Jindra měl fakt blbý den. Od rána do večera. Poslední nemilá událost ho dokonce přinutila k tomu hledat pomoc u šprtky ročníku, která jako jediná byla schopná přimět toho blbce Alfonse rozumně uvažovat. Aby tak pustil, kam schoval klíče od toalet.
A přitom by to mohla být tak pěkná noc. Ještě dobře tři hodinky bezvládí a on, jako snad jediný zodpovědný jedinec, místo užívání si musí řešit takové patálie s všeobecně uznávaným blbcem, aby nedošlo k nějaké tragédii, kdyby snad někdo opravdu urgentně potřeboval.
Stačila krátká rekognoskace terénu a Jindra měl jasno v tom, že Julča se již stihla uklidit do svého tajného střešního apartmá v nepoužívané části budovy, o které se její správa mylně domnívala, že do ní studenti nemají vůbec žádný přístup. Takto pomýlená byla ostatně také drtivá většiny omladiny.
Naštěstí on byl jedním z úzkého okruhu vybraných jedinců, kteří věděli, jak se dostat až nahoru zdánlivě zabezpečeným prostorem, a měli zároveň povolený přístup do Julčina království. Zakrátko proto již bouchal na dobře ukryté dveře, které nebylo možné na špinavé stěně bez velmi důsledného pozorování vlastně ani rozlišit. Cesta až sem ostatně připomínala spíše překážkovou dráhu pro zdatného eskamotéra, pokud jste neznali její tajemství.
„Julčo, otevři! Potřebujeme pomoc!“, hartusil Jindra tak nahlas, neobávaje se nějakého nepovolaného ucha poblíž.
„Vydrž“, ozval se po významné odmlce Julčin přidušený hlas - „Nejsme řádně oblečené“.
Jindra se zarazil. Bylo vzácností, že Julča kdy přijímala audience a navíc – řádně neoblečené? To mělo být jako co? To mu k ní nesedělo ani trochu. Byla vždy zdrženlivá, upjatá. Co Jindra věděl, k nikomu se blíže ani nepřiblížila.
Byla to nakonec Jarmila, která mu po dobré minutě otevřela, takže se Jindra raději rovnou prodral dovnitř, než si to rozmyslí a zabouchne mu dveře před nosem.
V místnosti, kterou si s pomocí úzkého okruhu přátel Julča upravila na velmi útulný prostor podobný nějakému arabskému domu, byly celkem čtyři dívky. Kromě Julči a Jarmily ještě Gábi a Pavla, které se hihňající tiskly k sobě na kanapi schovávaje se za dekou přehozenou napříč přes kolena. Jindra se rozhodl tomu nevěnovat pozornost a raději se obrátil přímo na tu, za kterou přišel.
Nepochodil.
„Nikam nejdu“, prohlásila Julča stroze, když ho poklidně vyslechla s rukama zkříženýma na prsou.
„Budete si muset pro jedenkrát poradit sami“.
Jindra byl dalek toho mít chuť se hádat, smlouvat, nebo cokoli. Nasadil proto obdobný tón jako Julča a vzdorovitě oponoval „V tom případě tě tam budu muset odvléct!“. Ani ale vlastně nepředpokládal, že to zabere.
„V žádném případě!“, potvrdila Julča hbitě jeho domněnku, že s ní nepohne ani o píď. Jindra se však nehodlal vzdát tak lehce.
„To by mě zajímalo, jak mě v tom hodláš zabránit“, prohlásil nasupeně, přestože mu bylo naprosto jasné, že i tímto nadále tahá za výrazně kratší konec provazu.
Za jeho zády prudce bouchly dveře, aby se vzápětí ozval velmi nelíbivý zvuk čehosi rozpadajícího se, skřípajícího.
„Ach bože, ne“, vydechla Julča, ihned vyhlašující tónem hlasu naprostou kapitulaci, kterou dokreslovala poklesnutou hlavou a očima přikrytýma dlaněmi.
„Co se stalo?“, otázala se překvapená Jarmila, která byla dosud nepoučeným původcem nového problému, do kterého se dostali. S těmito dveřmi bylo třeba manipulovat s rozvahou.
Jindra zaskřípal zuby ještě děsivěji, než všichni mohli slyšet pár sekund zpátky.
„Dveře se vzpříčily“, ucedil. „Půjdou teď otevřít pouze zvenčí“, vyštěkl naštvaně.
A po krátkém odečtu toho, kdo by je tak mohl zachránit, s hrůzou pro všechny vyhodnotil - „Dříve než za nějaké 2,5 hoďky nás odtud nikdo nedostane“.
„Pochybuji, že bys teď přiměla svého bráchu, aby všeho nechal a vrátil se dříve, než to bude nezbytně nutné“, adresoval pak přímo Pavle, která také dobře věděla, že jediná znalá a důvěryhodná osoba, na kterou se dnes v noci můžou obrátit, je momentálně zaneprázdněna jinde.
Na Pavlu tíha události zjevně nedopadla ani trochu.
„To je jasné, že to nehrozí!“, odvětila zvesela.
„Teď už jsou určitě s Lidkou v nejlepším, mobil má přinejlepším v tichém módu a nepodívá se na něj, dokud nebude muset běžet“, doplnila s chichotem a radostně se zazubila.
„Ale pro všechny případy mu rovnou napíšu. Třeba se stane zázrak“, breptla rychle, už když ťukala něco na přístroji, který se jí zhmotnil v ruce jako přivolaný kouzlem.
„A co teď?“, otázal se Jindra neadresně, když přijal své uvěznění tady s nimi okamžitě jako prostý fakt (čin, na který by byl hrdý každý pravý fatalista), házeje Alfonse rychle za hlavu. S rostoucím zájmem si místo stěžování si na rány osudu raději pozorněji začal skenoval zšeřelý prostor ozářený strategicky rozmístěnými lampičkami, který tak působil ještě kouzelněji, než ho měl pevně zafixovaný v paměti.
„No, právě jsi nám zkazil večer“, informovala ho Julča uštěpačně promptně.
„A to jako proč?“, otázala se jí s upřímným překvapením bezelstně Gábi vzápětí.
Julča na ni zakoulela vytřeštěnýma očima a nasupená rázem stejně jako Jindra prve se zhurta na svou kamarádku obořila.
„Měl to být náš klasický dámský večer! Nejen že jsme si chtěly dělat nehty, vlasy, povídat si o klucích, ale navíc je po prázdninách ještě toho tolik, co je potřeba probrat! A navíc jsme dnes měly další jeden velký úkol. Zapomnělas?“.
Jindra byl opravdu upřímně překvapen. Julča? Tlachání tohoto typu? Dělat si nehty a tak? Kde doteď žil? Na měsíci?
„Teda, to bych do tebe neřekl, Julčo“, vydechl proto upřímně.
„Je toho tolik, co o mě ještě nevíš, Jindřišku“, ujistila ho Julča medovým hlasem, pobavena jeho rozpaky.
„No to koukám“, připustil Jindra do všeobecného pobavení zbylých dívek v místnosti.
„Ale nejspíš se něco nového hned dozvím!“, rozzářil se vzápětí. A nesen tou myšlenkou doplnil „Být účasten dámské jízdy, kdy se sdílejí zážitky z prázdnin, nejspíše lascivní a o klucích, to to je něco, o čem může snít každý kluk!“.
„Tak na to rovnou zapomeň!“, neváhala ho střelhbitě Julča usadit tónem, o kterém se nediskutuje.
Bohužel pro ni, opozice se nevyskytovala pouze v řídkých řadách mužské části populace.
„A to tu jako budeme jen tak sedět a koukat do zdi?“, podivila se rozhořčeně Pavla.
„A proč jsem tedy tak pracně zajišťovala a pašovala tohle?“, doplnila vzápětí mávaje nad hlavou objemnou a zjevně plnou lahví něčeho dobrého, kterou nějakým dalším kouzlem vyměnila za mobil, který ještě před chviličkou držela v ruce.
Jarmila s Gábi do toho souhlasně kývaly hlavami.
„Nezačneme raději?“, nadhodila další vzbouřenkyně, Gábi.
A nečekaje na odpověď, obrátila se přímo na dívku sedící vedle sebe.
„Prý jsi líbala Tomáše, Pavli. Jaké to bylo?“. Upřímný zájem z ní doslova sršel.
Jarmila se rozesmála tak hurónským smíchem, až se jí v očích objevily slzy a doslova se lámala v pase nad rozpaky, do kterých byla jediná dívka z nižšího ročníku mezi nimi uvrhnuta. Její slabá obhajoba „Prosím tě zmlkni“, adresovaná Gabče, zanikla v propadlišti dějin.
Na pomoc jí však přispěchala Julča.
„Ty jsi mi dobrá!“, obořila se na Gabču. „Jsi zvědavá jen proto, že Tomáš je jedním z mála kluků, u kterých jsi projevila zájem, a který ti dosud unikl!“.
„Být tebou, raději bych se zamyslela sama nad sebou a svými volbami, když jsi se snížila k tomu líbat Ludvíka!“, doplnila Julča odsouzeníhodně.
„Eeeeee“, Jindrovi se zkřivila tvář jen z toho prostého faktu, že někdo líbá jejich neoblíbeného, ulízaného, slizkého, nafoukaného a arogantního spolužáka, mamánka každým coulem.
„No a co má být?“, nedala se Gabča zastrašit. „Náhodou už není tak hrozný, jak býval. A vždy to byl fešák. Z bohaté rodiny.“
Zatímco se tím ostatní ještě snažili prokousat, zda být nadále znechucení nebo ne, Gabča s pokrčením ramen připustila „Stejně to nestálo za nic. Jako bych líbala mokrou osušku. Tak se na mě tisknul a bez špetky talentu se mě snažil sníst. Když mě navíc kousnul do rtu, řekla jsem mu, že to stačí, že nejsem kus masa a už nechci, urazil se, zanadával mi do krav a odešel. Lituji každou další, která něco podobného zažila“.
Po tomto vyznání jí bylo v duchu od všech unisono odpuštěno.
„On tě taky kousnul do rtu?“, otázala se krátké chvíli ticha Jarmila zvědavě.
„A já myslela, že jsem byla jediná!“, rozesmála se uvolněně.
Jindru její přiznání vedlo k tomu se znovu zatvářit znechuceně a hodil po Jarmile pohledem jasně hlásajícím „E tu, Brutus?“. Proč proboha vůbec někdo měl kdy potřebu líbat Ludvíka. No jako fakt ... to jsou holky opravdu tak divné?
Jarmila jeho pohled bezpečně zachytila.
„Ty ještě nevíš, že já a Gabča děláme vždy všechno spolu a nerozdílně?“, otázala se ho proto na to konto potutelně.
A než se mohl Jindra vzpamatovat z posledního direktu, Jarmila učinila ty zbylé dva kroky k dívkám na kanapi, sklonila se ke Gabči a začala se tulit k její tváři a ke spojnici krku a ramene.
Rudá tekutina, která zásobovala Jindrův organismus, byla rázem na bodu varu, když si představil možné důsledky Jarčina prohlášení, přičemž jeho fantazie byla silně podpořena jejich divadlem, a dostihlo ho poznání, že před ním předkloněná dívka toho pod lehkým úborem, kterým jí ze své bohaté sbírky jistě zásobila Julča, nejspíš mnoho nemá, pokud vůbec něco. Její bílá zadnice prosvítala skrz naprosto neomylně. Jako osvícená silným reflektorem.
To už si přisadila i Pavla, která začala Gábi něžně hladit po paži, tulit se k ní pro změnu zboku, a aby tomu dodala grády, rozpustile k Jindrovi prohodila „Opravdu všechno dělají spolu, drahouši. A navíc mě chtěly dnes večer začít zaučovat.“
Jindra měl rázem pocit, že jeho už tak na těsno u krku zapnutá košile je mu nějakým neviditelným surovcem ještě více utahována, takže se mu ve tváři nedostává bary a v plicích vzduchu.
„To by vážně stačilo, děvčata!“, zapojila se opět pobouřeně Julča, ale rozpustilý smích ani trochu nepolevil, spíše naopak.
„No vážně, Julčo“, obrátila se na ni nebojácně Gabča, „to tu opravdu chceš jen tak sedět? Nebo v tvém případě si něco v klidu studovat? Když už jsme se konečně takto sešly a do jedenácti je slíbená garance nedotknutelnosti? Víš, kolik nás to stálo?“.
Jindra přesně nevěděl. Holky to i pod mučením nejpřísnějšího stupně nehodlaly pustit. Ale muselo to být něco opravdu echt, protože i Julčin ostrý osten se zdál být naráz výrazně otupen, jak si tak v rozpacích kousala spodní ret, nevěda hned, kudy kam.
„Neměla to dneska být noc hlavně o mě?“, otázala se jí Pavla mile, v očích pekelné plamínky.
„Hmmm“, byla jediná Julčina reakce, ale bylo zjevné, že její obrana již není tak zuřivá, jako tomu bylo nedávno.
„Tak já říkám pokračovat podle původního plánu!“, zahlaholila Pavla nebojácně. „Co se mě týče, Jindra je přece i dívčí jméno“, dodala drze.
Než se Jindra mohl vymezit, uchlácholila si ho Pavla dovětkem „Navíc mu naprosto důvěřuji v tom, že nedojde k ničemu nepatřičnému.“
Jindra to měl oproti Julče přitom mnohem snazší v předstírání, že tichý Gábin dovětek „Leda bychom sami chtěly“, ale i Julča to také zvládla taktně přejít. Víceméně.
„Když já furt nevím“, vydechla nakonec nejprve nešťastně.
„Ne že bych ti nevěřila Jindro, jsi super kluk, bezva kamarád, ale sám vidíš, že ony si snad už něčeho lokly a jsou naprosto nezpůsobné! Vždyť je znáš, jaké dokážou být, a teď budou ještě posilněny alkoholem!“, argumentovala dále vehementně.
Jindra tušil. Gábi s Jarkou předcházela již značná pověst, o které si vždy tak trochu myslel, že značně přehání. Teď už si tím tak úplně jistý nebyl, ale aniž by ho opravdu napadaly nějaké hrozné divočiny, byl přece normální, šestnáctiletý kluk. Nemohou přece od něj čekat, že takovou šanci jen tak zahodí, ne? A tak se vyjádřil pouze tím, že neurčitě pokrčil rameny.
„Myslím, že v každé demokracii by byl výsledek již daný“, prohlásila rázem Jarča rozhodně.
„My tři jsme pro a ať už jste proti, nebo se zdržíte hlasování, zvrátit to nemůžete“, poučila za souhlasného kývání Jindru s Julčou.
„Děvčata, na značky!“, zavelela nakonec a hbitě se jala usadit na jeden z velkých polštářů rozmístěných kolem malého přízemního stolečku uprostřed místnosti. Gabča s Pavlou na ten povel odhodily deku a zaujaly další volná místa. Jindra proto neváhal a místo toho, aby ztrácel čas zjišťováním, jak spoře jsou všechny oděné, bleskově obsadil poslední volný polštář. Julča tak na ně co nevidět mohla seshora zazírat jako bazilišek.
„Tak co, přidáš se k nám?“, vyslala k ní nahoru Jarča.
Jindra jí upřímně litoval. Julča byla rázem vězněm ve svém nejinternějším hájemství, kam se dosud uchylovala, když potřebovala samotu, klid, bezpečí. Ale stejně jako ostatní neuhnul pohledem, nezkazil předstírání sebejistoty, kterou všichni čtyři s menším či větším úspěchem hráli, a i on vyzýval pohledem Julču k tomu se přidat.
„No, co s vám mám dělat“, vydechla nakonec ta nejzdrženlivější, nejuvážlivější z nich s nepředstíranou lítostí z toho, že kapituluje, vzala si z postele ještě jeden velký polštář a připojila se ke kruhu dole.
„Super“, zavýskla Pavla za zbytek ansámblu a zamávala flaškou nad hlavou.
„Večer může začít!“.
