Byl podzimní večer a zima se už začínala hlásit o slovo. Stál jsem na nádraží, ruce zabořené hluboko do kapes kabátu, a čekal na zpožděný vlak. Lidé kolem nervózně přecházeli, někteří se schovávali do nádražní haly, ale já zůstal venku. Měl jsem rád ten chlad a ticho, které přicházelo s blížící se nocí.
Zadíval jsem se na světla perónu, když mě vytrhl jemný hlas.
„Promiňte, nevíte náhodou, kdy přijede vlak do Brna?“ Otočil jsem se a spatřil ji. Byla to drobná žena s dlouhými, tmavými vlasy, které jí padaly na ramena. Na sobě měla elegantní kabát a šálu, která jí ležérně rámovala krk. Její oči se na mě upřeně dívaly, trochu nejisté, ale zvědavé.
„Má zpoždění, asi dvacet minut,“ odpověděl jsem. „Ale nebojte, nakonec vždycky dorazí.“
„Děkuju,“ usmála se a přešlápla z nohy na nohu. „Je tu docela zima, co?“
Přikývl jsem a bezmyšlenkovitě nabídl: „Nechcete si dát punč? Mají ho v hale, a voní skvěle.“
Její oči se rozzářily. „To zní jako dobrý nápad.“
V hale jsme si koupili dva kelímky voňavého punče a sedli si na dřevěnou lavici. Povídali jsme si o všem možném – o tom, jak často jezdí vlaky pozdě, o podzimu, o práci. Zjistil jsem, že se jmenuje Anna, pracuje jako grafička a vrací se z krátké pracovní cesty. Měla nakažlivý smích a energii, která mě okamžitě pohltila.
„Taky cítíte to napětí?“ zeptala se najednou, tišším hlasem.
Zmateně jsem na ni pohlédl. „Jaké napětí?“
„Mezi námi,“ usmála se. Její oči jiskřily, a v tu chvíli mi bylo jasné, že to není jen můj dojem.
„Možná trochu,“ přiznal jsem.
„Možná víc než trochu,“ odpověděla. Pak se naklonila blíž. Její parfém, jemný a smyslný, mě úplně omámil. Naše tváře byly blízko, až jsem cítil její dech.
Nečekal jsem. Přitáhl jsem ji k sobě a naše rty se setkaly. Polibek byl nejdřív opatrný, ale během několika vteřin nabral na intenzitě. Její rty byly měkké, chutnaly po punči, a každým pohybem mi dávala najevo, že tohle rozhodně není náhoda.
„Co kdybychom našli klidnější místo?“ zašeptala, když se odtáhla, ale stále mě držela za kabát.
„Třeba tamhle?“ ukázal jsem na odlehlý roh haly, kam světla nedosáhla.
Ani na chvíli neváhala. Zatáhla mě za ruku a vedla mě tam. Jakmile jsme byli mimo dohled, opřela se zády o zeď a přitáhla si mě k sobě. Její tělo bylo teplé a ladné, dokonale se přizpůsobovalo mým dotykům. Moje ruce sjížděly po jejích bocích, pod kabátem jsem cítil jemný materiál jejího svetru, ale brzy jsem cítil víc než jen látku.
Její dech se zrychlil, její ruce putovaly po mých zádech, a každé zasténání, které jí uniklo, mě ještě víc rozpalovalo. Netrvalo dlouho a naše polibky byly přerušovány jen tichými nádechy, zatímco jsem prozkoumával každou křivku jejího těla.
„Měli bychom přestat,“ zašeptala chvějivě, ale její tělo říkalo pravý opak.
„Máme ještě deset minut,“ odpověděl jsem a znovu ji políbil.
Když jsme se konečně odtáhli, oba jsme se tiše smáli. Vlaky možná jezdí pozdě, ale některá zpoždění prostě stojí za to.
