Úkol nebo pravda? (2)

„Pošli flašku, potřebuji se napít!“, houknul Jindra na Pavlu, dobře si vědom toho, jak vyschlo má v hrdle a jak moc potřebuje podpořit svoji sebejistotu. Nebo se rychle co nejvíce odvázat. Když se proto nic nedělo, prostě se natáhl přes prostor mezi nimi, zmocnil se požadovaného předmětu, který Pavla ochotně uvolnila z držení, a vydatně si přihnul.

Bylo to ostré, ale měl už horší. Proto ho překvapily mírně panické pohledy všech dívek v místnosti, které mu záhy byly adresovány.

„Jindro“, vyjádřila se za ně všechny Julča, „to je vysokoprocentní vodka. Měla by se pít zjemněná!“.

Jedinou Jindrovou reakcí bylo neurčitě pokrčení rameny.

Ale to už Pavla prskala, když pobídnuta Jindrovým klidem to zkusila po něm a se zlou se potázala.

„Jak to můžeš pít?“, vychraptěla, jakmile toho byla schopná. „Vždyť je to tak silné!“.

„Proto jsme to chtěly zjemňovat limetkou“, poučila ji Julča.

„Nikdo, kromě ožralů a teenagerů“ – loupla obviňujícím pohledem k Jindrovi – „to nepije takto. Mimochodem, kde je mixér?“, pokračovala.

„Jaký mixér?“, podivila se Pavla.

„Bylo mi řečeno, abych sehnala limetkovou vodku. A to jsem udělala“, vysvětlovala Pavla a významně poklepávala na etiketu, která jednoznačně indikovala, že vražedná tekutina má stanovenou příchuť. Stále se ale jednalo o 80% alkohol.

„Ne!“, vytřeštila Julča oči. „Říkala jsem limetkový džus a vodku! To mi opravdu chceš naznačit, že jediné, co máme, je tohle, a nic, s čím bychom to mohly mixovat? To pít nebudu! To je strašlivé!“.

Jindra ještě pracně vstřebával skutečnost, že zrovna Julča, která se vždy zdála mít enormní problém porušit jakékoliv psané i nepsané pravidlo či řád, by mohla být tak znalá pití a pořádat zde něco na způsob alkoholového dýchánku, když už se zapojila Gábi.

„No, přežil to nejen Jindra, ale zjevně i Pavla, takže to myslím tentokrát zvládneme. Nejsme přece žádné čučky, ne?“.

„Jsem taky pro“, navázala ihned Jarmila.

O té jediné měl přitom Jindra povědomí, že s alkoholem přichází do styku poměrně pravidelně. Byl to však Jindra, kdo je nakonec poučil.

„Není se fakt až tak čeho bát, opravdu“, zahlásil. „Prostě to do sebe hrkněte rychle a bude to v pořádku. Rychle si zvyknete. Jen bacha. Mohly by stačit tři panáčky a budete mít dost.“

Následující momenty připomínaly nějaký zvláštní experiment.

Láhev putovala kolem stolu a děvčata prokazovala svoji statečnost. Mlčky. Bedlivě pozorující jedna druhou. Snažící se nedat nijak najevo, jak dalece překračují hranice. Více či méně najevo dávající radost, když se to kterékoliv jiné tak dobře nepodařilo. Když se výrazněji zašklebila. Nebo dokonce rozkašlala a do očí se jí vehnaly slzy.

Jindra se svému podílu nevyhýbal, sledoval a byl natolik moudrý, či úplně naopak, že do toho nijak nevstupoval, dokud se flaška kolem dokola neotočila třikrát. V mezičase pozorně sledoval, co mají jednotlivá děvčata na sobě.

Nejvíce ho překvapila Pavla, která měla očividně noční košili. Jindra to přisuzoval tomu, že by ve všem, co měla v šatníku Julča, asi výrazně plavala. Co tak mohl Jindra odhadovat, podprsenkou se pro svá drobounká ňadra zatím příliš neobtěžovala ani běžně, takže by bylo vůbec s podivem, kdyby teď nějakou měla. A tak to rozhodně nevypadalo.

Gabča byla v nejvíce nazdobeném mundúru, samé pentle a další serepetičky, který byl lehký a vzdušný. Jindra při pohledu na ni zapřemýšlel, zda nemá nějaký neznámý typ podprsenky, protože takto nadupaný dekolt s výraznými, kulatými ňadry, si s ní opravdu nespojoval. Kalhotky, pokud nějaké měla, potom musela být nějaké minimalistické, protože je nebyl schopen odhalit, přestože Gábi ve svém indiánském posedu toho z horní části svého stehna ukazovala opravdu hodně.

Jindra měl přitom problém se výrazně dlouho nezastavovat především na Jarmile, protože se usilovně snažil zachytit, zda rozevláté cípy jejího úboru umožňují či nikoliv rozpoznat kundičku v jejím klíně, a zda tmavo, které tam může pozorovat, je čistě výsledkem nedostatku světla a působením stínů, nebo se skutečně jedná o příslib jejích jemných chloupků. Jako kdyby nestačilo, že Jarmila neměla zcela jistě ani podprsenku, takže její ňadra se pod tenkou látkou působivě pohupovala, napínala ji, kdykoliv si Jarča přihnula z lahve, a ztopořené bradavky se snažily vytvořit otvory, kterými by proskočily ven.

Julča vlastně nezklamala, když se nad tím Jindra hlouběji zamyslel. Jasně, neměla na sobě některou z těch vzdušných látek, které normálně nosila, ale nyní asi zaměnila to, že si je vždy dávala na nějaké civilnější šatstvo, za méně vrstev na sobě. Přestože byla oblečená spíše v chlapeckém oděvu, košile zavázaná na břiše odhalovala její pupík a co bylo stejně neuvěřitelné, byla lety tak sepraná a ledabyle zapnutá, že Jindra mohl poprvé prohlásit, že zřetelně sleduje bělost Julčiny podprsenky, která se tu a tam rýsovala. Riflové šortky byly potom tak krátké, že tolik z jejích nohou v životě neviděl, a zřetelně se zařezávaly kolem zadečku, jak těsně v nich byla Julča napasovaná. Bujná hříva rozpuštěných vlasů také zdaleka neodpovídala jejímu běžnému, strohému účesu.

Samozřejmě, že časem musel být ve své bohulibé činnosti přistižen.

„Líbí se ti, co vidíš, Jindříšku?“, otázala se ho zčistajasna Pavla přehnaně líbezným tónem.

Mohla být sice nejmladší z nich, nejméně světem protřelá, ale Jindru oklamat nemohla. Věděl, že je stejná jako její starší bratr, že hruška nepadla daleko od jablkoňě, takže stejně jako on je z velmi divokých vajec. Posilněna alkoholem tak celkově nebylo vůbec divné, že by první mohla naprosto ztratit zábrany.

Jindra v odpověď pouze s mírným úsměvem, taky přece jen podpořen v odvaze množstvím vypité silné lihoviny, významně opsal pohledem kruh kolem místnosti. Navázal oční kontakt. Jediná Julča, která působila konsternovaně, kam se to dostala, ho opravdu nemohla v rozletu zabrzdit. Gabča i Jarmila provokativně vypnuly hruď. Jindra se tak, mimo jiné, cítil ve svých riflích a tričku čím dál více v jejich společnosti přeoblečen.

„Velmi“, připustil tak po opsání kolečka upřímně.

Trojité hihňání bylo narušeno pouze Julčiných káravým hlasem.

„Přestaň na nás tolik zírat, Jindro!“, vyplísnila ho. „Uvědom si, prosím tě, že bys tu vlastně vůbec neměl být!“.

„Ale jsem tu“, opáčil Jindra s úsměvem, nenechaje se chabým hlasem odporu nikterak zahanbit.

„A vůbec, nechtěly jste se náhodou probírat novinkami?“, nadhodil navíc sám odvážně do placu.

„No jasně“, chytla se toho ihned Pavla.

„Tak co je nového?“, otázala se nadšeně ostatních dívek.

„Kromě novinky líbání Ludvíka, která jde tedy trochu mimo mě, jsem se vždycky toužila dozvědět, jestli Julča někdy někoho políbila. Především tedy, jestli někam vedl její zájem o toho šachistu, co tady byl koncem minulého školního roku. Brácha tvrdí, že nikam, ale mám podezření, že to je jenom jeho zbožné přání. Kdyby to bylo jen trochu na mě, rozhodně bych se nenechala pozvat na rande, a nevyužila pak šance ho tam políbit!“, chrlila to na Julču s dětinským nadšením a zájmem.

Jirka měl sice značné pochybnosti o tom, zda to je nejšťastnější taktika rovnou se takto obořit na jednoznačně nejzdrženlivější z nich, ale stejně jako ostatní jako na pérkách čekal, co se z toho vyvine.

Julča už zase měla hlavu v dlaních.

„To jsem si mohla myslet“, vydechla do nich zdrceně, s ramínky poklesnutými, a rozhodně nepůsobila, že by chtěla jít s pravdou ven.

„To máš z toho“, obořila se na ni Gábi, „že sis na rozdíl od nás cucla pouze jednou.“

„A to ještě kdoví jestli“, přisadila si Jarka.

„Přijde mi zajímavé“, dodal Jindra po chvilkové odmlce zamyšleně směrem k Julče, „že organizuješ alkoholový dýchánek, a zatímco ostatní si dávají rovnoměrně, ty jsi tak zdrženlivá“.

„Já to neorganizuji!“, ohradila se dotčeně Julča.

„Jenom jsem nechtěla trhat partu, když se Gabča s Jarmilou dneska rozhodly ztřískat, a ještě do toho zapojit i Pavlu. A jediné, co mi kdy chutnalo, byla vodka s limetkou. Nemůžu za to, že místo toho tady máme čistou vodkou, která je tak odporná! Jeden doušek mi stačil, děkuji pěkně!“, vysvětlila se spravedlivým rozhořčením.

„Hele, fakt to bude jen a jen lepší, věř mi“, snažil se jí uchlácholit Jindra.

„Když už tak mluvíme o tom, co se komu nezdá spravedlivé“, zamířila k němu s úsměvem Jarmila, „nepřijde ti, že jsi proti nám nějak příliš oblečený?“.

Jak víme, Jindra si to již připouštěl, ale co s tím? Měl na sobě určitě minimálně tolik, co Julča, jen byl prostě úplně zahalen. A do čeho převléct se nebylo. Že by se měl navléct do něčeho dámského, tak to fakt nebylo na pořadu dne.

„Možná. Nemám ale sebou nic na převlečení“, uzavřel proto svůj vnitřní monolog a tím to považoval za uzavřené.

„No a?“, tázala se ho již Pavla s odzbrojující naivitou.

„Jsem si jistá, že pod těmi riflemi něco máš, ne? To bude úplně stačit“, předestřela mu své úvahy bezelstně.

„Nooooo …“, protáhl Jindra dlouze.

Osobně by mu nevadilo jít do spoďárů, jenže s tolika spoře oděnými dívkami kolem… Už teď mu silně bouřil, a to byl naštěstí zrovna v částečně umírněném stavu.

„Samozřejmě, že mám boxerky“, připustil nakonec, že to tak třeba skončí. Že se leknou.

„A to ti tak vadí, zatímco já tu sedím v něčem podobném“, zafuněla uraženě Julča.

Jindra na ni nevěřícně zíral.

„Vidíš, i Julče se to zdá v pořádku!“, tepala žhavé železo střelhbitě dále Jarka.

„Tak jsem to nemyslela!“, ohradila se bleskově Julča.

„I kdyby se Jindra svléknul do naha, nesouhlasila bych stejně tak“.

„To se nestane!“, slíbil urychleně Jindra, než by se taková myšlenka vůbec mohla ujmout v myslích tří rozpustilých dívek v místnosti.

„Má nás sem přijít vysvobodit Pavlin brácha a nedokázal bych se mu podívat do tváře, kdyby mě takto jeho sestra a Julča viděly!“, vysvětloval chvatně, že taková eventualita je skutečně naprosto nerealizovatelná.

„Takže jen před námi dvěma bys to udělat mohl?“, otázala se ho Gábi se zájmem.

„Ne!“, vypálil Jindra vehementně.

„Jen tě tak škádlím“, informovala ho Gábi obratem mile.

„Úplně stačí, když sundáš ty rifle. Tvoje boxerky určitě nabízejí více látky než moje nebo Pavliny kalhotky“, poučila ho a na důkaz svých slov si na chviličku vykasala šat nad boky, aby si Jindra stačil potvrdit, že nějaké kalhotky opravdu má. Tedy pokud se té nepatrné hmotě látky ještě dá takto říkat.

Pořád lepší, než kdyby rozhalila oděv ještě více Jarmila, říkal si v duchu rudnoucí Jindra do řehotu těch tří poběhlic a upřímně ani nevnímal, co přesně říká pohoršená Julča. Její zapojení se mu nicméně vnuklo myšlenku, jak tento směr hovoru efektivně utnout.

„Udělám to“, prohlásil rozhodně, „pokud se pochlapí i Julča a dožene ta dvě štamprlata, o která mešká za ostatními“.

„Tak to rozhodně neudělám!“, podržela ho dle očekávání vzápětí Julča.

„Ale no tak, Julčo, udělej to pro nás“, orodovala neprodleně Pavla.

„Ne“, stála si Julča pevně za svým.

„Když to uděláš, tak pro tebe udělám to, o co jsi mě žádala“, nahodila vějičku pro změnu Jarka.

Jindra sice netušil, o co by se mohlo jednat, ale dle toho, jak bleskově Julča zrudla a dostala se silně do rozpaků, muselo to být něco značně nemístného. Jednalo se přitom o natolik nebezpečné pomyšlení s okamžitým účinkem, že momentálně si odkládat nebyl pro Jindru rázem ještě více ten nejlepší nápad.

„Ale když já se tak snadno opíjím!“, prohlásila Julča nešťastně a míra paniky u Jindry exponenciálně vzrostla. Raději pomalu ani nedýchal.

„Hele, Julčo“, přispěchala jí na podporu Jarka, „jestli dáme tu flašku, budeme rádi, že si ráno někdo na cokoli kloudného vzpomeneme“.

„To jsi mě vážně hodně uklidnila“, ubezpečila jí Julča nasupeně.

Julča nakonec kapitulovala. Zbylé holky to naštěstí stálo pár dalších minut usilovného přesvědčování, takže Jindra se mezitím dokázal náležitě zklidnit. A umravnit i trochu tam dole. Když tak byl nakonec Julčiným závěrečným, trucovitým „No dobře! Ale nejprve si Jindra sundá ty rifle“, vyzván k činnosti, dokázal si bez odmlouvání již ne tolik se třesoucími prsty začít rozepínat opasek.

Byl však sotva u zipu, když ho Jarmila zastavila.

„Pavli“, prohlásila rozhodně, „vyzývám tě sundat mu je z nohou!“.

„Všichni víme, že po tom toužíš“, dořekla k oslovené dívce mile.

„Cože?“, vyhrkla zaražená dívka, která ještě nebyla natolik pod vlivem, aby si neuvědomovala, jak moc to o ní prozrazovalo.

To byla příležitost, která by se neměla promeškat.

„Jestli to udělá, bude pak na mě, abych také někomu uložil nějaký úkol!“, vyhlásil proto Jindra rezolutně.
Jarmila si Jindru s ďábelským výrazem přeměřila.

„Takže ti nevadí, že ti Pavla pomůže z kalhot?“, ujistila se ho tázavě.

Jindra jen opět neurčitě pokrčil rameny. Více to snad eskalovat nebude. Alespoň ne prudce. A pořád zde byla velká šance, že ráno si s hlavami jak střep nebude nikdo nikoho druhého dobírat.

„Super!“, zatleskala radostně rukama přesvědčená Pavla. Byla pak s hlavou vraženou prakticky do Jindrova klína, než bys řekl švec, a s vervou se vrhla do svého úkolu.

Ukázalo se však, že prostor k manévrování byl částečně limitovaný, či ona méně zdatná, takže dostat Jindrovi těsné džíny jen tak lehce z boků se ukázalo být zapeklitým problémem. Když mu tak uvolnila upínání natolik, aby bylo možné je začít rašplovat dolů, byl již Jindra dole velmi podobný kamenu. Skrytě přitom podezříval Pavlu, že občasné, letmé doteky jejích prstů s jeho obdařením, nebyly čistě náhodné.

Když pak nadzvedl boky, aby mohla Pavla tahat riflovinu dolů, bylo to stále tak těsné, že ať již chtěně či nikoliv, s kalhotami dolů šly nakonec pár čísel i boxerky, než Jindra měl natolik volné ruce, aby látku prudce vrátil výše tam, kam patřila. Bylo v tu chvíli dost štěstí, že jeho erekce vlastně zabránila tomu, aby se boxerky mohly svézt ještě níže. Vypnutí a zapružení látky ale nemohlo uniknout vůbec nikomu.

„Měla jsi mi sundat pouze džínsy“, obořil se Jindra na Pavlu, aby se tak pokusil předejít nemístným komentářům.

„Ale no tak, Jindříšku“, poškádlila ho pobavená, značně ale pozorná Jarmila, „buď trochu více pro hru. Myslím, že opijeme Julču ještě rychleji, když se Pavle podvolíš“.

„Tak to rozhodně ne!“, hájila se rudolící Julča. „Už jsem teď jeden měla. Dám ještě druhý a končím. Už teď to dost cítím v hlavě.“ A s tím do sebe vyklopila druhý lok.

Ať již to zamýšlela či nikoliv, byl výrazně delší než oba předchozí.

„Nespletl sis to a nevzal si dneska cizí spodní prádlo, Jindro?“, navázala dále Jarmila. „Mám takový pocit, že je minimálně o dvě čísla menší“, poškádlila ho s ďábelským blýskáním v očích.

„No ty máš co říkat“, vrátil jí to nebojácně Jindra. „Je s podivem, že tvé bradavky ještě neudělaly vpředu dvě dírky“.

„Jsi pozorný, chlapče“, pochválila ho potěšená Jarmila.

„Vždycky byly značně citlivé“, prozradila bez zábran.

„A já to na nich vždy tak milovala“, ubezpečila všechny v místnosti Gábi a aby to dokázala, natáhla se a kolem jednoho zřetelného terčíku se sevřely její prsty, a ještě více jej skrz látku vyšponovaly.

Příliv do Jindrových třísel byl tak mocný, že ty zábrany, které dosud neodplavil alkohol, byly rázem tytam.

„Teda ty jsi zpustlá! Přímo před Jindrou!“, pokoušela se situaci zachránit Julča, ale i její tón již značně selhával.

„Ale prosím tě“, odbila ji Pavla. „Stejně už Jindrovi prozradily, že spoustu věcí dělají spolu.“

„Já si taky ráda na oplátku hraji s Jarčinými prsy“, prohlásila Gabča důstojně, pak však již neudržela dekorum a obě se s Jarkou rozchechtaly.

„To mi připomíná“, vzpamatoval se Jindra, „že jsem na řadě. Tak koho bych tak mohl oslovit?“, zakončil zamyšleně.

„Tady! Tady!“, reagovala Gabča bez meškání, poskakujíce na svém polštáři jak čertík na pérku.

A protože Jindra neviděl žádný zjevný důvod, proč jí nedat šanci, začal „Dobře Gábi. Vyzývám tě …“.