Subík byl uveden do pokoje, v jehož rohu stála dominantní dřevěná koza, pevná a bytelná, s měkkým polstrováním na horní hraně.
Pán ho k ní pomalu přivedl a klidně, ale důrazně instruoval. Jakmile zaujal požadovanou pozici, pečlivě mu připoutal ruce i nohy k jednotlivým nohám kozy. Subík cítil, jak pevná pouta brání jakémukoliv pohybu, a jak jeho tělo zůstává zcela vystavené a zranitelné, zatímco jeho zadek byl vystrčený vzhůru.
Pán se postavil vedle subíka, jezdecký bičík, který před okamžikem sejmul ze zdi, lehce svíral v ruce a občas s ním švihnul do prázdna, jako by testoval jeho pružnost. Napětí v místnosti houstlo, subík cítil, jak mu adrenalin pulzuje v žilách.
První úder přistál prudce na levé straně jeho zadku. Subík zalapal po dechu, ostrá bolest vystřelila kůží a zanechala po sobě palčivý pocit. „Au!“ Pán to ignoroval, místo toho přejel špičkou bičíku po čerstvě zasaženém místě. Bolest se prolínala s jemným dotekem.
„Drž.“ Další rána byla tvrdší, přistála na druhé straně zadku, a subík se instinktivně zavrtěl, pouta mu však nedovolila uniknout. Palčivá bolest se rozlévala do celého těla a s ní přišla i vlna nečekaného vzrušení. Každý úder bičíkem ho sice pálil víc a víc.
Pánovy údery se střídaly – jednou zasáhly jeho zadek tvrdě, podruhé lehce udeřily do citlivých koulí. Bolest v rozkroku byla ostřejší, bodavá, subík měl pocit, jako by mu tepalo celé tělo. Když bičík sklouzl k jeho penisu, kde jej Pán jemně přejel, subík zasténal. Ten dotek byl tak kontrastní – jemný, skoro něžný, že mu připomněl, že je pod naprostou kontrolou. Špičkou bičíku obkroužil subíkův žalud. Subíkův dech byl zrychlený, a s každým pohybem bičíku cítil, jak ho Pán záměrně posouvá na hranici mezi bolestí a slastí.
Když se bičík přesunul zpět k jeho zadku, údery byly intenzivnější. Kůže ho pálila, každý nový zásah byl jako výbuch, který subík musel vstřebat. Jeho mysl se však začínala zamlžovat, bolest se mísila s podivnou euforií. Připadal si naprosto bezmocný. “Jsem jen věc, pánův majetek.”
Pán se přiblížil k subíkově tváři, přitiskl mu údernou část bičíku k rtům. „Lízej.“ Subík cítil drsný povrch na jazyku, mísil se v něm stud a poslušnost. Lízal bičík pomalu, pečlivě, snažil se splnit Pánův příkaz, zatímco jeho tělo stále vibrovalo pod vlivem bolesti i rozkoše.
Když Pán pokračoval bičíkem po subíkově těle, hladil jeho záda, stehna, až se vrátil k citlivému žaludu. Bolest, kterou cítil, nebyla jen trestem – byla způsobem, jak se plně odevzdat, jak ukázat svou oddanost a přijmout Pánovu kontrolu jako dar.
Pán odložil jezdecký bičík na stůl a vzal do ruky důtky. Subík slyšel, jak se prameny zhouply ve vzduchu, a napětí v něm opět vzrostlo.
První švih přistál na subíkových zádech, rozprostřel se přes lopatky a zanechal po sobě šokující, štiplavou bolest. Subík se prudce nadechl, jeho tělo instinktivně napnulo svaly. Druhá rána dopadla níž, těsně nad kříž, a bolest se začala hromadit. Každý úder důtek byl jiný, někdy rozprostřený a těžký, jindy ostrý a pálivý, záleželo na úhlu a síle, kterou Pán použil. Subík cítil, jak mu kůže na zádech začíná hořet, jako by pod povrchem pulsovala žhavá láva.
„Drž povídám.“ Důtky dopadly s hlasitým prásknutím, prameny obepnuly zaoblené svaly zadku a pálivá bolest vystřelila hlouběji než předtím. Subík tiše zasténal, jeho tělo sebou trhlo, ale Pánova ruka mu spočinula na kříži, pevná a jistá, aby mu připomněla jeho místo.
S každou další ranou se intenzita stupňovala. Zadek subíka byl už teď červený a horký na dotek, bolest se prolínala s podivnou euforií. Pán se zaměřoval na citlivější místa, spodní část zadku, kde dopad důtek rezonoval nejvíce.
Přešel na stehna, důtky dopadaly s plynulým pohybem, čímž pokrývaly větší plochu. Každý zásah pálil, bolest byla ostrá, ale zároveň se stávala návykovou. Subíkovi připadalo, jako by se jeho mysl odpojovala od těla, vstupoval do zvláštního stavu, kde bolest byla přirozenou součástí jeho odevzdání.
Po několika dalších úderech Pán přistoupil blíž k subíkovi, jehož tělo se mírně třáslo směsicí bolesti, vzrušení a očekávání. Kůže na zádech, zadku i stehnech pálila a zdála se přecitlivělá na každý dotek. Teď nechal prameny volně sklouznout po subíkově šíji.
„Uvolni se.“ Subík cítil chladné a měkké prameny, jak se mu líně plazí po krku. Bylo to jako studený balzám na rozpálenou kůži, což ho přimělo zavřít oči a na okamžik se ponořit do pocitu úlevy. Ale zároveň v něm narůstalo napětí, věděl, že každý jemný dotek je jen předzvěstí další bolesti.
Pán přejel prameny dolů přes lopatky, po páteři, až k jeho kříži. Subík cítil, jak mu kůže brní při každém doteku. Důtky sklouzly na jeho zadek, kde chvíli kroužily kolem již zasažených míst. Bolest a vzrušení se mísily do jedné intenzivní vlny.
Pokračovaly dolů, sklouzly po zadní straně stehen. Subík si nemohl pomoci, jeho tělo sebou mírně škublo, jak prameny dosáhly citlivých míst v blízkosti rozkroku. Jeho dech se zrychlil, každá nervová zakončení na jeho kůži byla jako v plamenech.
Pán odložil důtky a zvedl z vedlejšího stolku tenkou, pružnou rákosku. Subík slyšel její ostré svištění ve vzduchu, když ji Pán párkrát naprázdno švihl. Zvuk se mu zařízl do mysli.
Pán, rákoskou lehce poklepal na již zrudlý a rozpálený zadek subíka. První dotek byl jen lehký, ale kůže na zadku byla už citlivá a napjatá, což způsobilo, že subík sebou trhnul, jako by ho zasáhl elektrický proud.
První rána přistála přímo přes střed jeho zadku, ostrý zvuk prásknutí se rozlehl místností. Bolest přišla okamžitě, štiplavé bodnutí, které proniklo hluboko pod kůži. Subík se prudce nadechl, kůže na zadku se v místě zásahu okamžitě začala zbarvovat do sytě rudé.
Druhá rána dopadla těsně pod první, tentokrát ještě tvrdší. Subík hlasitě zasténal, jeho tělo reflexivně cuklo, každý sval se mu napnul, ale pouta mu nedovolila uniknout. Kůže v místě zásahu začínala získávat tmavší odstín červené.
„Nehýbej se.“ Pán nechal rákosku přejít po čerstvě zasaženém místě. Dotek tenkého prutu na rozpálené kůži způsobil subíkovi další vlnu pálivé bolesti.
Další údery přicházely jeden za druhým, pravidelně a nemilosrdně. Pán byl precizní, zaměřoval se na celé plochy zadku, aby žádné místo nezůstalo ušetřeno. Každý nový zásah přidával na intenzitě, až se bolest stala pohlcující, jako by její váha přitiskla subíkovo tělo ještě pevněji ke koze. Subíkobi se již neovladatelně linuly z očí slzy, ale až na občasné heknutí zůstával neuvěřitelně tichý, až klidný
Bolest byla ostrá, jako by jeho zadek hořel. Červené pruhy se začaly měnit, některé tmavly do nafialovělých odstínů, zatímco jiné měly na okrajích nádech růžové, tam, kde rákoska sklouzla přes již citlivou kůži.
Když Pán rákosku odložil, přistoupil blíž a dlaněmi jemně přejel po zrudlé a tmavě pruhované kůži. Subík sykl při každém doteku, ale zároveň cítil zvláštní formu úlevy – bolest byla intenzivní, ale očišťující.
Celé to bylo utrpení, ale stále to nebylo nic oproti tomu co mělo přijít teď.
Pak, potom všem co už subík musel vydržet, vzal pán do ruky dřevěný paddle, hladký a lakovaný, krásný třičtvrtě metru dlouhý kus dřeva.
Přistoupil k subíkově hlavě. “Jazyk ven.” Subík tak učinil a pomocí pánova pohybu nové zvoleným nástrojem jej po celé délce olízl. “Závěr vezmeme podle dětské říkanky. Kde je vystrčíno, tam je dovolíno. A na to navážeme klasickými pětadvaceti. Hezký počítej, ať se třeba nespletu.” Prkno neúprosně a vší silou dopadlo na subíkovi už tak ztýrané pozadí. Bolest všech předchozích ran se v tu chvíli vrátila posílená tímto jediným úderem. Subík se přestal ovládat a vykřikl z plna hrdla.
“Nezapomeň počítat nebo zůstaneš na nule.”
“Jedna pane.”
“Tak je to lepší. Jazyk ven.”
Opět byl donucen olíznout plnou délku toho co mu působilo tak nesnesitelnou bolest.
“A poděkuj.”
Zatím co vzlikal, slzy se mu linuly po tváři se zmohl na tiché “Děkuji pane.”
Následovalo další 24 ran, každou byl nucen počítat, po každé musel lízat paddle a za každou ránu musel poděkovat. Vždy když mu vyschlo v puse natolik, že na lakovaném dřevě již nezanechával lesklý film mu pán naplival do huby a pokračoval v tomto kolotoči bolesti a ponížení.
Po několika ranách už subík nekontrolovatelně brečel a vyloženě řval na plný kolo, tělo už dávno vzdalo veškerý boj a přestalo zatínat svaly před i po každé ráně, na takové věci už nemělo energii a tak tu subík jen bezvládně ležel a křičel, lízal a děkoval za něco co rozhodně už nechtěl.
Po pětadvacáté ráně byl ponechán svým myšlenkám a bolesti. Pán ho nechal na koze několik minut, ale jemu to přišlo jako věčnost.
