David seděl na lavičce u opavského nádraží a nervózně pohupoval nohou. Podzimní vítr si pohrával s jeho šálou, zatímco se mu hlavou honily myšlenky na všechno, co v životě nestihl, a na to, co by chtěl změnit. Miloval knihy a psaní, ale ve své malé vesnici se s nikým o své zájmy podělit nemohl. A už vůbec ne o to, co cítil v hloubi srdce.
„Je tu volno?“ přerušil jeho tok myšlenek příjemný hlas.
David vzhlédl. Před ním stál vysoký kluk s černou kšiltovkou a rozcuchanými vlasy. Měl na sobě kabát, který vypadal, jako by byl koupený v second-handu, ale nosil ho s elegancí.
„Jasně,“ kývl David a posunul se na lavičce.
„Dík,“ řekl neznámý a sedl si. „Jsem Adam.“
David přikývl. „David.“
Chvíli seděli mlčky, až Adam vytáhl knihu z batohu. David na ni upřeně zíral – byl to jeden z jeho oblíbených románů.
„To je fakt dobrá knížka,“ prohodil nakonec.
Adam se na něj usmál. „Taky si to myslím. Čteš rád?“
A tak začali mluvit. Nejprve o knihách, pak o filmech, životě a snech. Z Davidovy nervozity zbyly jen střípky. Adam byl spontánní a vtipný, a David si všiml, že má nádherné oči – tmavé, plné života.
Když přišel Adamův vlak, David cítil podivné bodnutí u srdce. Nechtěl, aby odešel.
„Můžu si vzít tvoje číslo?“ zeptal se Adam, když nastupoval do vagonu.
David zčervenal, ale rychle vyťukal číslo do jeho telefonu. Adam mu stiskl ruku. „Ozvu se.“
A opravdu se ozval. Psali si celé týdny a brzy začali jezdit na výlety po okolí. Bylo to poprvé, co David pocítil, že někomu může být otevřený. Že jeho myšlenky a sny nejsou zbytečné.
Jednoho večera, když seděli na lavičce na kopci nad Opavou a sledovali světla města, Adam najednou ztichl.
„Co je?“ zeptal se David.
Adam se k němu otočil a chvíli váhal. Pak si přitáhl Davida blíž a políbil ho.
David cítil, jak mu srdce buší. Všechno okolo přestalo existovat. V ten moment mu bylo jasné, že Adam není jen kluk, co se náhodou posadil vedle něj na nádraží. Byl někdo, kdo ho učil, jak být sám sebou