Po pár týdnech pod vedením Moniky jsem se cítila jistější. Už jsem znala základní pravidla, pochopila, jak zacházet s klienty, a dokonce jsem si začala užívat jejich bezpodmínečnou poslušnost. Ale Monika mi jednou večer mezi řečí naznačila, že tohle byl jen začátek. „To, co děláš teď, je dětská hra,“ řekla, zatímco si upravovala kožené rukavice. „Pokud chceš skutečně prorazit, musíš být ochotná zajít dál. Klienti, kteří tě budou chtít, jsou ti, kteří hledají něco víc.“
Než jsem stačila odpovědět, podala mi obálku. „Zítra večer máš schůzku. Ten chlapík je jeden z mých stálých klientů, ale chtěl změnu. Věřím ti, tak se ukaž.“
Byla jsem nervózní, ale taky zvědavá. Celý den jsem přemýšlela, co mě čeká. Když jsem dorazila do ateliéru, místnost už byla připravená. Těžké závěsy z černého sametu blokovaly veškeré světlo, svíčky vrhaly mihotavé stíny na zrcadlové stěny. Na stole leželo několik pomůcek, které jsem zatím jen viděla, ale nikdy nepoužila – pouta, svorky, kožené masky, důtky.
Záhy přišel klient. Muž ve středních letech, oblečený v jednoduché košili a kalhotách, ale v jeho očích byla zvláštní směs strachu a vzrušení. Monika mi už dříve řekla, že tohle je u klientů běžné – očekávali od nás něco, co by si sami nikdy netroufli žádat.
„Kleknout,“ řekla jsem pevným hlasem, který jsem si už začala osvojovat. Ani na vteřinu nezaváhal. Předstoupila jsem před něj, ruce založené na prsou, a cítila, jak se moje vlastní nejistota rozpouští. Tady jsem nebyla ta nenápadná holka. Tady jsem byla bohyně.
„Máte nějaké hranice?“ zeptala jsem se formálně, ale věděla jsem, že Monika tohle už s klientem probrala. „Ne, madam,“ odpověděl. Na to jsem kývla. Hra mohla začít.
Zpočátku to bylo prosté. Důtky jsem používala jemně, nejdřív na jeho ramena, pak na záda, přidávala jsem na intenzitě, dokud jeho zasténání nebylo tak hlasité, že přehlušilo praskání svíček. Brzy jsem ho spoutala ke kovové konstrukci uprostřed místnosti. Maska mu zakryla oči a já si užívala tu moc. V jeho světě jsem byla všechno – rozhodovala jsem o tom, kdy ucítí bolest, kdy bude prosit o slitování a kdy dostane odměnu.
Zatímco jsem v jedné ruce držela bičík, druhou jsem pomalu přejížděla po jeho zádech. Každý dotek ho donutil trhnout sebou, každé mé slovo mu stačilo k tomu, aby udělal cokoli, co jsem si přála. Bylo to opojné.
„Řekni, jak moc mě potřebuješ,“ zašeptala jsem mu těsně u ucha. „Více než cokoli jiného, madam,“ zašeptal chraplavě. Jeho odpověď mě vzrušovala – ne fyzicky, ale tím, jak moc se mi odevzdal.
Nakonec jsem ho pustila, ale nechala ho ještě chvíli klečet. Byla jsem překvapená, jak snadno jsem zvládla něco, co by mě před pár týdny úplně vyděsilo. Když klient odešel, Monika se na mě podívala s úsměvem. „Vidíš? Měla jsem pravdu. Máš v sobě víc, než si myslíš.“
Ten večer jsem poprvé pochopila, že tahle práce není jen o tom, co dělám. Byla to hra mysli. A já si začala uvědomovat, jak silná dokážu být, když si věřím.
