Byl to jeden z těch ospalých večerů, kdy metro hučelo monotónně a unaveně, jako by i samo chtělo skončit svůj den. Seděla jsem v zadní části vagonu, sluchátka v uších, ale bez hudby. Jen jsem předstírala, že poslouchám, abych měla záminku nedívat se lidem do očí. Vagón byl poloprázdný – pár pasažérů bylo ponořených do svých telefonů, unavených pohledů a šustění novin.
Na další stanici přistoupil pár. Vypadali jako z reklamy na mladou lásku: ona měla dlouhé vlasy a černou koženou bundu, on otrhané džíny a úsměv, který vypadal, že dokáže rozpustit ledy i na polárním kruhu. Usadili se naproti mně, trochu stranou od ostatních. Na první pohled nevypadali nijak nápadně – ona si něco špitala, zatímco on ji poslouchal s pohledem, jaký jsem nikdy nezažila. Tichý, ale plný.
Zpočátku jsem jim nevěnovala pozornost, jen jsem zaregistrovala jejich smích. Ale pak mě upoutalo, jak se k sobě přisunuli blíž. Seděli tak blízko, že mezi nimi nezbylo místo ani na papír. Kluk jí položil ruku kolem ramen, a když se jejich rty setkaly, cítila jsem, jak se mění atmosféra v celém vagónu. Najednou bylo tepleji, vzduch hutnější, napjatý.
Polibky zpočátku jemné, sotva letmé, brzy nabraly jiný směr. Jeho ruce začaly putovat dolů po jejích zádech a ona si přitáhla jeho límec blíž k sobě. Byli teď úplně ztracení ve svém světě, zapomněli, že sedí uprostřed nočního metra. Možná by si ani nevšimli, kdyby vlak zastavil. Její prsty se propletly s jeho, ale pak sjely níž, zatímco jeho ruka zabloudila k jejím stehnům, jemně je přejížděl, než zajel pod lem její sukně.
Měla jsem pocit, že bych měla přestat koukat. Ale nemohla jsem. Bylo to jako scéna z filmu, kterou jsem neměla právo sledovat, a přesto mě to fascinovalo. Nedokázala jsem odtrhnout oči. Zatajila jsem dech, jak jeho ruka zmizela hlouběji, zatímco ona se zachvěla. Vzduch mezi nimi jiskřil, jejich pohyby byly tišší než šeptání, ale o to odvážnější.
Metro se prudce zastavilo a s trhnutím mě vrátilo zpátky do reality. Pár si toho nevšímal, jejich svět byl stále jen o nich dvou. Ale já si uvědomila, že se na ně dívám až příliš dlouho. Sklopila jsem zrak a předstírala, že hledám něco v kabelce, ale koutkem oka jsem je pořád sledovala. Srdce mi bušilo, měla jsem pocit, že jsem byla svědkem něčeho tajného a surového, co se odehrávalo jen pár metrů ode mě.
Na další stanici vystoupili, ruku v ruce, aniž by si mě všimli. Zůstala jsem sedět, dívajíc se za nimi, jako bych se právě probudila z podivného snu. Ten okamžik, ta scéna – to všechno zůstalo jen mezi mnou a prázdným sedadlem naproti mně. Tajemství, které jsem si odnesla z metra, a které mě bude pronásledovat ještě dlouho.
