Stála jsem na okraji lesa a vnímala zpěv ptáků a jemný vítr, který si pohrával s mými dlouhými zrzavými vlasy. Přešlapovala jsem na měkké půdě pokryté spadaným listím a vnímala vůni mechu, jehličí a tlejícího listí. Hodinky ukazovaly patnáct minut po sedmé večer, když Matěj konečně přicházel pomalým krokem na domluvené místo. Ruce zastrčené v kapsách a jeho typický frajerský výraz s pronikavýma očima, které mě přejely od hlavy až k patě. Rty mu zdobil lehký úsměv a v očích měl výraz očekávání. Už odjakživa jsem věděla, že jsem pro něj něco jako nedosažitelná kořist, ale nikdy jsem mu to neusnadnila. Dnes však bude všechno jinak.
„No konečně,“ řekla jsem otráveně a založila si ruce na hrudi, když se zastavil jen pár kroků ode mě. Matěj se usmál, jako by si mé netrpělivosti ani nevšiml. „Zdržel jsem se, víš, jak to chodí. Ale aspoň jsi měla čas se na mě těšit.“ „To je jedno. Pojď, chci ti něco ukázat,“ odpověděla jsem a vykročila mezi stromy, aniž bych se otočila, jestli mě následuje. Byla jsem si jistá, že půjde za mnou.
Věděla jsem přesně, kudy jít, i když tady nevedla žádná vyšlapaná cesta. Matěj mě následoval, zvědavost mu zářila v očích. Les kolem nás houstl, větve se skláněly níž a skrz koruny stromů prosvítalo už jen minimum světla. Místy bylo slyšet praskání větviček pod našimi kroky. Vůně lesa sílila, jak jsme se nořili hlouběji. Vzduch se zdál těžší, téměř elektrizující.
Srdce mi tlouklo rychleji. Možná z té atmosféry, možná z Matějovy přítomnosti, možná z toho, co mělo přijít. Aniž by to Matěj tušil, vedla jsem ho na tajné místo, o kterém jsem věděla jen já a moje nejlepší kamarádka Klára.
„Kam to teda vlastně jdeme a co jsi se mnou chtěla probrat, že jsme se museli sejít zrovna tady?“ zeptal se Matěj s poněkud nervózním tónem hlasu. „Chci ti něco ukázat, ale musíme tam nejprve dojít, tak se neloudej a pospěš si“, odsekla jsem ho a viděla, jak jeho zvědavost ještě více nabírá na intenzitě.
Po pár minutách jsme konečně došli na místo, kde se to všechno mělo odehrát. Před námi byl bunkr z větviček, mechu a listí, který jsme si spolu s Klárou postavily před několika měsíci. Používaly jsme ho jako takový náš tajný úkryt. Zastavila jsem se a opřela se o nejbližší strom. Matěj se ke mně přiblížil, jeho pohled byl plný očekávání. "Tak co mi chceš ukázat? Neříkej mi, že jsme se tu trmáceli kvůli tomuto bunkru?" zeptal se s náznakem netrpělivosti.
Usmála jsem se a sáhla do kapsy, kde jsem měla připravený tenký provaz. "Nebuď tak netrpělivý a vydrž chvilku," řekla jsem klidně a lehce pokynula hlavou směrem do houští. V tu chvíli se mezi stromy vynořila moje kamarádka Klára, která o mém plánu moc dobře věděla, jelikož ho se mnou pomáhala vymyslet.
Klára byla vyšší postavy, ale velmi štíhlá. Její jemné hnědé vlasy spadaly po ramena. Když se usmála, vytvořily se ji na tváři roztomilé dolíčky, čímž působila na okolí hravě a něžně. Hnědé oči rámovaly dlouhé husté řasy, které jí je ještě více zvýrazňovaly. Měla drobný nos a plné rty, které se často zvlnily do pobaveného úsměvu. Na sobě měla modrou košili a kraťasy, které sotva zakrývaly její dlouhé nohy. Působila nenápadně, ale v očích jí jiskřila odvážná energie.
Matěj se nestačil ani nadechnout, když jsem mu bleskově chytila zápěstí a stáhla je k sobě. Klára byla také rychlá – sevřela mu paže a než se nadál, už měl ruce pevně svázané ke stromu. "Co to sakra..." začal protestovat, ale já jen položila prst na jeho rty. "Ššš, Matěji," zašeptala jsem. "Dneska budeš hrát podle našich pravidel."
Matěj se snažil vyvléknout z provazu, ale uzly byly pevně propletené okolo kmene. Klára se usmála a přešla k němu blíž. "Tak co, Matěji? Cítíš se stále tak sebejistě?" zeptala se a naklonila se k němu tak, aby cítil teplo jejího dechu. Jeho oči blýskly vzrušením i mírným překvapením. "Tohle jsem nečekal... co máte vy dvě v plánu?"
Pousmála jsem se a klekla si vedle něj. "To se brzo dozvíš," řekla jsem tajemně a pomalu prsty přejela po jeho paži, jako bych testovala, jak se zachvěje pod mým dotekem. Klára se mezitím natáhla pro batoh, který předtím ukryla v bunkru. "Myslím, že je čas si trochu pohrát," pronesla sladkým hlasem a pomalu vytahovala obsah batohu. Matěj sledoval každý náš pohyb s napětím, zvědavostí a s lehkou nervozitou. Nebyl si jistý, co přijde dál – a právě to bylo na celé situaci to nejvíc vzrušující.
Les kolem nás byl tichý, jen někde v dálce zahoukala sova. Vítr si pohrával s větvemi, stíny se míhaly po zemi a vzduch byl těžký napětím. Matěj, poprvé v životě, neměl situaci pod kontrolou. Já i Klára jsme si to náramně užívaly.
Když Klára z batohu vytáhla vše potřebné, zeptala jsem se mě, s čím začneme. Bez zaváhání jsem ukázala na malou lékovku a lahev s vodou. Souhlasně jsem přikývla a zvedla pohled k Matějovi. Jeho dech se nepatrně zrychlil, v očích mu probleskla směs překvapení a zvědavého očekávání.
Matěj sledoval, jak do mé ruky spadla drobná modrá tabletka. Oči se mu rozšířily šokem. „To je... viagra?“ vydechl nevěřícně. „Přesně tak,“ pousmála jsem se a pomalu tabletku mezi prsty zvedla k jeho rtům. „Otevři pusu.“ „Děláš si srandu?“ zavrtěl hlavou, ale v jeho hlase nebyla ani stopa skutečného odporu. Spíš ho ta situace fascinovala.
Klára zvedla lahev s vodou a provokativně s ní zatřepala. „Nebudeme ti to opakovat, Matěji.“ Přimhouřil oči, ale bylo jasné, že tenhle boj prohraje. Chtěl vědět, kam až to zajde. Nakonec pootevřel ústa a já mu tabletku jemně položila na jazyk. Klára mu přiložila lahev ke rtům, aby ji mohl spolknout. Hrdlo se mu lehce pohnulo a já sledovala, jak se poddal.
„Hodný kluk,“ usmála jsem se a pohladila ho po tváři. Jeho dech se zrychlil a napětí mezi námi rostlo. Matěj stál připoutaný ke stromu, jeho oči byly upřené na mě a smíšené pocity zvědavosti a vzrušení v nich jasně zářily.
„A teď pokračujeme,“ řekla Klára s úsměvem a já pomalu sjela rukama k jeho pasu. Prsty jsem se lehce dotkla knoflíku na jeho džínách a cítila, jak sebou nepatrně trhl. „Počkej…“ vydechl, ale já jen zvedla obočí. „Pst. Dneska tu nerozhoduješ ty,“ zašeptala jsem a s jemným cvaknutím rozepnula jeho opasek. Zip se pomalu posouval dolů, zatímco se jeho dech zrychloval.
Klára přistoupila blíž a s úsměvem se podívala na mě. „Jsem zvědavá, jak moc se bude bránit,“ řekla pobaveně. „Myslím, že moc dlouho nevydrží,“ odpověděla jsem a pomalu mu stáhla džíny ke kolenům. Jeho tělo se napnulo, dech se mu zadrhl, a já cítila, jak se atmosféra kolem nás ještě více zahustila.
Jeho boxerky se napínaly ve viditelné reakci na naše doteky a pohledy. Lehce jsem přejela prsty po lemu jeho spodního prádla, ale nechala si čas. „Mám pocit, že začínáš chápat, co to znamená ztratit kontrolu,“ zašeptala jsem mu do ucha.
Klára se mezitím postavila za něj a opřela se mu bradou o rameno. „A ještě jsme ani pořádně nezačaly,“ dodala s úsměvem, její dech ho lehce šimral na krku. Matěj přivřel oči a zhluboka se nadechl. Byl zcela v naší moci – a my si to obě náramně užívaly.
„Teď už nebudeme čekat,“ zašeptala jsem a prsty mu lehce přejela po odhalené kůži. Klára mezitím přistoupila blíž, její prsty se jemně dotkly Matějova krku a sjely po jeho hrudníku. „Máš pocit, že už jsi připravený?“ zeptala se s úsměvem, zatímco já jsem mu stáhla boxerky a nechala situaci přirozeně eskalovat.
Napětí ve vzduchu bylo téměř hmatatelné. Matěj přivřel oči a jeho tělo reagovalo na každý dotek. Mé ruce putovaly pomalu, vychutnávala jsem si každý okamžik. Neexistovalo už žádné napětí, žádný boj o moc – jen čistá energie, která nás všechny pohltila.
„Nevěřil bys, jak moc se těšíme, až ti splníme tvé tajné potěšení,“ pronesla Klára provokativně. Matějův pohled se v tu chvíli rozzářil, jako by přesně věděl, o čem mluvíme. Sáhla jsem do batohu a vytáhla kalhotky, které jsem měla schované pro tuto příležitost. Matěj napjatě sledoval každý můj pohyb. „Víme, že máš slabost pro čichání,“ zašeptala jsem mu do ucha. Pomalu jsem mu je přiložila k nosu. „Dopřej si,“ pobídla jsem ho.
Matěj se zhluboka nadechl, jeho oči se zavřely a tvář se mu uvolnila. Vypadal, jako by si užíval každou vteřinu. Po chvíli jsem mu kalhotky přitiskla na ústa, čímž jsem mu je jemně zacpala. „A teď už nebudeš mluvit,“ usmála jsem se a Klára se tiše zasmála vedle mě.
„Teď už nebude žádné zdržování,“ řekla jsem tiše a nechala se vést tím, co bylo nevyhnutelné. Cítila jsem, jak Matěj ztrácí poslední zbytky sebekontroly. Jeho dech byl stále rychlejší, oči měl zavřené a svaly napnuté očekáváním. Když jsem se k němu přitiskla, naše pohledy se na okamžik střetly. Už to nebyla hra. V tu chvíli jsme oba věděli, co přijde dál.
------ PIKANTNÍ A DETAILNÍ POKRAČOVÁNÍ V PLACENÉ POVÍDCE NA PROFILU ------
Toto je povídka na přání. Pokud chceš taky vlastní, napiš.
