Úkol nebo Pravda? (10)

Pavla byla zjevně připravená na všechno. Dychtivost z ní doslova nezadržitelně prýštila na všechny možné strany. Přesto se Jindra pro všechny případy ujistil: „Rubikon jsme už asi bezpečně překročili, co?“, aniž by svou otázku komukoliv konkrétně adresoval.

Tak trochu dle jeho očekávání se obě divošky po jeho boku hlasitě rozesmály.

„To se stalo už tehdy, kdy jsi nás vyrušil a pak tady s námi zůstal uvězněn“, ubezpečila ho nakonec Jarmila, jakmile nejsilnější vlna veselí polevila.

„Nebo si myslíš, že tu flašku silné vodky jsme pořizovaly pouze proto, abychom si pak tady s Pavlou jen tak povídaly?“, navázala na to Gabča.

„Dobře“, odsouhlasil to Jindra rychle, odmítaje se zamýšlet nad tím, jak to, že by Julča proti Gabčou naznačovanému, zcela jistě divokému vývoji nic nenamítla.

„Jelikož já i Jarmila jsme úplně nazí a Gabče toho moc nezbývá, vyzývám tě proto Pavli, abys svlékla do naha nejprve Gabču a následně i Julču“, děl místo toho raději Jindra nejprve.

Protože moudře po očku sledoval Julču, nemohlo mu uniknout napětí v jejím obličeji prozrazující, že tok řeči je ještě stále schopná pozorně sledovat a vnímat. Byl proto schopen vstoupit do jejích otevřených úst a nádechu k řeči a poučil ji připravenou vysvětlivkou:

„Slíbil jsem ti, že tě nebudu svlékat, ale mluvil jsem pouze sám za sebe. Za ostatní jsem nikdy mluvit nemohl. Takže já sám nic neporušuji a je na Pavle, aby splnila úkol, ke kterému se tak dychtivě přihlásila“, ubezpečil Julču pevně.

„Navíc“, obrátil se Jindra zpátky na natěšenou Pavlu, aby Julča dostala prostor ještě trochu vychladnout, „můžeš se u toho holek dotýkat, kdekoliv chceš, a líbat je po těle s tou podmínkou, že nikde nesmíš být dvakrát a nesmíš líbat ústa“, dokončil Jindra výčet svých pravidel.

„To je super!“, vydechla Pavla nadšeně do radostného potlesku děvčat po jednom jejich boku.

„Výborný úkol!“, neváhala Jindru navíc Gabča pochválit i slovně.

Všichni přitom mohli zodpovědně říct, že tak dlouho Julču s otevřenou pusou a nemluvit ještě v životě neviděli. Měla to ostatně o to těžší, že Jarka přerušila projevy radosti poměrně záhy, výhružně zabodla do Julči prst a pohrozila jí: „Opovaž se cokoliv říkat!“.

Julča se přesto po delší odmlce opovážila, její roztřesené „Potřebuji se napít!“ bylo nicméně pozitivně kvitováno a flaška, ze které si vzápětí mohutně lokla, jí byla ochotně poskytnuta.

Julča se ani trochu nezakuckala. Dokonce působila, jako by si právě přihnula toliko čisté vody, protože tváře jí hořely už tak jako tak. Zvládla dokonce adresovat panický pohled k Pavle, výmluvně svědčící o tom, že ji takto žádá o smilování. Na to konto jí Pavla laskavě pohladila po tváři a ponechala jí velkoryse záblesk naděje.

„Zvážím ještě, jestli ti něco neponechám“, nadhodila s úsměvem ke své starší kamarádce.

Přestože tento potenciální ústupek byl nejspíše proti pravidlům, nikdo to nekomentoval, a všichni raději moudře dávali Julče pohledem najevo, že oni jsou vůči ní nesmírně přátelsky, ale se zjevným zájmem, naladěni, a že se s ní určitě nikdo nebude bít, kdyby si nakonec přece jen trvala na svém.

To už nastal všeobecný šrumec, protože nejenom Pavla, ale i Jarka byly v pohybu. Pavla, aby se dostala ke Gabči. Jarka, aby se naopak dostala od ní.

Tento pohyb vzápětí ustal, když všichni překvapeně sledovali Jarmilu, jak si kolem boků uvazuje šátek na způsob bederní roušky, která se nosila například ve starověku. Nejenom Jindra si přitom nebyl jist, nakolik je bytelná konstrukce, kdy dlouhý cíp byl veden pod tělem a toliko zastrčen zezadu za látku uvázanou kolem boků, ale pořád vlastně ještě netušil, o co to Jarmila vlastně usiluje.

Mnohem jasnější mu to bylo, když ho Jarmila vyzvala „Sedni si na paty“.

A když jí vyhověl, narovnal se a zaujal předepsanou polohu s koleny mírně u sebe, a Jarka se odhodlaně posadila na jeho klín, vysvětlila všem dostatečně nahlas, „To aby nám s Jindrou nebyla zima a Pavla s Gabčou měly dostatek prostoru samy pro sebe“.

„Oportunistko“, střelilo jí něžně od Gabči do zad.

Gabča se na svůj dobře míněný verbální útok dočkala pouze zdviženého palce, a Jindra rozpustilého mrknutí.

Jakmile se Jarmila k Jindrovi pevně přitiskla, pošeptala mu „Dívej se, co budou dělat. Já si budu hrát“, načež ho začala hladit po zádech a lehce se na jeho těle vlnit.

Hned ten první moment, kdy se k němu přitulilo horké dívčí tělo, kdy ho zahřál její evidentně vzrušený dech kouzelně prodchnutý stopičkou vypitého alkoholu, kdy mu její bradavky, tak silně natlačené do hrudníku, začaly hloubit na prsou dva zkušební vrty, přičemž lokální umrtvení dokonale poskytovaly její objemné polštáře všude kolem, kam až Jindrova říše sahala, a kdy se mu na hrdě vztyčenou standardu tlačil její horký, mokrý klín, byl tak emociálně podnětný, až se Jindra roztřásl.

A když si uvědomil, že míra jeho vzrušení je navíc mocně šroubována nahoru šustivou, tenkou látkou, která před ním kryla její pohlaví a která na něj měla doslova elektrizující účinky, kdy jeho penis zasahovaly děsivě vzrušující výboje, kdykoliv se Jarmila, byť jen trochu, pohnula, byl si Jindra okamžitě jist, že hrozba jeho neslavného konce je eminentní.

„Opatrně“, šeptl proto k Jarmile bez váhání tak potichu, jak jen dokázal.

„To je v pohodě“, ujistila ho dívka bryskně stejně tiše.

„Pusť to mezi nás, až to bude nezadržitelné“, vyzvala ho s jednoznačným ujištěním, že se v takovém případě, ať již nastane s jakkoliv krátkým odkladem, nebude vůbec za co stydět.

„Určitě tě pak dokážeme hravě vybudit k dalšímu číslu“, předeslala nakonec k Jindrovi laškovně se skálopevnou jistotou v jak jeho schopnosti, tak schopnosti minimálně drtivé většiny ženského osazenstva, pokud by se Julča nadále odmítala více aktivně zapojit.

Přes Jarčinu sebejistotu a semafor s jasně zářící zelenou značkou povolující odjezd měl však Jindra přece jen pocit, že ho Jarmila vzala vážně a snaží se své konání co nejvíce kontrolovat. Byl za to ohromně rád. Odmítaje přemýšlet nad tím, co by příslib snahy o jeho zmrtvýchvstání měl přesně obnášet, takovými úvahami by si jen dál sám iniciativně kopal hrob, se Jindra raději snažil věnovat úkolu, který mu byl prve od Jarmily uložen. A sice se dívat.

Přivítala ho Pavlina holá záda. Její noční košilka byla již kdoví kde.

Tedy, holá záda. Pavliny dlouhé rusé vlasy jí ve vydatných proudech padaly až pasu, takže mu je v zásadě skryly, jenže ona ohnivá kštice působila na Jindru stejně spolehlivě jako muleta, takže si tímto krytím vůbec nijak nepomohl. Navíc ihned pod tím rudým vodopádem se nacházely Pavliny bílé kalhotky.

Pokud by Jindra snad naivně chtěl doufat, že bude ušetřen utrpení díky tomu, že Pavla prostě bez meškání zbaví Gabču kalhotek a přesune se dál, bylo mu ihned jasné, že na to opravdu může bez dalšího testování zapomenout.

Pavla se tiskla ke starší dívce jako poštovní známka na dopis a možná že i pod dojmem inspirace pocházející z dosavadního průběhu noci jí něžně líbala všude možně na hlavě.

Lehké, letmé polibky na čelo, na špičku nosu a na obě tváře se zastavily, když se Pavla dostala ke Gabčiným ouškům.

Nebylo sice možné vidět, co přesně tam činí, ale byla tam důkladně dlouho, evidentně poctivě pracovala, dle toho, jak nakláněla hlavou různými směry, a že její důslednost a péče nesla své plody osvědčilo zřetelné Gabčino zasténání. Ani Pavliny ruce přitom nelelkovaly a probíraly si Gabču ve vlasech, respektive ji hladily po zádech a zadečku, kde nebojácně rovnou pronikly pod látku kalhotek.

Se srdcem bušícím zněle jak když statný kovář tepe perlíkem do kovadliny Jindra s přerývaným dechem sledoval, jak Gabča zaklání hlavu a nechává se hýčkat rty a chtivým jazýčkem ochutnávajícími ze strany její krček, šíji, temeno, ramínko, aby pak po v zádech prohnutém těle putovaly níže, dokud se nevysoké dívce nepodařilo se ústy zmocnit jedné po pozornost žadonící bradavky.

Dlouho, dlouho se tam zdržela, dávaje si pozor, aby její bedlivé pozornosti neunikl jak onen terčík, tak veškerá plocha Gabčina opáleného, špičatého ňadra, a pak se pomalu přesunula vedle, aby tam mohla věnovat stejně důkladnou pozornost i druhému z páru. Jindrova erekce mezitím žila vlastním životem, cukající a škubající sebou tak, jak jí to umožňovaly Jarčino bříško a kundička, které se na ní usilovně tiskly a opatrně se po ní vlnily.

Pavla se bleskově vrátila ke tváři sedící dívky, cosi jí šeptla a vzápětí již Jindra ohromeně sledoval, jak dívky vedle něj mění pozici, takže Gabča spočívá na bříšku na houni, kterou zaměnila za bytelné polštáře a Pavla si rozkročmo sedá za její boky. Jejich rotace dokonce přiměla i Julču k tomu odložit láhev, ze které mezitím vydatně upila, a vzít zpátky do rukou Polaroid, takže následující minuty byly opět dokumentovány.

Jindra by se tak rád věnoval tomu v klidu pozorovat, jak Pavla líbá a hladí Gabčina záda. Jak je šimrá konečky svých dlouhých vlasů až sebou Gabča musí házet, neschopná to nehnutě přijímat. Jak jemně konečky prstů zkoumá dokonalou křivku Gabčiny páteře. Jak ji ochutnává jazýčkem. Jak se konečně dostává až dolů ke Gabčině zadečku. Jak v soustředěných kruzích, do hloubky, masíruje hýžďové svaly dívky, která to s nepokrytým sténáním s chutí přijímala. Jak Pavla pusinkuje Gabčinu prdelku. Jak vniká svými prsty pod látku. Zlehka přejíždí středem zadečku, až Gabča pevně sevřela půlky a zahryzla se do kůže pod sebou. Jak rozhodně neměla důvod toho nechat, když ony prsty zamířily nebojácně níže a přejely po okrajích kundičky, kterou měla Pavla pod sebou.

Jenže místo toho to Jindra viděl jen v takových záblescích, tehdy, když se byl schopen dostatečně, přechodně soustředit za neustálého odrážení více či méně vzrušujících útoků dívky, která se věnovala pouze němu.

I když to vlastně nebyla tak úplně pravda, věděl Jindra velmi dobře. Protože pokud tomu nebylo už od počátku, Jarmila, sedící k ostatním dívkám zády, a tedy bez možnosti je pozorovat, teď již získávala z péče věnované Jindrovi vlastní mocné požitky. Tolik byl Jindra s jistotou schopen z jejích výdechů, stenů, vrnění, vrtění, pnutí a klouzání schopen říct.

Byl celkově již tak vtažen do vjemů na něm, kolem něj a ve vlastním klínu, že toliko syknul, když mu Jarka přitiskla svoji kundičku na přirození vlnivým pohybem tak silně, až skoro vydrala hmotu vyčkávající v blocích na startu ven, v momentě, kdy se Pavliny prsty zahákly za gumu Gabčiných kalhotek, aby se jaly dostat je z jejích nohou dolů.

„Vydrž mi ještě chvilku“, poprosila Jindru ta Grácie v jeho náručí bezohledně.

„Už budu“, navázala na to poměrně zbytečně.

Jindra v duchu nadával, sakroval, proklínal, prosil, ale stejnou měrou zároveň vzdával Jarmile úctu a hold či poděkování, a co bylo hlavní držel. Přestože se chvěl po celém těle, nelidsky mu škubalo v penisu a koulích, pomáhal si tím, že i on dívku ve svém náručí pevně svíral, hladil, mačkal v dlaních její zadeček, kde úchyt šátku byl vzadu již dávno uvolněn, a přitom se snažil udržet svůj zrak na tom, jak Pavla líbá Gabčiny nožky odspoda nahoru, aby svůj postup výrazně zpomalovala, aby v prostoru Gabčiných vnitřních třísel v blízkosti její kundičky byla tak minimalistická, že každý kuchař ve vojenských kasárnách by byl pyšný, jak tenký dokázal nakrojit řízek, o jak malý kus se hýbala Pavlina ústa při posunu o dílek nahoru. Spoušť foťáku zatím cvakala jak zběsilá a zuřivé záblesky dokonale odrážely stav nejen Jindrovy mysli.

„Ještě chvilku“, zaúpěla Jindrovi u ucha Jarmila a nedbaje toho, že se jí šátek už úplně uvolnil a padá kamsi dolů, divoce přirážela boky k jeho přirození, využívaje skoro celé jeho tak příhodné délky.

V momentě, kdy se Jindrovi definitivně zatmělo před očima, díval se přímo do Pavliných očí. Do očí, které ho s nesmírným zájmem pozorovaly, zatímco ústa pod nimi byla zaneprázdněna líbáním Gabčina klína, či co že to přesně a kde s dívkou třesoucí se pod ní Pavla neúnavně prováděla.

Pak již Jindra nic neviděl, nic nevnímal, kromě výbuchu, který nastal v jeho týraném soustrojí.

Proudy jeho semene vystřelovaly ven jak požární hadicí a nanášely mnohovrstevný nános na jeho i Jarčino tělo. Na jejich bříška, na jejich pubické chloupky.

Stejně dokonale, jak je potíraly přehnaně dlouho hromaděné zásoby Jindrova spermatu, exploze pokryla i Jindrovi smysly. Přesto nemohl neslyšet Jarčin hlasitý výkřik. Nemohl nevnímat její závěrečný otřes, kdy ho rukama sevřela tak silně, až mu křuplo za krkem. Stejně jako to, že po posledním brutálním přirazení se k němu a dlouhé chvíli napětí, kdy do malého prostorou mezi jejich bříšky mířily Jindrovy salvy, ihned opustila předchozí zuřivé kopulační pohyby jako nyní zbytečné, a pouze se k němu přitiskla a chvějící se jak osika dýchala stejně zoufale a přerývaně, jako její komplic sám.

Nebylo jasné, jak dlouho oba odmítali vnímat realitu. Mohly to klidně dobře být pouhé vteřiny. Nebo maximálně minuta. Ale stejně tak to pro ně bylo jako milénium.

„Wow“, vydechla pak Jarka Jindrovi do ucha a zvonivě se tiše a něžně rozesmála se zjevnou únavou v hlase.

Bezpečně ho tím strhla s sebou, takže se pro změnu chvěli navzájem v náručí pod salvami drobného smíchu. Teprve potom se Jindra odvážil podívat se stranou pod sebe dolů.

Pohled, který mu věnovaly shodně Gabča s Pavlou ležící na dívce pod sebou kopíruje svým tělem její, takže jejich hlavy byly u sebe nad sebou, Jindra nezapomene do konce života. Dal by se popsat mnoha superlativy, ale jeden by se tam stejně neustále opakoval. Nespoutaný, živočišný chtíč.

„Ach bože, já vám tak závidím“, vydechla zničehonic Julča a dokonale tak vystihla druhou vlastnost, kterou Jindra v těch dvou pohledech také bytostně cítil.

„To jsem asi neměla říkat nahlas“, konstatovala vyděšeně Julča své přeřeknutí, šokovaná sama sebou, s rukou přes ústa, když se na ni svorně obrátily čtyři páry očí.

Jindra s Jarmilou na to neřekli nic, jejich pobavené pohledy hovořily za ně. Oni dva ale byli aktuálně zbaveni schopnosti mluvit, jak se nacházeli ve voňavé lázni tvořené pachy jejich těl smíšenými s nezaměnitelným aroma právě uvolněné, enormní dávky mužského semene, které pomalu zasychalo na jejich tělech. A jelikož měli oba citlivé nosánky, ozvuky Jarčina podobně impozantního vrcholu v té omamné směsi také nebylo možné zanedbat.

Pavla se naproti tomu hbitě narovnala do sedu a Julče bez milosti okamžitě s úsměvem adresovala „Už se na tebe chystám, miláčku“.

„Komu a co přesně závidíš?“, ptala se Julči vzápětí pobavená Gabča.

Julča, pro změnu s očima v dlaních, nedokázala neodpovědět a těžce vydechla „Všem. Všechno.“

„Doparoma, já jsem tak opilá“, postěžovala si pak upřímně na rány osudu.

„Nemyslím“, ujistila ji s úsměvem hodným Mony Lisy Gabča.

„Ale zníš nějak jinak“, navázala na to Jarmila, které se již vrátila schopnost verbálně formulovat myšlenky, rozpustile, a dokázala tak rozehnat další zajímavé myšlenky tvořící se v Jindrově kebuli.

„Možná bychom tě měli uložit do postele, aby ses z toho vyspala“, nadhodila Jarmila k Julče vzápětí.

„Vyspala?“, střelila po ní Julča pohněvaným pohledem, přičemž pobouření bylo markantní i v tónu jejího hlasu.

„Díky vám čtyřem, vaší stupidní hře, vašim debilním pravidlům a nesmyslně silnému alkoholu, který jsme tu do sebe nalili, se začínám cítit opilá až po zadek!“, tepala Julča povedenou čtveřici.

„Který by, pokud si dobře vzpomínám, měla Pavla co nevidět odhalit vašim zrakům“, dodala pak nasupeně, aby se pak vzápětí mohutně nadechla.

„Takže, má milá Pavlínko, nechápu, kde se flákáš!“, obořila se pak zhurta na svou mladou kamarádku.
Do šokovaného výrazu Jindry a vědoucích výrazů dívek kolem něj pak Julča dokončila svoji tirádu.

„Nejsem tvoje mamka, abych tě hubovala, a rozhodně se nenechám uložit ke spánku! Ještě jsem neměla možnost být Jindrou usurpována, a Bůh přitom ví, že jestli je tu někdo, kdo si to dneska opravdu zaslouží, jsem to já!“.

„Takže buď tak hodná, pokud se chceš vyhnout tomu, že začneme vymýšlet tresty za to, že chytáš lelky, pohni zadkem a koukej mě začít rychle svlékat a dej si při tom rozhodně záležet!“, poučila Julča na závěr svého výlevu výlučně Pavlu.

Pak jí došla pára a neceremoniálně sebou práskla na záda na houni za sebou, kde koukala do stropu s rukou ve výstřihu v nevíře, co že to ze sebe dostala.

Jindra byl přesvědčen, že pokud kdy mohl doufat, že by dnes mezi ním a Julčou něco mohlo být, může to teď odepsat jako naprosto nereálné, protože aby kdy zneužil toho, že se bude sápat na dívku, která je tak hluboko pod obrazem, to by ho určitě nejprve zasáhl pomyslný blesk sebeuvědomění, který by ho zcela jistě usmrtil, než by se k ní přiblížil, byť na jeden metr. Okamžitě ho proto bodnul osten smutku, že z Julči v reakci na její vyznání, respektive právě kvůli němu neuvidí dnešní noc asi už vůbec nic. A kdoví jestli kdy v budoucnosti, až si ona zodpovědně vyhodnotí, co se dnes vlastně stalo.

Byl proto značně překvapen, že jeho zbytky rozvážnosti zjevně nejsou okolo něj ani trochu sdíleny.

„Slyšela jsi ji, Pavli, ne?“, pobízela totiž již Gabča Pavlu k přesunu, a ta se ani trochu nebránila.

„Pšššt“, zastavil Jindru Jarčin prst přiložený napříč přes jeho rty, než stačil něco říct.

„Věř nám“, pošeptala mu pak do ucha.

„Po ničem jiném na světě teď netouží více, než aby mohla být konečně svobodně stejně divoká, jako my“, poučovala ho rychle.

„Neboj, bude to naprosto v pořádku a ona ani není tak opilá, jak to možná vypadá. Známe ji dobře. Jsme si všechny jisté“, drmolila rychle.

Jindra stejně stále otevíral v ústa v pokusu něco říct.

„Zamysli se“, šeptla mu proto hbitá Jarmila do ucha nakonec, „jak bys to udělal ty, kdybys byl jiný, než za jakého tě považují, a nechtěl vypadat za blázna, že máš úplně stejné, nebo ještě vyšší potřeby než my ostatní, divocí puberťáci?“.

Jindra tím byl rázem efektivně zastaven dříve, než se vůbec mohl rozjet po odletové dráze.

„Jsi si jistá, že není úplně mimo?“, ujistil se nakonec u Jarky, když si před tím rychle připomněl, že mu vlastně už víckrát bylo divné, že Julča svolila s tím, co tady měly s Pavlou provádět, a být dokonce u toho.

„Naprosto“, dostalo se mu od Jarky okamžitého ubezpečení.

„Pozoruj ji a vnímej, uvidíš sám“, byl finálně poučen.

Jindra proto obrátil svoji pozornost k ležící Julče a k Pavle, která se k ní pomalu po čtyřech přibližovala, jak lvice chystající se skočit na svou kořist.