Ztraceni v čase

Bylo to jedno z těch letních odpolední, kdy se čas zdál jako by se zastavil. Slunce svítilo neúprosně, vzduch byl naplněn vůní čerstvě posečené trávy a ve vzduchu se vznášela lehká vůně vanilky. Sára se procházela po starém, zanedbaném parku, který byl skrytý za řadou vysokých cihlových domů. Bylo to její oblíbené místo, kde mohla být sama se svými myšlenkami.

Zastavila se u starého, kovaného plotu a opřela se o něj čelem. Zavřela oči a naslouchala zpěvu ptáků. Náhle zaslechla šramot v křoví. Opatrně otevřela oči a spatřila muže, který se z něj vynořil. Byl vysoký, s tmavými vlasy a pronikavými modrými očima. Měl na sobě staré, vybledlé oblečení, které mu dodávalo tajemný šarm.
„Promiňte, že jsem vás vyrušil,“ omluvil se muž s mírným úsměvem. „Je tu tak krásně.“

Sára se usmála. „Nic se neděje. Já tady bývám často.“

Muž se představil jako Daniel. Řekl, že se sem přistěhoval nedávno a že se snaží prozkoumat okolí. Sára mu ukázala park a vyprávěla mu o jeho historii. Zjistila, že mají mnoho společného. Oba milovali knihy, staré filmy a dlouhé procházky.

Od té doby se začali vídat pravidelně. Procházeli se parkem, seděli na lavičce a povídali si o všem možném. Sára se do Daniela zamilovala jako nikdy předtím. Cítila, jako by ho znala celý život. Ale i Daniel jí byl očividně nakloněn. Jeho pohledy byly plné něhy a jeho doteky ji rozechvěly až do morku kostí.

Jednoho večera, když seděli na lavičce a pozorovali západ slunce, Daniel vzal Sáru za ruku. „Sáro, já… já tě miluji,“ vyznal se tiše
Sára se mu usmála a přitáhla ho k sobě. „I já tebe, Daniele.“ Vasnivě se libali, hladili a daniel ji na okamzik sundal klahotky.

Byli šťastní. Jejich láska byla jako pohádka. Ale jejich štěstí nemělo trvat věčně. Jednoho dne, když se procházeli po parku, Daniel náhle zastavil.

„Sáro, musím ti něco říct,“ začal vážně. „Není to úplně pravda, co jsem ti vyprávěl o sobě.“

Sára ho zmateně hleděla. „Co tím myslíš?“

„Já… já nejsem z tohoto století,“ vydechl Daniel. „Přicestoval jsem sem z minulosti.“

Sára se rozhlédla kolem sebe, jako by očekávala, že se z ničeho nic objeví nějaká filmová kamera.Ale nic takového se nestalo.

„To je vtip, že?“ zeptala se nervózně.

„Bohužel, není,“ odpověděl Daniel smutně. „Vím, že to zní šíleně, ale je to pravda. Mám časový stroj a… a já jsem se sem dostal omylem.“

Sára byla v šoku. Nemohl pochopit, co se to děje. Ale přestože to všechno znělo jako bláznivý sen, věřila mu.

„A co teď?“ zeptala se tiše.„Nevím,“ odpověděl Daniel. „Mám strach, že se musím vrátit.“

Sára se ho pevně držela za ruku. „Neodcházej,“ prosila ho. „Zůstaň se mnou.“

Daniel se na ni podíval s něhou. „Chci, ale…“

„Ale co?“

„Nemůžu tu zůstat navždy. Musím se vrátit do svého času.“

Sára se rozplakala. Nechtěla ho ztratit. Ale věděla, že nemůže nic změnit.

„Slib mi, že na mě nikdy nezapomeneš,“ požádala ho.„Nikdy,“ přísahal Daniel. „Miluji tě, Sáro.“

A pak byl pryč. Zmizel jako duha na obloze. Sára zůstala stát sama v parku a dívala se na místo, kde před chvílí stál. Cítila se prázdná a ztracená. Ale věděla, že jejich láska bude žít navždy, i když byli rozděleni časem.