„Úkol“, děla Gabča po náležitě dlouhé pauze, během které stihla obhlédnout připravené bitevní pole.
Nadrženého jinocha po svém boku, který už přesvědčivě prokázal, že disponuje obdivuhodně trvalou erekcí svého královského obdaření, stejně jako schopností značné výdrže, tak neúměrné jeho mladému věku, a který pokud už definitivně neztratil veškeré zábrany, byl tomu již velmi blízko.
Byl by hřích toho nevyužít.
Svoji všehoschopnou kamarádku, která věřila, že Gábi si na rozdíl od ní již nyní vybere úkol, a byla připravena jí uložit nějaký patřičně ďábelský. Nejen Gábi sama, ale i všichni ostatní si marně napínali mozkové závity, jak daleko je ochotná při uložení úkolu Jarmila zajít. Její proslov naznačoval, že penetrace, na začátku večera situace z říše fantazie nepoučitelných snílků, je nyní naprosto reálnou možností.
Aby se to ale neobrátilo vůči tobě, holčičko.
A tam, kde by dříve všichni přísahali, že taková zhůvěřilost nikdy nemůže překročit práh Julčiny svatyně, vypadala nedávná brzda sexuálních eskapád jejich malého kolektivu pozměněná natolik, že by i ona samotná možná byla ochotná si s Gabčou vyměnit místo a sama splnit uložený úkol.
Nějaké zbytky sebekontroly, aby dokázala, že ona je děvče pevných zásad, které nikdy nesklouzne příliš nízko, ale u ní zcela jistě ještě přetrvávaly.
A co se týče Pavly, ta již dávno okopírovala Julčino chování. Až na to, že ona měla ve svém podbřišku vraženou pouze jednu ruku a v jsouce v mírném záklonu si s pootevřenými ústy a se zamlženým zrakem nepokrytě týrala poštěváček daleko za bodem, kdy by bez vyzvání byla ochotná vzdát se rychlého dosažení stavu Nirvány.
Tady nebylo asi žádných pochyb, že kdyby ona dostala jakýkoliv úkol s využitím Jindrova ptáka, hmátla by po něm bez váhání všemi deseti.
Vyvolenou však byla Gabča.
A tak to byla ona, kterou nakonec Jarmila adresovala.
„Dobře tedy“, pravila s ďábelským úšklebkem, „vyzývám tě, tady před námi všemi, po dobu ne kratší než tři minuty, využít Jindry po svém boku a …“, dramatická pauza, „poskytnout mu kuřbu, na kterou v životě nezapomene.“
A určitě nejenom on, byla si Gábi naprosto jistá.
Nahlas však reagovala jistým, znělým, klidným, neochvějným „Ne“.
Viditelně zaražená Jarka překvapeně zamrkala.
„Cože?“, podivila se i slovně tomu, že ji právě určitě musel šálit sluch.
„Myslím si“, děla Gábi klinicky, „že mi ukládáš něco, co bys sama měla problém tady před ostatníma jen tak udělat, přestože možná deklaruješ něco úplně jiného. Podle pravidel hry tě proto vyzývám učinit tak přede mnou a teprve potom, pokud se ti Jindra mezitím neudělá do úst, a v takovém případě očekávám, že to všechno pěkně spolkneš, budu na řadě já.“
Jindra měl velký problém přemýšlet. Možná i díky tomu se sice vůbec necítil jako kus hadru, o kterém se nezaujatě licituje, ale i přes tento jistě pozitivní fakt mu to příliš nepomáhalo. Dokázal nicméně dojít k závěru, že to je asi nějaká zvláštně morbidní hra mezi těmi dvěma, protože určitě ani Julča s Pavlou nevěřily tomu, že by se Gábino osočení opíralo o reálné základy a Jarmila dokonce ve skrytu duše nebyla trochu smutná, že ukládá úkol, kterého by se raději první ujala úplně sama.
Nedokázalo mu také uniknout, že když se nejnovějším vývojem událostí dokázala probrat i Pavla, přešlo její rozpoložení od zaražení přes pochopení až k jednoznačnému smutku a letargii, zcela zjevně vycházející z toho, že ona možnost vyzkoušet si na Jindrovi, co se už případně někde jinde naučila, aktuálně nedostane. Julčin výraz pak byl absolutně nečitelný a jen těkala očima kolem sebe, akutní problémy v jejím klíně na okamžik zapomenuty. Jindra sám ji v tomto plně chápal. Sám nebyl schopen o moc víc ničeho než jen dýchat.
Jarmila s Gábi se zatím měřily přimhouřenýma očima a vyměňovaly si jakousi bezeslovnou komunikaci. Výsledkem několikavteřinového procesu byly vrásky úsměvu kolem Jarčiných očí, lehce zvednutý koutek úst a s lehkostí nadnesená otázka „Neměly bychom být tak sebestředné, že?“.
Na Gábino souhlasné pokývnutí pak Jarmila ještě doplnila „Trocha velkorysosti je myslím na místě“.
A než si to ostatní dokázali přeložit, ujistila se Jarmila u Gábiny „Je tedy akceptovatelné, když si k tomu vezmu výpomoc?“.
V jinou chvíli a na jiném místě by se asi Jindra s Julčou smáli společně s Gábi a Jarmilou tomu, s jakým entuziasmem Pavla upřela celou sílu své osobnosti na Jarmilu, když jí došlo, co je ve hře, a přestože nic neřekla, prodala své natěšené nadšení naplno, takže na krátké Jarčino přikývnutí chtěla vystřelit vpřed jak špunt z dobře vychlazeného šumivého moku, v čemž jí musela zabránit pohotová Jarčina ruka.
„Brzdi“, dostalo se jí i lehkého morálního pokárání, z kterého si ale Pavla nedělala lautr nic.
„Nezapomeň, že je naším zájmem ho neudělat“, připomněla Jarka Pavle alespoň nejzákladnější pravidlo předtím, než železný stisk kolem Pavlina zápěstí povolila, aby pak následovala svoji mnohem rychlejší kamarádku při pohybu vpřed.
„Sedni si na paty s koleny co nejvíce od sebe, ať mají dost místa“, úkolovala Gábi láskyplně Jindru, louče se s ním posledním něžným obtažením své dlaně kolem jeho fialové hlavičky, „A ty mi raději podej foťák, ať to můžeme zvěčnit“, doplnila jedním dechem směrem k Julče.
Jindra s Julčou byli věrnou kopií sochy tvora vystaveného zraku Medúzy, zatímco svět kolem nich vířil v pohybu. Nicméně oba bez schopnosti rozebrat si, jak by se měli zachovat, vykonali uložené příkazy, takže na konci celé rotace seděla Gabča na boku, Jindra nevěřícně zíral na dvě tváře – jednu rozzářenou jak sluníčko, druhou s velmi pobaveným výrazem – nacházející se přímo před jeho vztyčenou žerdí, když si obě dívky udělaly pohodu na břiše podepřené na loktech, a Julča na vše konsternovaně zírala z druhé strany.
„Připomínám pravidla“, ozvala se poklidně Gábi a nebylo možné neobdivovat její nezaujatý hlas, „máte tři minuty, po které musíte o Jindru poctivě pečovat ústy. Když se vám ho povede nevystříkat, bude řada na mě. Pokud se ale nebudete vůbec snažit, budu váš úkol považovat za nesplněný a Jindra se ode mě ničeho nedočká“.
Úsměv, který Gábi věnovala Julče, byl jasným připomenutím toho, že byť to Gábi nezmínila, dalo se očekávat, že i jí bude umožněno si pak k sobě přibrat pomocnici, pokud ona o to bude stát. To, že Julča o tom již teď šrotuje o sto šest, bylo naprosto nabíledni. Ostatně, než to Gábi stihla odstartovat, Julča rychle hmátla vedle sebe, a znovu si prudce lokla.
„Nepřežeň to“, poradila jí moudře Gábi laskavě, ale pak se již věnovala dvojici zakleknuté v blocích na startu a vypustila ji na trať.
„Vaše tři minuty startují: TEĎ!“.
Jindra mohl směle ihned zapomenout na Julčiny problémy, prostě na ně nebylo kdy. Mnohem zásadnější otázka byla, zda odvaha dívat se na to, co činí dvě lačná ústa na jeho obdaření, nebyla naivně přehnaná. Ale nemohl si pomoct, přece si nenechá ujít pohled na své první orální obhospodařování v životě. A rovnou prostřednictvím dvou úst.
Sykl, když ho Pavla nemilosrdně vcucla dovnitř. Do horké pece za svými drobnými rtíky. Jen tak na okraj. Sotva rty za lem tvořený koncem jeho hříbku. Začala ho tam pak lehce sát, objíždět jazýčkem schovaným uvnitř úst, vyluzujíce melodické broukání kdesi hluboko v hrdle. Jarka mezitím využívala enormní délky jeho ztopoření a s hlavou nakloněnou na bok obemkla své našpulené rty kolem Jindrova tubusu a putovala po něm neuspěchaně nahoru a dolů tak daleko, jak jí to dovolovala Pavlina brada. I zde Jindra jasně cítil kmitání jazýčku po své vypjaté kůži, když se Jarka sem tam zastavila a mírně pootevřela ústa, aby si udělala prostor pro své nájezdy. Když se pak jednou při cestě dolů nezastavila u kořene, pokračovala níže a schlamstla jeden jeho ovál jako malinu, zatmělo se mu před očima z toho výboje a na čele mu vyrašily krůpěje potu.
Jindra ztratil pojem o čase a bylo mu upřímně jedno, zda ho Gábi mezi blýskáním přístroje stíhá sledovat, nebo ne. Jeho osud se mu stejně zdál definitivně zpečetěn a nebylo podstatné, zda uspěje celé tři minuty, nebo dokonce šest, nebo pojde na úbytě v následující sekundě. Nicméně, hodlal bojovat ze všech sil až do konce. Zažil už ve svém krátkém životě pár opravdových výzev, před žádnou nikdy neustoupil, a tahle rozhodně hrála prim. Lacino ho nedostanou.
Pavla se posouvala níž. Vpouštěla Jindrův úd hlouběji do svých úst. Omezenější působení svého jazýčku pak kompenzovala zvýšeným sáním a záhy ještě více utáhla šrouby, když se začala pomalu hýbat nahoru a dolů, neponechávaje kolem Jindrovy erekce ani ždibec prostoru pro to, aby na ni mohl proudit okolní vzduch. Jarka se mezitím vydatně činila v prostoru Jindrova šourku. Jindra na to konto zafuněl jak býk v koridě a roztřásl se stejně, jak když jmenované zvíře hrabe kopytem chystaje se vyrazit směrem na muletu. Dívky však jeho varování nedbaly a pokračovaly v započaté činnosti. Odměnou jim bylo zaskřípání Jindrových zubů tónem děsivějším, než vydávají zrezlé panty dveří u kostela. Ani to však s nimi nehnulo, a tak po Jindrově páteři stékal dolů čůrek potu a jeho nehty vyrývaly do vlastních dlaní nové čáry života. Neměnil by ale ani za nic.
I přes dosavadní nulové zkušenosti byl Jindra ochotný přísahat, že Pavla nebyla pouze přirozený talent. Určitě už to musela někdy dělat. Byla si tak jistá svých chováním a technikou, a navíc přece nebylo možné, aby působila tak metodicky přesně, když na startu budila dojem, že se na Jindru prostě bezhlavě vrhne. Gabča mu ostatně tyto myšlenky brala z hlavy, když se sama se zřejmou zvědavostí náhle otázala, fotící zrovna velmi detailní záběry Pavliny propadlé tváře uschovávající významný kus Jindrovy erekce, jak zrovna vydatně vtahovala vzduch do plic: „Tys už to někdy dělala, Pavlínko?“.
„Hmmm“ a nepatrné souhlasné kývání bylo jedinou odezvou, na kterou se oslovená uráčila, ale díky aspoň za ni. Potvrzení toho, že realitu stále ještě vnímá. Toho využila i Jarmila, která jí vyzvala „Vyměníme se“.
„Párkrát jsem to už dělala“, vypustila Pavla bleskově, aby neztrácela více času, než bylo nezbytně nutné, když nezapomněla na to, kde je její místo, a za co má být povděčná, takže nikterak neprotestovala a hbitě si na vyzvání s Jarmilou prohodila pozice.
„Máte ještě něco málo přes minutu“, informovala je Gabča po rychlém pohledu na hodinky, když už Jindrův prut pro změnu obepínala Jarčina ústa, aby se pak zase vrátila k detailním momentkám zvěčňujícím první Jindrův pasivní orální sex. V okolí Jindrova klína tak bylo nyní již velmi plno, když i Julča neodolala, významně se předklonila, přiblížila tvář k ohnisku dění a se soustředěným pohledem hltala, k čemu se to dnes večer nečekaně nachomýtla.
Jindra netušil, co ho to popadlo, možná to byl jen impulz vyvolaný bolestivým zarytím nehtů ve své dlani, ale Julčina záda byla prostě tak hmatatelnou plochou hned po ruce, že po nich bez váhání sáhl a sjel po její páteři tak nízko, kam až při vyklonění dosáhl, aniž by si zlomil bok.
Julčina kůže byla stejně horká, jako ta jeho, navíc o poznání výrazně sušší, nádherně jemná, a Jindra litoval toho, že nebyl schopný dosáhnou až na její zadeček. Na Julčin tázavý pohled reagoval pouze nepatrným pokrčením ramen, více prostě nebyl schopen, jak mu ve spáncích bušila kladívka zuřivých kovářů, a plíce se mu dmuly jak jejich přesčas pracující měchy, a s překvapením pak sledoval zajímavou diskusi, která se jí chvíli zrcadlila ve tváři. Jeho překvapení pak přešlo v naprostý šok, když Julča se po kolenou posunula stranou jako krab, takže její zadeček, ještě před okamžikem tak nedosažitelný, byl rázem přímo vedle Jindrova boku. Chvějící se rukou, ve které by nebyl schopen pevně udržet vůbec nic, si Jindra omámeně sáhl.
Julčiny půlky, takto když je vystrkovala za sebe, mu přišly naprosto nadpozemské. Dokonale kulaté, markantně vystupující z jejího útlého pasu, až to bylo skoro nepřirozené. Báječně nepřirozené. Nečinilo mu tak naštěstí velký problém odolávat nutkání zajet rukou mezi ně, úplně byl uspokojen jen tím, že je mohl hladit. Kolem dokola. Napříč. Jednu polokouli. Druhou. Lehce sevřít kůži v dlani. Přitlačit na ni tu více, tu méně. Vyhnul se tak dost dlouhou dobu riziku toho, co by jeho nejisté prsty mohly způsobit, kdyby sáhnul mezi, na vyloženě nevhodné místo …
Jenže Julča mu i nadále ani trochu nepomáhala. Žádné ucuknutí. Žádné projevení nelibosti. Naopak se zcela jistě do jeho rukou sama tlačila. Vycházela mu svými boky vstříc. Ještě více popustila kolena do stran, aby měla Jindrova ruka případně dostatek prostoru a nemusela se bát těsného sevření. A tak Jindra nakonec neodolal, a přece jen se odvážil.
Mezi Julčinými půlkami ho přivítalo neuvěřitelné horko. Měl doslova pocit, že vjíždí rukou do tavicí pece, jaký žár mezi jejími vnitřními stehny panoval. Mokro, ke kterému se dostal, když doputoval nejdelším prstem úžlabinou až dolů za ohyb Julčiných hýždí, bylo v tak ostrém kontrastu s tím pekelným vedrem, až se Jindra otřásl až do morku kostí, a podvědomě se dlaní přisál k Julčinu tajemnému prostoru, hledaje pevnou půdu pod nohama. Jeho svět už tak byl značně rozkymácen, když po cestě níže se jeho prst krátce propadl tam, kde každý člověk má otvůrek výstupní, než zase pokračoval dál.
Julča vydechla. Sklonila hlavu a nejspíše zavřela oči. Nicméně ani nyní neucukla a namísto toho se natlačila svojí kundičkou do Jindrovy dlaně. S Jindrou se zatočil svět, když jeho prostředníček byl tím pohybem vtlačen mezi záhyby Julčiných stydkých pysků. Jeho podvědomé sevření pak na druhou stranu poškádlilo Julčin citlivý klitoris, takže bylo nyní na ní, aby se ona roztřásla jak třtina v uragánu.
S Jindrou se motala zeměkoule. Julča se, možná i nechtěně, třela o jeho prst a chvěla se. Její dech byl rázem stejně dobře slyšitelný, jako ten Jindrův. Jarčina hlava se již kdovíjak dlouho poměrně vehementně projížděla po vršku jeho erekce. Naštěstí nesála. Nicméně ho lehce masírovala nad kořenem pomocí dvou prstů. Pavlina ústa si hrála s jeho ovály jako by to byly bonbony a nehty škrábala jeho perineum. Eminentní výbuch byl na spadnutí a pracně budované hráze se navíc rychle rozpadaly pod úpěnlivou tužbou udělat dobře Julče.
Ta potřeba byla tak silná, že Jindra nebyl schopen reagovat na Gabčin signál „Konec!“, značící uplynutí stanoveného intervalu a místo klidu zbraní lehce třesoucí se rukou přitlačil a zakvedlal prstem tak minimalisticky, jak jen byl schopen.
Julče to i tak naprosto stačilo. Vydala táhlý, přidušený zvuk, vyrvala pár chlupů z houně, na které klečela, čelem do ní udeřila, jak když lvové bijí o mříže, naposledy se narvala stahující se kundičkou na Jindrovy prsty, aby pak surově sevřela jeho dlaň mezi přimknutá stehna, než projevila bezpodmínečnou kapitulaci tím, že ho nechala v prostoru za sebou a natáhla sebou na vlnu pod sebou jak dlouhá, tak široká.
Jindra měl i nadále oči jen pro její zborcenou postavu, že si musel ještě jednou přehrát Jarčin tázavý tón adresovaný Pavle, než ho byl schopen dekódovat do srozumitelné řeči – „Ujmeš se toho, nebo mám sama?“.
I tak ho stále nechápal, byť seřazení písmenek za sebou již rozuměl.
A odmítal tomu uvěřit i tehdy, kdy Pavla dorazila až za Julčiny boky a dle něj poměrně bezohledně jí tahem za stehna přinutila k tomu znovu zvednou pozadí do vzduchu, ukotvit se na kolenou a roztáhnout nohy od sebe, dělaje si pohodlí alespoň tím, že tváří zůstala položená na houni, s čelem podepřeným dlaněmi.
„Bezva“, ozvala se odkudsi znovu Jarka. „Teď budu fotit pro změnu já. Máte tři minuty“.
Přestože se kolem Jindrova na minutku opuštěného údu okamžitě znovu sevřela lačná ústa - Jindra skutečnost, že se nakonec přece jen ještě neudělal, nejspíše jen díky tomu, že vypršel čas, ani vlastně neslavil - výjev Pavliny tváře vmáčknuté mezi Julčiny půlky, rukama si je roztahující do stran, a Julčina pasu prohnutého v bedrech, aby dostala do Pavliných úst tu správnou plochu, byl tak mocný, že ho Jindra nebyl schopen ihned opustit a podíval se tak na Gabčinu hlavu teprve s prodlením.
Nezbytná technologická přestávka vynucená střídáním směn pomohla Jindrovi se uklidnit natolik nebo byl prostě natolik dál, že když popatřil do Gábiných jiskrných očí, které vysloveně čekaly na oční kontakt, aby na něj mohly mrknout, než se do toho ponořila naplno, nijak se nesnažil brzdit pro změnu svoji druhou ruku v tom, aby se schovala v Gabčiných kadeřích. V následujících minutách jí pak s požitkem pomáhal určovat tempo.
Tohle byla teprve ta správná první kuřba v životě, kterou Jindra prožíval bez stavu větší než menší neschopnosti pořádně vnímat. Navíc měl pocit, že Gabča mu dává něco jako zhuštěné instruktážní video, co tak lze zažít, když se netlačí na pilu, kontroluje se to a nechává se prostor, kam kdyby se dosadilo zvýšené sání, zrychlený pohyb úst, pohmat kolem komíhajícího se vaku či pevnější úchop kolem délky, bleskový konec by byl na pořadu dne. Takto Jindra zvládnul další tři minuty, kdy ho masírovaly jisté, horké a hebké dlaně, kdy po jeho údu jezdila chtivá ústa, kdy ho oblizoval mrštný jazýček, kdy ho líbaly měkké rty, kdy po něm v krouživých pohybech putovala hlava, kterou si tak příkladně jistil.
Tedy, skoro.
Na Jarčino upozornění „Poslední půlminuta“, Gábi rázem prudce zrychlila. A spojila vše, co bylo předtím rozkouskované a s rezervou, dohromady. Do jednoho mohutného náporu.
Jindrovi nebyl poskytnut prostor jí varovat. Cokoliv učinit. Jen nevěřícně povědomě periferně zachytil, že Jarka si vrchol večera natáčí na mobil, a na celý výjev velmi pozorně zírají i Pavla s Julčou, jako by snad nějak předem dostaly nějaké avízo, které Jindru minulo obloukem.
Urvanou lavinu nezastavilo vůbec nic a Jindra, neschopen tomu cokoliv postavit, si pak musel poupravit obrázek stran toho, jaká že to vlastně je jeho výdrž.
Explodoval do Gabčiných úst jak uražený dekl od natlakovaného potrubí a přinesl jejím ústům stejně vláhy, jak čerstvě naražený soudek od piva. Gabča se s tím ovšem velmi zdatně popasovala, a tak Jindra stříkal a stříkal v němém výkřiku, dokud už nebylo kde brát, a Gabčina ústa se stále držela pevně přimknutá k vrcholu jeho erekce, iniciativně si vtahovala jeho mízu dovnitř a plynulému proudění pomáhala neumdlévajícími pohyby své pravé ruky.
Konečně bylo po všem.
Gabčina ústa se stáhla zpět, až to mlasklo.
„To bylo za odměnu“, oznámila pak s úsměvem potem zalitému Jindrovi a přídavkem mu dala pusu přímo na slanou dírku.
„Určitě jsi ještě dneska neřekl poslední slovo“, okomentovala to podobně pozitivně naladěná Jarmila, kontrolující čas, který jim nejspíš ještě zbýval.
„Záleží na tom, jak rychle budeš moct“, převzala znovu štafetu Gábi, Jindru bez váhání znovu masírující jistou rukou.
„Uvidíme, co na tebe udělá vizuální vjem“, předeslala pak zamyšleně k Jindrovi.
„A pro tebe“, obrátila se vzápětí pohledem na Julču, „úkol nebo pravda?“.
„A opovaž se dát pravdu!“, varovala jí jedním dechem přátelsky.
S takovým výrazem snad nikdo z nich Julču dosud nezažil. Tak uvolněnou, bez stresu, nic neřešící.
Snad za to mohly i Pavliny šikovné prsty, které jí něžně hladily mezi nožkama rozloženýma tak od sebe, jak jen to pro Julču spočívající celým tělem na houni, bylo pohodlné. A to tak zkušeně, že Julčino napětí bylo pouze minimální, projevované jen lehkým skousnutím spodního rtu a vypnutím těla.
Oči jí přitom jiskřivě zářily. A dle toho, jak střídavě putovala mezi Jindrovýma očima a jeho penisem masírovaným Gabčinou pravačkou, to, co viděla, jí jistě navozovalo nějaké pozitivní myšlenky.
„Úkol tedy“, pronesla Julča s nepatrným úsměvem.
„Myslím, že teď, když jsem se udělala na Jindrových prstech, už dnes večer stejně nic nezachráním“, konstatovala pak odlehčeně.
Ve všeobecném, zdrženlivém smíchu, do kterého se nepřipojil pouze příliš okolnostmi svázaný Jindra, který se stále nebyl schopen zbavit neodbytného pocitu, že se mu celý dnešní večer jen zdá, nezanikl Jarčin pochvalný tón „Moudrá holka“.
„Dobrá tedy“, pokývla uznale hlavou Gábina, „vyzývám tě k tomu pomoci nám znovu připravit Jindru do stavu plné bojové pohotovosti. Jak to uděláš, je jen na tobě. Jedinou podmínkou je, aby se Jindra přitom byl schopný dívat na to, co budeme provádět my dvě s Pavlou. Ne méně než pět minut.“
„Dobře“, souhlasila Julča a nedala přitom ani náznakem znát, kam se tak její myšlenky mohou ubírat, a co by tak od ní Jindra mohl očekávat.
„Co se tebe týče“, informovala pak Gábina Pavlu, „je čas vyzkoušet si, jak ti bude slušet připínák.“
