Koncert byl výtečný a totálně si ho užil. Ostatně, jinak to v případě XIII. století nebylo ani možná. Alespoň pro něj coby letitého, srdečního fanouška. Nebylo proto divu, že se mu nechtělo ještě domů, ačkoliv byl na akci sám. Připadal si sice divně, sám mezi tolika veselícími se lidmi, ale se svou introvertní stydlivou povahou už byl za svůj život smířený. No co, noc je ještě mladá, není ani půlnoc, v klubu se dál hraje, tak proč si neužít gothickou noc s oblíbenou hudbou u jedné dvou sklenek. U příležitosti téhle ojedinělé akce, gothic rock holt má k mainstreamu daleko, zaplaťpámbů, se v klubu rozléval speciální drink na bázi Ďábelského krvesaje. Už měl tři a cítil se příjemně naladěn a náladu mu nezkazila ani volba obsluhovatele djského pultu, když nechal zaznít The Cure a jejich Friday I´m In Love. Tahle písnička měla právě teď veškerý potenciál stát je jedovým trnem, který mu otráví nitro, ale nestalo se. Endorfiny z hudby jihlavské legendy byly v tuhle chvíli silnější, než jeho vnitřní běsy.
Sedl si na kraj parketu k malému stolku, akorát tak pro dva, zvolna upíjel a oddával se hudbě, která duněla všude kolem. Tu a tam loupnul pohledem kolem sebe na parket, kde tančili ti, kteří na rozdíl od něj měli s kým a byli obdařeni větší mírou extrovertnosti, než on. Ale dlouho to nevydržel. Cítil se jako šmírák, takže i když ho bavilo sledovat vymakané outfity trsajících gothiků (opět jim zazáviděl jejich odvahu vyčnívat z davu), zase vždycky rychle stočil pohled k desce svého stolu a k hladině nápoje ve své sklence. DJ ale zrovna spustil delší set jeho oblíbených Sisters of Mercy a The Mission, takže se pohodlně opřel, usrkával drink a užíval si poslechu.
Právě v okamžiku, kdy romantické tóny Severiny od The Mission nahradil vpravdě nesmrtelný temný hit Bela Lugosi´s Dead od Bauhaus, sklouzl jeho pohled náhodou k baru – a strnul jako dechu zbavený. O pult se znuděně opírala žena, jakou snad ještě nikdy neviděl, a to na gothických akcích byla obvykle velká konkurence. Poměrně vysoká, s volně rozpuštěnými havraními vlasy, výraznými očními stíny, jak už to tak gothické módě odpovídá, na rozdíl od většiny zde přítomných žen ale tato volila rudou, nikoliv černou rtěnku. Oblečena byla v černém krajkovém topu, černé kožené sukni a její dlouhé nohy, končící v černých vysokých lackovaných martenskách, halily černé síťované punčochy. Zdánlivě tedy všední gothička, řeklo by se. Náhodou se ale stalo, že zrovna když na ni pohlédl, jejich oči se setkaly a třebaže v rozpacích ihned svoje oči sklopil, její pohled se mu zavrtal do mozku. Bylo v něm něco, co nedokázal pojmenovat, ale okamžitě se mu zrychlil tep. Z té ženy sálalo charisma, sebevědomí, dravost…
Ta zvláštním kouzlem oplývající žena opanovala jeho mysl. Snažil se soustředit na svou sklenici, ale marně. Po chvíli mu to nedalo a pokradmu se pokusil směrem k baru znovu podívat, jestli tam dotyčná stále ještě je. Byla. A svůj podmanivý pohled neochvějně upírala jeho směrem, jako by čekala, že se jejím směrem opět podívá. Trhl sebou jako by ho zasáhl elektrický proud a okamžitě stočil svůj pohled stranou. Ale i v té rychlosti si všiml, jak na rtech neznámé hraje spokojený úsměv. Je náhodou, že zrovna teď napadlo DJ pustit Inkkubus Sukkubus a jejich Heart of Lilith, napadlo ho mimoděk?
Začal se znovu věnovat své sklence, jejíž obsah ovšem už nezadržitelně mizel, bál se ale zvednout se a jít si na bar pro nový přísun, dokud tam stojí ona žena. Představa, že ví, že ji očumoval, mu byla k smrti nepříjemná. Neměl ani odvahu podívat se, jestli už neodešla.
A zrovna když DJ začal hrát další kousek od Inkkubus Sukkubus, Mother Moon, ozval se nad ním ženský hlas:
„Dobrý večer, jste tu sám? Mohla bych přisednout?“
Na čele mu okamžitě, jak mávnutím kouzelného proutku, vyrašil ledový pot. Nejprve strnul a jen s námahou, velmi pomalu zvedal hlavu, pln obav, že uvidí přesně to, co čekal. A skutečně. Krve by se v něm v tu chvíli nedořezal, neboť jeho oči se znovu potkaly s pohledem oné ženy od baru, která mu tak učarovala. Stála nad ním, stále se usmívala a její oči se mu zase vpíjely do hlavy. Ian Astbury z The Cult jim k tomu výsměšně zpíval píseň Fire Woman.
„A… Ano… Jsem tu sám…“, vykoktal.
Víc ze sebe nedostal, protože jen nevěřícně sledoval, jak si dotyčná odložila na stůl svou sklenici, odsunula si židli a aniž by se dále na cokoliv ptala, přisedla si. Na jejích rudých rtech stále hrál ten zatracený úsměv, dokonce se na chvíli zablýskly její bílé zuby. Bradu si opřela o sepjaté dlaně, přitom si povšiml jejích poměrně dlouhých nehtů v barvě ladící se rtěnkou. Naprosto ho nečekaná situace rozhodila.
„Já se moc omlouvám, paní,“ vyhrknul bezmyšlenkovitě. „Já nechtěl zírat…“ Úplně cítil, jak mu rudnou uši studem.
Její reakce ho naprosto uzemnila. Začala se smát. Tiše, ale upřímně, zjevně od srdce. Zatímco se kolem nich dav vlnil od rytmu Dark Sisters od Inkkubus Sukkubus, jemu v uších zněl jen její ten její zvonivý smích.
„Myslíte, že bych se proto měla zlobit? Anebo se dokonce urazit? Ale proč? Je to přece milé,“ odpověděla konečně. A znovu na něho upřela své černě podmalované oči. Všiml si, že mají zajímavou zelenou barvu.
„Jsem rád, že jsem se Vás nedotknul. Já… Já… Nejsem takovej ten… Predátor z diskoték…“, vydralo se mu ze stále ještě sevřeného hrdla. V tu chvíli by se sám nejraději dal facku.
„Mohl bych Vás na něco pozvat? Víte, jako omluvu“, chytil se záchranného lana při pohledu na svou vlastní sklenku. „Já už mám skoro dopito…“
„Já vlastně také,“ usmála se - a otočila do sebe dobrou polovinu obsahu sklenice, která stála před ní.
„Ráda si s Vámi dám další.“ Zase ten pohled.
Opět ho ovládly rozpaky, takže se raději rychle zvedl, aby vykročil k baru, když tu si uvědomil, že neví, co má stále ještě oné neznámé objednat.
„Promiňte mi, jsem úplně nemožnej. Co vlastně pijete?“, obrátil se k ní s rozpačitým dotazem.
„Myslím, že to samé, co vy. Krvesaj. Co jiného dnes a tady?“, odpověděla s tím svým úsměvem.
Vydal se k baru a za chviličku se vracel zpět s dvěma sklenicemi v rukách. Jednu položil před neznámou, s druhou usedl na své místo.
„Děkuji Vám,“ usmála se ona.
„Myslím, že bychom se mohli představit…“, navrhla.
„Och! Ano, jistě! Odpusťte mi!“, vyhrkl on. „Já… Já jsem Lancelot.“
„Těší mě,“ odpověděla a v očích se jí zablesklo, alespoň se mu to zdálo. „Moje jméno je Elizabeth.“
„Koukám, že toho máme dost společného,“ dodala s pohledem upřeným na jeho hruď.
„Myslíte ten krvesaj a hudbu?“, zeptal se, než si uvědomil, kam se dívá. „Aha… Myslíte tohle?“ a ukázal na tričko, co měl na sobě. Zdobil ho motiv hraběnky Alžběty Bathoryové z alba kapely Cradle of Filth.
„Třeba“, zasmála se svým zvonivým smíchem. „A taky vidím, že jste asi fanoušek Bely Lugosiho,“ poukázala na odznak na jeho saku.
„Ano, máte pravdu,“ řekl zmateně, a vlastně až v tu chvíli si všiml medailonku, který visel na sametové stužce kolem jejího krku. V jeho středu se nacházel Max Schreck ve své kultovní roli upíra Nosferatu.
„A vůbec, myslíte, že bychom si mohli tykat?“, zaskočila ho ona. Už po několikáté, za tu krátkou chvilku. „Když už tu tak spolu sedíme a dobře se bavíme…“ Zase ten její úsměv.
„A… Ano… Samozřejmě… Velmi rád…“, odsouhlasil to rozpačitě on a hlavou se mi honilo, co se to tu jenom děje. Jen jakoby z povzdálí vnímal, že hrají The Cult a jejich Sweet Soul Sister….
Tykání, dost možná v kombinaci s alkoholem, však jakoby odblokovalo situaci a Elizabeth s Lancelotem se zanedlouho plně pohroužili do rozhovoru, při němž přestali vnímat všechno kolem. Ovšem jenom do okamžiku, kdy Elizabeth náhle z ničeho nic vyskočila!
„Damned!“, zaradovala se.
A skutečně, zrovna hrála jejich písnička Eloise.
„Tu miluju! Pojď tancovat,“ řekla, nečekala na souhlas, chytila Lancelota za ruku a táhla ho od stolu.
„Ale… Když já na tanec nejsem. Nejsem v tom vůbec dobrej,“ snažil se vyděšeně odporovat.
Ovšem marně. Překvapilo to, jakou má Elizabeth sílu, když ho tahem za ruku zvedla od stolu, a sotva se nadál, už byli spolu na parketu.
„Z toho si nic nedělej. Od toho, aby tanec vypadal úchvatně, jsem tu já. A neboj, vedle mě si tě nikdo ani nevšimne,“ mrkla na něj zpoza svých dlouhých řas a její zelené oči se v příšeří zablýskly jako příslovečné kočičí.
Lancelot se zarazil, ale Elizabeth nedala mu čas přemýšlet. Znovu ho chytila a doslova si jej vodila po parketu. Její oči se vpíjely do těch jeho a skoro by přísahal, že jeho pohyby nejsou tak trapné a nemotorné jako obvykle, naopak jsou plynulejší a ladnější… Ale to byl přece nesmysl. Naopak uvědomil si, že ho určitě nikdo kolem nevnímá, protože všichni stejně jako on musí mít oči jen pro Elizabeth. Byla pro něj nezpochybnitelnou královnou parketu a ten pocit mu vlastně dodal i kus sebevědomí. Neumí tančit. No a co?! To s ním tu teď Elizabeth je. S nikým jiným.
Po Eloise The Damned zahráli ještě Grimly Fiendish a Is it A Dream, než DJ přeladil dál na Depeche Mode. Elizabeth se na něj otočila s tím, jestli se nepůjdou napít. Lancelot jí ten nápad s nadšením odkýval, cítil se naprosto vyšťavený. Pár písniček na parketu a co to s ním jen udělalo. Pro změnu si tedy na baru objednal colu, zatímco Elizabeth zůstala věrná krvesaji. Oba nápoje v nich poměrně rychle zmizely. Lancelot chtěl jít pro další, ale Elizabeth ho chytila za ruku a zastavila ho.
„Nechtěl bys jít na chvíli ven na vzduch,“ zeptala.
Srdce se mu zase rozbušilo a hrdlo mu sevřelo vzrušení, tedy jen mlčky přikývl a nabídl Elizabeth rámě. Zavěsila se do něj a vydali se k východu. Třebaže cesta nebyla dlouhá, v jednu chvíli mi hlavou bleskla myšlenka, jako by se opakovala nedávná situace z parketu. To ona je ta, kdo ho vede… Ale když se na něj Elizabeth pootočila a usmála, myšlenka zmizela stejně rychle, jako se objevila. Když otevíral dveře, aby vyšli ven, klubem se zrovna rozezněla skladba Moonchild od Fields of the Nephilim.
Když vyšli ven, Lancelot si uvědomil, jaké je dnes krásná noc. Tmu ozařovala studená záře měsíce a hvězd. Kýč jak bič, pomyslel si s úsměvem. Poohlédl se na Elizabeth a ta mu ho opětovala se širokým úsměvem. I její oči zářily podobně jako hvězdy nad nimi, dokonce se mu najednou zdála jakoby nějaká vyšší. Optický klam, řekl si a raději si vychutnával neobvyklý okamžik.
Aniž by si to Lancelot uvědomil, následoval Elizabeth bez sebemenšího zaváhání. Než se nadál, byli od klubu poměrně slušní kousek. Ačkoliv, lhal by sám sobě, kdyby tvrdil, že mu to vadí. Strašně rád byl s tak okouzlující ženou o samotě. A to bez sebemenších postranních úmyslů. Jsem prostě celoživotní blbec, pomyslel si, a jeho mysl na okamžik ovládla skepse.
Ovšem jako kdyby v něm četla jako v otevřené knize, Elizabeth se k Lancelotovi najednou přivinula a obejmula ho oběma rukama. Obličejem se naklonila k jeho a pošeptala mu do ucha:
„Jsme tu sami… Tak na co čekáš?“
Podíval se na ni a v jejích očích spatřil něco, čeho si dříve nevšiml. I její vůně byla najednou silnější, podmanivější. A co ho zaskočilo nejvíc, uvědomil si, že má najednou mohutnou erekci. Úplně cítil, jak mu rudnou uši a podvědomě se znovu podíval na Elizabeth. Ta se ale tvářila navýsost spokojeně.
„Děje se snad něco?“, usmála se.
A pak její ruka vystřelila a chytila ho pevně za vyboulený rozkrok.
„Chtěl bych zbavit té přebytečné krve?“, zeptala se neskonale smyslně, sevřela ruku kolem jeho pohlaví, přitáhla se ho tak blíž a začala se naklánět blíže k němu.
V hlavě měl naprosto prázdno, cítil jen krev pulzující v jeho rozkroku, stále pevně sevřeném rukou Elizabeth.
„Ano, paní,“ vyšlo z jeho hrdla. Sám netušil proč.
Elizabeth strnula. Odtáhla se od něho a pustila jeho genitálie. Její zářící oči ho provrtávaly skrz na skrz.
„Co jsi to řekl?,“ řekla hlasem, který měl k nedávné smyslnosti daleko. Naopak, najednou z něj sálala autorita.
Lancelot se topil ve zmatcích.
„Já… Já… Nevím. Samo to ze mě…,“ koktal.
„Pokud to myslíš vážně,“ odvětila Elizabeth a nechala nedokončenou větu viset ve vzduchu. Namísto toho ukázala prstem k zemi.
Aniž by věděl, co a proč dělá, Lancelot se beze slova sesunul na kolena k zemi. Cítil šílenou směs pocitů. Dominoval strach, panika, stud, zmatek… Oči mě zavrtané do země, jejíž chlad v tuto chvíli vůbec nevnímal. Bál se pohlédnout na Elizabeth. Vůbec nechápal, že se najednou děje, nepochyboval ale, že se před ní právě naprosto shodil.
V tom si uvědomil, že Elizabeth před něj předsunula svou martensku. A situace se opakovala. Jakýsi vnitřní pud, nikoliv rozum, ho přiměl, aby se sklonil ještě níž, na všechny čtyři, a Elizabethinu botu políbil. V tu chvíli se mi před obličejem objevila i druhá martenska, polibek tedy bez vyzvání zopakoval. Poté zůstal klečet. Neměl sil se zvednout. Srdce mu bilo jako na poplach, nedostávalo se mu vzduchu.
Jednou ucítil tlak na své bradě a uvědomil si, že se mu do ní zarývají nehty Elizabeth. Tlak ho přiměl, aby k ní vzhlédl. Stála, mírně přikrčená, nad tím a v obličeji měla zvláštní výraz.
„Už když jsem tě uviděla na tom baru, jak mě okukuješ, vyhlídla jsem si tě,“ snesl se k němu její hlas.
„Ale byla jsem zvláštně zmatená. Nepochybovala jsem, že dnes večer budeš můj, ale něco mi říkalo, abych si tě prověřila. A udělala jsem dobře. Zdá se, že seš ten pravej…“
Lancelot se na Elizabeth překvapeně podíval. Ona mu pokynula, aby vstal. ¨
Když stále opět proti sobě, znovu se k němu přivinula a než se nadál, políbila ho na krk.
„Zavři oči,“ pronesla Elizabeth sladkým hlasem, který znovu probudil jeho erekci.
Jednou rukou Elizabeth Lancelota pevně sevřela pod krkem a natočila jeho hlavu ke straně, druhou rukou ho objala kolem ramen a přitiskla se blíž k němu. Pak ucítil na krku její horký dech, hned na to dotek jemných rtů. Polibek ale náhle vystřídalo kousnutí, zprvu jemné, vzrušující, ale brzy ucítil šílenou bolest. Chtěl se odtáhnout, ale zjistil, že se z Elizabethina objetí nemůže vymanit. Snažil se, ale marně. Bolest sílila, ale záhy začala ustupovat a spolu s tím, jako by se propadal do spánku. Poslední, co si uvědomoval, byla rudá rtěnka a zářící oči Elizabeth a refrén písně Boys Don´t Cry od The Cure, která k jeho uším doléhala z klubu.
Když Lancelot přišel k vědomí, cítil se děsně slabý. Zrovna se říkal, co to bylo za zvláštní sen, když si uvědomil dvě věci. Obě naráz. Jednak to, že není u sebe doma, jednak to, že je celý nahý. Zmateně se posadil na lůžku a krve by se v něm nedořezal… Nebyl totiž nahý docela. Když odhrnul pokrývku, spatřil, resp. nespatřil, své pohlaví. Namísto penisu na něho výsměšně cenila z pootevřené tlamy své zuby kovová vlčí tlama…
„Co to do prdele…,“ vyhrkl.
„Jedno ze znamení mého vlastnictví,“ ozval se za ním hlas.
Leknutím Lancelot skoro povyskočil a prudce se otočil.
V křesle seděla pohodlně usazena Elizabeth.
„Cos mi to udělala?!“, vykřikl Lancelot.
A najednou, netušil jak, Elizabeth, která ještě v tu chvíli seděla v křesně několik kroků nad něho, najednou stála před ním. A beze slova mu uštědřila silnou facku.
„Už ses uklidnil?“, zeptala se chladně.
„Vím, že si toho moc nepamatuješ. Tak to má fungovat,“ vysvětlovala mu. „Sám o své vůli ses včera stal mým služebníkem a já tě uznala za vhodného. Proto odteď, do konce života – a bude to docela dlouhý život – budeš nosit tento pás. Bude tě udržovat v trvalé frustraci, protože vlčí zuby ti znemožní byť jen erekci.“ Elizabeth přitom zcela ignorovala Lancelotovy nevěřícně vyvalené oči.
„Je to nutné. K tomu, abys mi mohl dobře a dlouho sloužit, musíme pravidelně obnovovat naše propojení. A mě tvá krev chutná mnohem lépe, když jsi sexuálně nevybouřený. Je pak mnohem pikantnější,“ usmála se na něho.
Lancelotovi zase o něco víc povylezly oči z důlků, zároveň ale pocítil erekci. Což bohužel mělo za následek hlavně to, že si ověřil, že minimálně v případě vlčího pásu mluví Elizabeth pravdu.
„Prosím, Elizabeth, sundej mi to… Nech mě jít…,“ prosil Lancelot chvějícím se hlasem.
Elizabeth mu namísto toho položila ruce na zátylek a tím si přitáhla jeho oči přímo k těm svým. Opět cítil, jak jím její pohled prostupuje a jeho odpor začal slábnout.
„Tak zaprvé, abys věděl, moje celé jméno zní Elizabeth Amelie Alexandra von Nosferatu, ale ty mě budeš oslovovat má paní a budeš mi přirozeně vykat. A za druhé, už není cesty zpět.“
Jen dozněla za slova, její stisk zesílil.
„A za třetí, je načase potvrdit náš svazek.“
Teď už neměl oči zavřené, naopak by byl radši, kdyby tomu tak bylo, ale děsem byl úplně ochromený. Viděl, jak jeho paní otevírá svá rudě namalovaná ústa a ustupující rty záhy odhalily dlouhé, silné, ostré špičáky.
A situace se opakoval, ovšem bez úvodního polibku. Horký dech a bolest. Tentokrát už ale zůstal při vědomí. Uvědomil si tak, proč ho po probuzení bolelo na krku. Vysvětlení, jak teď už věděl, bylo prosté. Stigmata Vampirae…
Když se Lancelot probudil, zbrocený potem se prudce narovnal v posteli, jedna jeho ruka vystřelila ke krku, druhou ze sebe strhnul pokrývku.
Nespatřil ale kovovou vlčí hlavu s vyceněnými zuby, ale pouze solidní erekci. Pochopil, že to celé byl jen sen a žádná Lady Elizabeth neexistuje...
Bylo to zvláštní, ale zachvátil ho smutek...
