybem na uzdičce dráždila dále, až to nevydržel a hezky se jí vystříkal do pusinky.
Vzrušeně funěl a oddechoval, popleskal ji spokojeně po tváři a dokonce ji vtiskl pusu na líčko, ale to ještě neznamenalo, že by měl být konec, jak se Jindřiška mylně domnívala.
Za chviličku byl zase v pozoru a znovu se na dychtivě vrhl.
„Tobě to nestačilo? Počkej!“ žasla nad jeho živočišnou sílou, ale to už ji v náručí povalil na konferenční stolek, její kotníčky si hodil na ramena, ozdobená výložkami a tvrdým žaludem začal pěkně masírovat zduřelý klitoris, což jí poskytovalo nebývalou slast.
Začala roztouženě vzdychat, zřejmě vytušil, co se dámě líbí a bleskově se jí pusou přisál na rozmočenou kundičku, poštěváček pořádně začal sát a šimrat jazykem, Jindřiška se rozkoší rozeřvala na celý obyvák, zatínala mu nehty do rukou, kterými ji objímal macatá stehna, začala mu stříkat do úst, až mu její horká šťáva stékala po bradě na blůzu uniformy, trošku přitvrdil a pěkně ji u toho začal prstit.
„Ach bože!!!! Anooo!!!! AAACh!!!“ vykřikovala mezi slastnými vzdechy a horkým gejzírem vášně ho celého pěkně smáčela.
„To snad není pravda…“ hekala vysíleně, celá se chvějíc „nejlíp mi kundu vylízal mrtvej německej bojovník…“
Znovu si její nožky hodil na ramena a se samolibým úsměvem do ní pronikl, poněvadž věděl, že vyhrál a už ji má ve své moci.
„Tak pojď! Pořádně mi to udělej, ty hajzle jeden!“ povzbudila ho roztouženě, pevně ho chytila za paže, kterými se opíral stůl a nechala ho, ať si s ní dělá, co se mu zlíbí.
Voják do ní chtivě pronikl a tvrdě začal přirážet, až stolek divoce bušil o zem, Jindřiška hlasitě sténala se zakloněnou hlavou přes hranu stolku, její odhalená, hebká šíje mu nedala a drsně ji chytil pod bradou, už jí jeho surový přístup přestával vadit, pička jí hlasitě mlaskala, jak byla promočená, kroutila se pod ním rozkoší jako had, prsa se jí divoce natřásala a poskytovala mu krásný pohled.
„Mrdej mě!!! Dělej!!!“ řvala slastně, i když jejím slovům nerozuměl, i tak pochopil, co má na mysli, přidal na tempu, až se celá prohnula v zádech, obličej stažený orgastickou křečí a silným stiskem ho skoro vypudila ven.
„Ach bože… ach bože…“ šeptala vysíleně, ležíc na desce stolku, úplně zpocená a rozcuchaná, ale naprosto ušoustaná k nejvyšší blaženosti.
Chvilku ji nechal vydechnout, dlaní rozvášněně hnětl ňadra, ale pak ji prsty promnul anální dírku a s chtivým výrazem jí ho začal tlačit do zadečku.
„Ne! Do zadku ne! Nein! Nein!“ začala na něj vylekaně křičet, ale pevně si ji přidržel a zajel dovnitř po žalud, více se mu tam nevlezl, Jindřiška měla prdelku uzounkou a nepoznanou, začal ho pomalu zasouvat dovnitř a ven, docela u toho roztouženě vzdychal, úzký a pevný otvor mu poskytoval nadpozemskou rozkoš, pevně ji v rukou sevřel buclaté půlky a s hlasitým funěním a sténáním se jí do zadečku spokojeně udělal.
Brzy k ránu se Jindřiška probrala v obyváku, na rozválené sedačce, zadek ji pálil k nesnesení, byla ráda, jak došla do koupelny se umýt.
Pak z mrazáku vytáhla pytlík zeleniny, zabalila jej do igelitového sáčku a z bolestným sykáním si na něj, na balkóně sedla, aby si mohla v klidu zapálil a vymyslet, co bude dělat dále, poněvadž takhle jí hrozila reálná smrt z přemíry sexu a absolutní absence spánku.
Ta přezka, kterou ten všivák Fritz vyhrabal, musí být jeho, jinak by tu zřejmě nestrašil.
Típla cigaretu, kvapně se oblékla a rychle vyrazila za svým kolegou, který tohle všechno spískal.
Zuřivě na něj zvonila, bušila do dveří, beztak zase hraje ty střílečky a neslyší, idiot zasraná, rostl v ní hněv.
„Fritzi, otevři nebo uvidíš!“ zařvala už vztekle a zrovna na ni vykoukl, překvapený, co u něj dělá.
„Nazdar, Henrietto, co ty tady?“ koukal užasle.
„Neříkej mi Henrietto! Jmenuju se Jindřiška! A pusť mě dovnitř!“ pouštěla na něj zlo.
„No jasně, v klidu, pojď dál, co se ti stalo? Máš úplně kruhy pod očima…“ prohlížel si ji soucitně.
„Podej mi něco mraženýho, honem…“
„Cože?“ hleděl na ni.
„Podej mi něco zmrzlýho z mrazáku! Ten tvůj vyvolanej německej válečník mě v noci opíchal do zadku, tak buď tak hodnej a něco mi dej, protože nemůžu sedět!“ vysvětlila mu důrazně, Fritz ji šokovaně věnoval jedno balení hranolek a nevěřícně na ni čuměl.
„Co jsi to říkala před chvílí?“ civěl na ni dále.
„Ten voják, co nosil tu přezku, mě od té doby šoustá každou noc, když usnu.
Už tři dny jsem nespala, mám dost… Ušuká mě smrti, chápeš?“ svěřila se mu a zapálila si cigaretu.
„Jindřiško, co mi to tady vykládáš? To máš takový divoký sny?“ nevěřil.
„Nemám divoký sny! Dívej se na ty modřiny a na ten kousanec! Žiju sama! Kdo by mi to asi tak udělal!“ zoufala už.
Fritz si překvapeně prohlížel pořádnou modřinu, která ji vyrašila na krku a kvapně odešel pro přezku do obyváku.
„Jakou měl uniformu?“ koukal na ni tázavě.
„Já nevím… Takovou prostě německou, u krku dva blesky a na přilbě též… Nějaký odznaky, já neměla čas mu moc studovat mundúr, když mi ho furt rval… A to máš jedno…“ mávla nešťastně rukou a zapálila si další.
„Já tu přezku trošku očistil, ona byla hrozně špinavá a rezavá, nebylo na ní nic poznat, až teď a od Wehrmachtu není, to by na ní bylo Gott mit uns, tady je ale Meine Ehre heisst Treue, takže musel být od SS, což potvrzuje to, co mi říkáš…“ hlesnul tiše a pomalu docházelo, co se u jeho kamarádky z práce děje.
Jindřiška se na něj mlčky zadívala významným pohledem.
„Ty fakt šukáš v noci s nějakým esesákem?“ civěl na ni ještě více „jako vážně?!“
„Jo, jako vážně!!!“ naštvala se už „vyvolal jsi ho ty, tak nechápu, proč neleze za tebou!!!!“
„Tak není snad teplouš ne?“ oponoval jí Fritz.
„Tak třeba za Klárou nebo za Luckou! Ty byly u rituálu taky! Proč musí chodit obtěžovat mě!“
„Asi ses mu líbila nejvíc, seš taková prsatá a blond… Co já vím…“ krčil rameny a dále si přezku nevěřícně prohlížel.
„Oblíkej se a půjdeš se mnou za farářem! Hned! A vezmi to s sebou…“ přikázala mu naštvaně.
„Dobře, dobře, už se oblíkám…“ zmizel v ložnici, Jindřiška se zatím prošla po jeho bytě, při pohledu na německou přilbu, kterou měl v obyváku na poličce, se jí udělalo mdlo a nejvíce ji děsil fakt, že se jí zase začalo chtít neuvěřitelně spát.
