Bylo chladné, ospalé ráno, když jsem vešla do malého supermarketu na rohu naší ulice. Měla jsem v plánu jen rychle nakoupit pár drobností na snídani – kávu, croissant a možná něco sladkého na později. V obchodě bylo prázdno, až na jednoho muže, který postával u regálu s vínem.
Vysoký, tmavovlasý, s ostře řezanými rysy. Na první pohled možná obyčejný zákazník, ale něco na něm mě nutilo se na něj podívat víc než jednou. Možná to bylo tím, jak suverénně držel láhev červeného, jako by přesně věděl, co chce. Nebo tím, jak se jeho pohled na zlomek vteřiny zastavil na mně.
Když jsem došla k pokladně, postavil se za mě. Byli jsme v obchodě jen my dva a postarší pokladní, která si zřejmě četla nějaký časopis a vůbec nevěnovala pozornost okolí.
„Dobré ráno,“ pronesl muž hlubokým hlasem a postavil svou láhev na pás.
„Dobré,“ odpověděla jsem a snažila se nevypadat, že mě ten hlas trochu dostal.
„Víno na snídani?“ zeptala jsem se se zvednutým obočím.
Usmál se. „Spíš na dlouhé dopoledne. A vy? Croissant a káva? To je klasika.“
„Klasika nikdy nezklame,“ pokrčila jsem rameny a on si mě znovu přeměřil pohledem, tentokrát déle.
„Nebo to můžeme trochu zpestřit,“ řekl tiše, naklonil se blíž a položil ruku na pult vedle mé. Jeho dotek byl sotva znatelný, ale přesto způsobil, že mi srdce vynechalo pár úderů.
„A jak byste si to představoval?“ zeptala jsem se, i když jsem už tušila odpověď.
„Řekněme, že si vyměníme plány. Místo kávy a croissantu se mnou ochutnáte víno. Hned teď.“
„A kde? Na ulici před obchodem?“ zasmála jsem se.
„Ne,“ jeho pohled se ztmavil, „vzadu ve skladu. Všiml jsem si, že dveře jsou pootevřené.“
Polkla jsem. Bylo to šílené. Absolutně nevhodné. A přesně proto mě ta představa lákala.
Pokladní si stále četla a nevšímala si nás. Muž zaplatil a vzal svou láhev. Pak se otočil a s pohledem plným výzvy pomalu vykročil směrem ke skladu.
Měla jsem jen pár vteřin na rozhodnutí.
Přehodila jsem přes sebe kabát a udělala první krok.
Udělala jsem krok. A pak další.
Než jsem si to stihla pořádně promyslet, už jsem stála u pootevřených dveří skladu. Ohlédla jsem se – pokladní stále nevěnovala pozornost ničemu jinému než časopisu. Měla jsem tak trochu pocit, že i kdybychom zmizeli na hodinu, nevšimla by si.
Váhavě jsem nakoukla dovnitř.
Byl tam. Stál mezi krabicemi s lahvemi vína a balíky chipsů, ležérně opřený o jednu z polic, s výrazem, který jasně říkal, že ví, že jsem přijdu.
„Nečekal jsem, že se necháte přemluvit tak snadno,“ pousmál se a přejel mě pohledem od hlavy až k patě.
„A já nečekala, že budete tak přesvědčivý,“ odpověděla jsem, i když mi bylo jasné, že to není tak úplně pravda. Něco na něm mě přitahovalo už od prvního pohledu.
Otevřel láhev a bez zaváhání se napil přímo z hrdla. Pak mi ji podal.
„Nejlepší víno chutná, když se pije v těch nejméně vhodných chvílích,“ poznamenal pobaveně.
Vzala jsem láhev a napila se. Víno bylo silné, těžké, přesně takové, jaké bych čekala, že pije někdo jako on.
„A co teď?“ zeptala jsem se tiše, když jsem mu láhev podávala zpátky.
Nedal mi odpověď hned. Místo toho se ke mně přiblížil. Velmi pomalu. Jako by mi dával šanci se rozhodnout, jestli chci udělat krok zpátky. Ale já tam jen stála a čekala.
A pak už nebylo co říkat.
Cítila jsem, jak se jeho ruka lehce dotkla mého pasu, zatímco jeho druhá ruka mi vzala láhev z ruky a opatrně ji odložila na polici za sebou. Jeho tělo bylo blízko, možná až příliš blízko, ale ani jeden z nás se neodtáhl.
„Řekněte mi, že to nechcete, a já odejdu,“ zašeptal, jeho dech se dotkl mé kůže.
Neřekla jsem nic.
Místo toho jsem ho chytila za límec bundy a přitáhla si ho blíž...
