Pomáhat bližním

Prázdninový pobyt u babičky připadal Oldovi rok od roku horší. Jak přecházel z dětských let do puberty a dále v mládí, brali ho zdejší kluci čím dál více jako konkurenci než jako parťáka pro dovádění. Asi za to mohla kombinace dvou faktů, říkal si. Pražákům zde pšenka nekvetla a on byl navíc docela fešák. A přitom stran tohoto se zatím jakékoliv jejich možné obavy ukazovaly jako liché. Děvčata se zde pohybovala zásadně v hejnech a byla neustále pod bedlivým dohledem místních nápadníků. A on zrovna nepatřil k těm, kteří by se chtěli v takovým podmínkách prosazovat. Navíc, z toho hejna, co běžně potkával, za to žádná nestála.

Dobrý pocit, který měl z toho, že si dneska s ostatními mohl zahrát fotbálek, se velmi rychle vytratil, když zjistil, že je okopáván ještě víc než balón. Celá akce nakonec skončila naprostým fiaskem, když prudký bezhlavý odkop jednoho ňoumy změnil po bloku protihráče směr tak příhodně, že samozřejmě skončil přímo v Oldově rozkroku. Se všeobecným, a velmi často škodolibým, smíchem Olda nikterak nesouznil, když marně hledal zbytky mužnosti, aby byl schopen se ze hřiště odpotácet aspoň relativně se ctí. To, že si jeho trablů v zásadě nikdo nevšímá, krom všeobecného humoru, bylo tak dobré alespoň v tom, že se mohl v klidu na vratkých nohách potácet pryč, aniž by celá situace mohla dále eskalovat. Ověřit rozsah škod tak bude možné provést snad co nejdříve někde v soukromí a ti buřti ať se tím třeba zadáví.

Zarostlé, nenavštěvované břehy místního potoka směrem nikam skýtaly v tomto ohledu spoustu možností. Kromě vizuálního a hmatového testu i materiál na chlazení. Dostat se ale někde na břeh, aby tam byl aspoň určitý manévrovací prostor se ovšem ukázalo během na delší trať, takže kdyby toho byl Olda schopen, musel by řešit i starosti s poškrábáním, podrápáním a důsledky zdaleka ne letmého střetu s kopřivami. Takto ale stále jeho jedinou bezprostřední starostí byly obavy stran toho, zda může ještě doufat v nějaké vlastní potomstvo do budoucna a zda je či není možné jeho ptáka vlastně zlomit. Bez nějakých velkých ohledů, zda někomu nezpůsobí úlek oslněním – kde by se tam taky kdo vzal – tak na břehu bez prodlení spustil šortky k zemi.

Přestože ho koule stále pekelně bolely a přišly mu nezvykle naběhlé, i tak si nemohl odpustit značnou úlevu, že jeho nástroj se zdál býti nepoškozen, a i v takovém kritickém stavu se dokonce jevil reagovat na Oldovo zevrubné zkoumání. Pobyt ve studené lázni tudíž byl více než na místě, a nikterak nevadilo, že po ruce není froté ručník.

Voda mu kupodivu tentokrát nepřišla až tak studená, přestože obecně dával přednost se zdejšímu potoku vyhýbat i v létě. Vyšší nadmořská výška a krátká vzdálenost od pramene dělaly holt své. Pro tuto chvíli mu chladivá síla vody přišla vyloženě jako balzám na duši a v její léčivé síle bolest postupně odumírala. Přesto nakonec pod vlivem rostoucího chladu ji musel opustit dříve, než bolest úplně vymizela, ale to prostě asi jen chtělo nějaký čas ponechání v klidu. Když se tak drápal nahoru na břeh, stále ještě si mnul choulostivá místa.

Neměl to tak naštěstí nikterak daleko, aby je mohl v panickém ataku co možná nejvíce přikrýt a schovat v dlaních.

„Proč?“, zeptala se pobaveně o strom opřená a dle prvních dojmů ho již nějakou dobu bedlivě pozorující Zuzka. „Jsi fakt pěkný kluk“, dodala vzápětí. „Nedivím se, že tě tu místní berou jako hrozbu.“

Olda ještě více zčervenal, a to nebylo nic proti tomu, jaký stav se u něj dostavil v momentě, kdy ho Zuzka dorazila závěrečnou bombou.

„A navíc jsi mnohem lépe vybaven než všichni zdejší kluci, takže pokud to nějak tuší nebo ví, bude zde asi ještě značná míra závisti na jejich straně.“

Oldovi se v mozku otáčela ozubená kolečka jak zběsilá a nacházela se tak v naprostém kontrastu proti jeho jinak rigidnímu postoji. Jak moc se má cítit poctěn takovou chválou? Má se něčeho obávat? Nebo naopak může v něco doufat? Od holky, o které věděl, že se drží stranou, a nad kterou tak ostatní na veřejnosti ohrnují nos? Kdoví proč a z kolika důvodů? Ale jak pak mohla vědět, že místní kluci jsou stran výbavy na tom hůře než on sám? Vždyť i co on sám mohl prohlásit, nikdo z místních ho nahého nikde vidět nemohl. Ani v plavkách.

Ukázalo se, že na své všeobjímající úvahy má docela dost času. Zuzka ho totiž dále jen zamyšleně pozorovala, hraje si mezi rty s korálových náhrdelníkem, který měla kolem krku. Vedlo to k tomu, že Olda nakonec sklouzl k tomu blíže hodnotit i ji.

Nebyla to nadpozemská kráska, ale rozhodně patřila mezi ty výrazně hezčí holky, které kdy potkal. Její pihami posetý kukuč s nosánkem jako knoflík byl vyloženě rozkošný a teď jí navíc na rtech hrál laškovně potměšilý úsměv, kterého si z dálky při velmi letmých kontaktech nikdy nevšiml, takže byla prostě k nakousnutí. Postavu měla možná malinko plnější a prsa nikterak výrazná, rozhodně tam ale něco velmi hmatatelného bylo, a navíc to nevypadalo, že by jí cokoliv stran její postavy a obdaření jakkoli trápilo.

Nejspíše si dobře vědoma toho, že ji Olda začíná pozorovat místo panickým zvídavějším pohledem, zničehonic bezelstně prohodila: „Zdejší kluci se rádi chodí v noci nazí koupat nad splav. Aby je tam holky mohly pozorovat. A zbytečně doufají, že se někdy některá přidáme. Zatím jsme ale pouze u toho, že je máme od oka pěkně změřené.“

A zatímco Olda ještě uvažoval, jak se k tomu postavit, Zuzka škodolibě dodala „Ne, že by bylo moc co hodnotit.“

Na to konto se Olda rozesmál. I proto, že by rád situaci trochu odlehčil. Vlastní vinou se totiž dostal na nevhodné myšlenky, takže pokud nepřekoná matku přírodu, návrat do studených vlnek potoka, pod nějakým zástupným důvodem, se zdál být spásným manévrem.

Pozdě.

Zuzka již dokázala zachytit, že se jeho dlaň prudce zmenšuje. A pod jejím bedlivým pohledem tempo smršťování nabíralo rychle na obrátkách.

Olda se alespoň pokusil si odkašlat a odvést pozornost jinam.

„Měl jsem za to, že ty s ostatními nedržíš moc partu“, šel ven s prvním, co ho napadlo.

„Nedržím“, souhlasila poklidně Zuzka. „Ale jak jsem ti právě dokázala, znám zdejší potok lépe než všichni ostatní dohromady, takže se mohu dívat jak chci a kdy chci a nikdo nic neví.“

„Aha“.

No reakce na čtyři mínus, ale aspoň nějaká, hodnotil sám sebe Olda. Zuzka však v poklidu navázala dále, dávaje mu sama zjevně mnohem lepší známku.

„Holky i kluci jsou tu balíci“, prohlásila klidně, bez sebemenší známky zášti či nepřátelství. „Zajímají mě prostě jiné věci, než je, a když zrovna nehraji na klavír, raději ležím v knížkách, než tlachám o nesmyslech, jako jsou třeba kluci.“

Ach, pomyslel si Olda. Veškeré Zuzčiny zájmy jsou asi ryze akademické. Z oblasti přírodovědy jen stran toho, zda nahý muž zblízka vypadá stejně jako nad splavem.

Že by se však mohl mýlit naznačila Zuzčina bezprostřední otázka, kterou obrátila kormidlo o 180 stupňů: „Ještě pořád tě to bolí?“.

Olda zuřivě mrkal, jak se snažil přesvědčit sám sebe, že tón její jednoznačné nabídky interpretoval naprosto mylně.

Otázka visela ve vzduchu tak dlouho, až Olda ze sebe nakonec vysoukal opět to první, co ho napadlo.

„Ty jsi …?“. Dál se nedostal. Měl příliš velký knedlík v krku.

Zuzka kdovíproč zčervenala podobně jako on. To dostalo Oldu ještě více do stavu perplex, protože nechápal, co je na tom tak zvláštního, když si chce potvrdit, že Zuzka byla očividně svědkem jeho neslavné chvilky.

„Ještě ne“, odvětila však již Zuzka plaše a s uzarděním.

A zatímco Oldovi se rozšiřovaly oči do netušených rozměrů a brada padala k hrudi, když Zuzka naprosto špatně odtušila, kam on směřoval, ta již vzdorovitě dodala „Ale postiženým a v nouzi se přece má pomáhat, ne?“.

Na to již Olda neměl žádnou bezprostřední odpověď. Jediné, co věděl jistě, bylo, že ani dvě dlaně již nebudou schopné zastavit jeho vojáka v pohybu do předpisového pozoru.

Olda sám žádné zkušenosti dosud neměl. On prostě nebyl lovec. A v jeho okolí se vyskytovali více méně pouze hoši (chlapecká sportovní třída, no), či dívky zadané, nezajímavé, nevhodného věku či jiných nepříznivých charakteristik. A pak že je Praha velké město. A veřejné akce a velká společnost se mu zjevně podobně jako Zuzce štítily. Navíc byl výsostně trpělivý a jako brankář věřil, že když bude soustředěný a v pozoru, nakonec chytí. Mělo to být teď a tady? Zuzka mu rozhodně připadala čím dál zajímavější.

Jeho, jak si Zuzka správně všimla, a on to z chlapeckých sprch velmi dobře věděl, dlouhý úd, již dosáhl železných kontur. I když již přidal i druhou ruku na krytí, jejich postavení nemohlo nechat nikoho na pochybách, že jeho špička sahá až někam nad pupík. A Zuzku to vyloženě čím dál více zajímalo, což bylo o to víc, že to asi opravdu nebyl vůbec její šálek kávy. Olda se proto po zralé úvaze rozhodl, že pro tentokrát vyrazí útočníkovi vstříc. Třeba ho tím vyplaší a oba se nakonec rozejdou ve smíru a v pokoji, aniž by byl vypálen jediný úder.

„Možná že trochu pofoukat by mohlo pomoci“, odtušil proto nesměle, když se se Zuzkou ještě nějakou dobu poměřovali očima. Že není tak pevný v kramflecích, prozradil však mimo jiné i tím, že ještě v obavách začal očima prozkoumávat okolní terén, zda mu neunikl pouze Zuzčin příchod.

„Neboj“, uklidnila ho ona, vida jeho rozpaky a zjevně potěšena tím, že je kluk co z boje neutíká, „sem nikdy nikdo nechodí, a navíc ostatní vyrazili z placu na opačnou stranu dát si něco z ukrytých zásob alkoholu na oslavu tvojí pohany.“

A s těmi slovy se pomalu odlepila od stromu a vypadala se vpřed.

Pokud si Olda stále nebyl jist, že to je moudrý nápad, Zuzka vypadala přesvědčeněji. Nezastavila se, dokud nebyla tak blízko, aby si mohla vykasat lehké letní šaty nad kolena a kleknout si před něj do trávy na říčním břehu, takže hlavu měla rázem na úrovni jeho pasu. Pohled, který k němu zespoda vyslala, byl vyloženě vybízivý, takže Olda, byť stále bez proaktivity, nedokázal odolat, a odstranil krytí.

Záblesk v Zuzčiných očích, když se zaměřila na tyč, kterou prostě nešlo přehlédnout, ho přiměl k tomu se celý zimomřivě zatřást a zatnout ruce spuštěné podél boků v pěst. Zuzka si toho nejspíše vůbec nevšimla, jak byla celá její pozornost upřena pouze na jediné místo, kam putovaly jakoby po vlastní vůli obě její ruce. Přes stehna až do Oldova klína.

„Jsi nádherný“, špitla, ale to už došlo k prvnímu kontaktu jejích hebkých prstů s kůží na Oldově její odvaze salutujícím penisu.

Její ruce mu přišly horké jak lávové kameny a nesmělý třes, který v nich měla, ještě umocňoval jeho mladistvé vzrušení. Nebylo tak divu, že se celkově třásl jak ratlík a měl jisté obavy, že ať se bude v nejbližších chvílích dít cokoliv, mohlo by to mít velmi krátké trvání.

Zuzka ale nejspíše s jeho obavami nikterak nerezonovala, protože špitla ještě „Buď prosím Tě shovívavý“ a to již její hlava mířila níže a začala foukat na postižená místa. Než to Olda dokázal aspoň trochu zprocesovat, obemkla se již její ústa kolem jednoho postiženého oválu a vsála ho něžně dovnitř.

Olda si ani nebyl vědom toho, že by tak dlouze zadržoval dech, ale když ho konečně uvolnil, odpustil si jak parní lokomotiva. Ale ne na dlouho, protože potřeba začít přerývaně dýchat byla mnohem silnější.

Stále ještě mírně přetrvávající bolest nejspíše ještě exponenciálně umocňovala jeho vzrušení. Olda se trvale chvěl, nohy mu přišly jako z rosolu, nehty se mu do dlaní zarývaly s bolestí výrazně vyšší, než ještě přebývala v nakopnutých koulích, a Zuzka si z toho přitom pranic nedělala. Naopak, pečlivě, doslova klinicky, zkoumala neznámé předměty ve svých ústech, nejprve jeden a pak i druhý a počínala si přitom tak jemně a citlivě, že šponovala Oldovi nervy k prasknutí. Navíc, vědomě či podvědomě, jedna její ruka sice pomáhala ústům k lepšímu přístupu, jenže druhá pomalu, ale s čím dál větší jistotou, začala jemně jezdit nahoru a dolů po jeho údu. Tohle prostě nebylo možné dlouho vydržet.

Ani dýchání otevřenými ústy a všelijaké neklidné kroucení se moc nepomáhalo. A Olda prostě nechtěl všechno jen tak zničehonic pustit nic netušící Zuzce do vlasů. Přišlo mu to vůči sobě i jí tak dehonestující, že jí prostě ve chvíli nejvyšší nouze prostě musel poklepat roztřesenou rukou na hlavu. Díkybohu se zastavila a obrátila k němu oči v obavách.

„Dělám to špatně?“, špitla nesměle.

„Naopak“, vydechl pracně Olda, když nabral dostatek dechu zpět do plic.

„Děláš to báječně“, ujistil ji upřímně. „Ale já už prostě nevydržím déle stát“, přiznal tu méně choulostivou část toho, co ho tak bytostně trápilo.

„Ach“, vydechla Zuzka a po již tak zarudlé tváři se jí rozlil kouzelný ruměnec. Olda se obával, že velmi dobře pochopila i tu nevyřčenou část jeho obav a nepopsatelně ji to povzbudilo. Což ostatně projevila tím, že se bez dlouhé prodlevy Oldy otázala „Bude pro tebe v pohodě si k tomu lehnout?“ poté, co bleskově obhlédla jí tak známý terén, a pohybem hlavou mu jasně naznačila, že za jejími zády by i pro jeho vysokou postavu mělo být místa dost.

Olda raději nepřemýšlel nad tím hledat nějakou slovní odpověď, a tak Zuzku raději rychle a opatrně obkroužil a co nevidět spočíval na zádech nohama k vodě na místě, které mu Zuzka uvolnila. Neuniklo mu přitom, jak neochotně její ruka pustila jeho penis, a zároveň on sám měl pocit naprosté osamělosti, jakmile se tak stalo. Ze své pozice ležmo s rukou pod hlavou si proto prostě nemohl pomoci, díval se na Zuzku značně vyčkávavě a přišlo mu skandální, že ho chvíli ještě jen tak zamyšleně pozoruje, místo aby opět neprodleně vrátila ruce a ústa k dílu. Odpustil jí ale hned, jak mu osvětlila důvody svého rozjímání.

„Nepřijde mi spravedlivé, že ty jsi úplně nahý a já ti nic neukážu“, vysvětlila mu, a aniž by čekala, co na to Olda, iniciativně si přetáhla šaty přes hlavu a odložila je za sebe na přilehlý keř.

Olda vtáhl vzduch, až to syklo.

Zuzka byla fakt pěkná holka. Přestože nebyla hubená a štíhlá, bylo poznat, že se udržuje cvičením a její postava byla prostě dílem větších kostí a jisté fyziognomie, kterou nemohla obejít. Ani prsa se nyní nezdála tak drobná, jako bez šatů, a Olda nechápal, jak mohl být tak slepý a nevnímat její velké, krásné, pevné, minimálně dvojky. Navíc marně uvažoval nad tím, jak to, že tady, kde dávají lišky dobrou noc, se dospívající holka dostane k takovému sexy spodnímu prádlu a jak je možné, že ho ještě jen tak nosí ven nejspíše bez žádné speciální příležitosti. A jak vůbec takové prádlo projde kontrolou rodičů. Protože horní část košíčků byla krajková, průsvitná, a látka celkově bradavky spíše odhalovala než obráceně. Jejich zduřelé terčíky tak prakticky trčely skrz látku ven. A když Olda zamířil i dolů k setu kalhotek, zjistil, že i ten má látky pomálu a jemné chmýří v Zuzčině klínu ve tvaru čárky je mu servírované jak na zlatém podnose. Penis mu nad tou manou samovolně radostí poskočil, což přilákalo pozornost jich obou směrem k němu.

Zuzka se zasmála.

„Zdá se, že líbím“, pronesla pak potěšeně a hrdě.

„Nesmírně“, vykoktal ze sebe celkově ztopořený Olda.

„Budu muset pak jít, pojedeme brzy pryč“, odtušila Zuzka zasněně, „ale kdybys mi pak někdy chtěl poděkovat za dnešní péči, můžeme se tady spolu nazí vykoupat“, ujistila pak Oldu s úsměvem. Ten na to jen souhlasně kýval hlavou. Navíc Zuzčina ruka již zase tak nádherně hladila a zkoumala jeho horký, krví k prasknutí přeplněný úd.

„Dobře“, reagovala na Oldův němý souhlas, „najdeš mě tu každý den od druhé hodiny odpolední až do večera. Budu si sem chodit číst“.

„Pokud nevymyslíme něco jiného“, špitla ještě tiše s hlavou již těsně skloněnou nad Oldův klín a než to ten dokázal aspoň trochu vstřebat, ocitla se jeho hlavička v rozpálené peci, kterou představovala Zuzčina ústa.

Oldův zátylek sebou skoro až bolestivě prásknul do trávy, jak Olda podlehl tomu bezprostřednímu pocitu. Zpětně si pak blahořečil za to, že to rovnou nepustil, ale vydržel. Bylo pak jediné štěstí i to, že Zuzka se potřebovala seznámit s něčím pro ni úplně novým. První zkoumavé tóny se tak nesly ve znamení lehkého sání, nepatrného průniku, líbání po povrchu, oblizování špičky, zkoumání uzdičky a pomalé, jemné, rytmické pohyby hlavy nahoru a dolů přišly až později. I tak měl Olda co dělat a hravě vytrhával z porostu trsy trávy skřípaje u toho pantem. Ve spáncích mu burácel hrom, v penisu mu samovolně cukalo, stejně jako v naběhlých koulích.

A zatímco ještě pracně přemýšlel, jak nenápadně a nenásilně Zuzku upozornit na to, že její expedice za poznáním spěje rychle k neodvratnému konci, pomohla si Zuzka nečekaně rukou, kterou zlehka sevřela jeho nabité nábojnice, a aniž by zvětšila hloubku ponoru či zintenzivnila sílu, kterou rty obepínala vršek jeho dlouhé hadice, přidala zkusmo i sání. A to v ten moment úplně stačilo.

Oldovi je potřeba přičíst ke cti, že se podvědomě pokusil Zuzčinu hlavu v posledním marném pokusu odstrčit stranou a zachroptěl jak v předsmrtné křeči, odměnou mu ale bylo jen rychlé, odmítavé prásknutí přes hřbet jeho ruky, po kterém ucukl zpět. Odevzdal se proto bezvládně osudu. Před očima černo, myšlenky rázem všechny prchající kamsi všemi směry, stříkal a stříkal přímo do Zuzčiných úst, jako kdyby jí tím předával i část svojí duše.

Cítil, jak pod náporem první salvy trochu cuknula hlavou zpět. Nárazová vlna byla příliš silná. Ne však ale natolik, aby vyhnala vystřelující dělo mimo její ústa. Ta navíc ihned byla zpět a tentokrát navíc dále na jeho délce než předtím, a on naprosto cítil, jak se její hrdlo rytmicky stahuje a roztahuje, jak v pravidelných dávkách přesouvá jeho pochoutku do svého žaludku. Aspoň tedy on si vroucně přál, aby to Zuzce nebylo úplně odporné, když už to nechali dojít takto daleko. Jistý nechtěně vyslechnutý rozhovor v něm vyvolal nejspíše oprávněné obavy, že zdaleka ne vždy se musí jednak o chutný, vyhlášený pokrm.

Pokud tomu však bylo tak i u Zuzky, nedala to na sobě nikterak znát. A tak když i Olda po drahně dlouhé chvíli skončil se svojí kanonádou, ona si ho ještě dlouho po tom ponechala v ústech, nadále ho kouřila a její jazýček nově uvnitř jejích úst kmital po jeho hlavičce. Zjevně proto, aby ho očistila do sucha. A vzdor tomu, co už proběhlo, se ještě o trochu déle mohla blíže seznámit.

Teprve když se Oldův dech již trochu zklidnil a pot na jeho těle začal v horkém dni opět zasychat, nechala ho Zuzka něžně opustit její ústa a narovnala se. Oldovi se nesmírně ulevilo, když na jejích rtech hrál nepochybně vítězný úsměv, a také naprosto spokojený.

„Máma tvrdí, že musím vždy sníst to, co si vezmu do úst“, pronesla k Oldovi laškovně.

Vida jeho rozpačitou reakci, zvonivě se rozesmála, naklonila se bleskově k němu, vlepila mu rychlou pusu na tvář, což Olda velice ocenil, protože i tak jasně zachytil vůni svého sekretu, která jemu samotnému nebyla tak příjemná, a jakmile se zas narovnala, s jiskrou v oku se nad ním laskavě smilovala i slovně.

„A neboj, chutnáš naprosto znamenitě“, ujistila ho upřímně. „Trochu slané, trochu sladké, po banánech, myslím, že si to moc ráda zopakuji, když budeš mít ještě zájem“, dodala s mrknutím.

Olda nejprve jen souhlasně rychle pokyvoval bradou. Rád, že Zuzka taktně pomlčela o tom, že na jeho výdrži je potřeba silně zapracovat.

„Moc rád“, vyhrknul nakonec. A zatímco marně hledal nějaké další vyjádření, kterým by dnešní zážitek nějak vhodně ocenil, aby to nevypadalo jen jak logické blouznění právě prvním orálkem obdařeného puberťáka, a navíc s takto šťastným koncem, Zuzka ho opět dokázala předejít.

„Tak bezva, budu se těšit“, opáčila. „Ale měj prosím na paměti“, pokračovala bryskně, „že já rozhodně dávám přednost rovnocenné výměně, takže pokud to vidíš stejně, jsi příště na řadě ty.“

A že to myslí naprosto vážně, dokládala i tím, že se opět chopila Oldovy jen velmi neochotně ustupující erekce a začala ji rukou znovu kultivovat do ocelové tvrdosti.

„Teď ale opravdu budu muset jít“, pronesla nakonec smutně, když si s Oldou oba chvíli měřili, co její ruka s jeho nástrojem dokáže provádět. A přemýšleli nad tím, jaké to nabízí možnosti.

Olda dokázal polknout.

„Zítra“, zachraptěl poté. „Pokud budeš mít stále zájem …“. Dokončovat to nebylo třeba.

„O tom ani na okamžik nepochybuj“, ujistila Zuzka Oldu pevně a zatvářila se zase zamyšleně.

„Jako poděkování za úžasnou svačinku“, prohlásila pak vůči Oldovi královsky, čímž mu vehnala do tváří další enormní množství červeně, „a protože se cítím velkoryse“, Olda pozvedl obočí, neboť nechápal, kam může Zuzka směřovat, „dám ti možnost se s tím do zítřka trochu zžít“, dokončila ta, aniž by na Oldu brala ohled.

Olda nechápal, ale to už se Zuzka nadzvedla na patách a před Oldovým zkoprnělým zrakem dostala dolů z nohou svoje kalhotky. Ty mu pak vpravila do dlaně.

Olda sebou nechtěně cuknul, když ho tam prvotní dotek zastudil. Na to konto se Zuzka znovu zvonivě zasmála.

„Jak vidíš, jsou úplně promočené“, ubezpečila Oldu. „Půjdu raději bez nich, ale zítra mi je prosím tě zase přines, nerada bych o ně přišla.“

A zatímco Olda kýval na souhlas a nadále z ní nespouštěl oči, Zuzka chvatně přetáhla šaty zpátky přes hlavu, pročísla si vlasy, utrousila „Musím, jedeme k tetě“, mávla mu na pozdrav, zašveholila ještě „Ve vlastních zájmu zkus odtud sledovat pěšinku, po které půjdu, ať nejsi zralý na plastiku“ a pak už zmizela v téměř neznatelné skulině mezi keři na jiné straně, než ze které Olda na toto místo přišel.

Olda nikam nechvátal. Byl proto čas na rozjímání, vzpomínky i fantazie. A protože byl tak horký den a on v takovém báječně skrytém útočišti, zůstal ještě dlouho ležet na zádech na břehu, koukal nad sebe srkz příkrov zeleně na prosvítající nebe a inhaloval Zuzčinu vůni z kalhotek těšně přiložených k nosu. Teprve za dlouho se konečně zvedl, ochotně a rád se omyl v potoce a po uschnutí a definitivním sbohem své nekonečné erekci v očekávání věcí příštích konečně odkvačil zpátky k babičce na připravenou večeři.