Seděla u okna v nonstopu,
prsty bubnující na ulepenou desku stolu,
vlnité vlasy se jí lepily na rty,
rudé jak po rvačce nebo líbání
(a co je vlastně větší peklo?).
Na talířku zůstala jen špička-
likérová, ne její vlastní -
olízla čokoládu,
jako by z ní chtěla vysát
poslední sladkost světa.
Když se napila dalšího šálku kávy (dnes terpve pátého), rozepla si kabát,
ukázala klíční kosti a oči unavené od nocí, které nikdy neskončily spánkem.
"Mám pořád hlad," řekla
a bylo jasné, že nemyslí na jídlo.
A tak si objednala... "Nechám se překvapit, noste mi to jedno po druhém... Prosím!"
První přišel v nažehleném saku,
na botách prach z cest, které nevedly nikam,
za nehty hlínu a zaschlou krev
(jako by pohřbil něco, co mělo zůstat živé)...
„Dáte si něco?“ zeptal se
a ona se podívala na jeho ruce,
pak na prázdný talíř
a neřekla nic.
Druhý vešel, jakoby ho vítr donesl -
špinavý kabát, cizí jazyk na jazyku,
mluvil a mluvil a ona mu nerozuměla...?
Rozuměla jen rytmu slov, který byl naléhavý
jak dotek na nahé kůži.
Odtáhla se,
přelila si studené kafe do úst
a čekala na třetího.
Ten přišel tiše,
sedl vedle ní,
měl obyčejné ruce,
ani krev, ani špínu, ani tisíce cizích moudrých slov...
Jen klid.
Usmál se,
„Krásný den,“ řekl,
a ona si všimla,
že jí už netiká noha,
že se konečně nadechla.
„Můžu tě políbit?“ zeptal se,
jako by to bylo něco svatého.
Jako by se svět nezbláznil,
jako by jí nikdy nikdo nelhal.
Podívala se na jeho rty –
nebyly ani moc rudé,
ani popraskané,
ani prosebné.
Byly prostě tam.
„Můžeš,“ řekla,
a najednou to nebyla ona,
co pije šest šálků kávy denně,
co líže zbytky likérové špičky,
co se nechává svádět nocí,
co se nikdy nenasytí.
Jeho polibek chutnal jako nic předtím.
Ne jako nejdražší rum, ne jako nejšťavnatější steak,
ne jako sladké sliby
nebo hořké ráno.
Bylo to něco jiného.
Bylo to prázdno
a přesto plnost.
Chutnal jako konec něčeho,
co už dávno mělo skončit.
Když se odtáhla,
napila se kávy –
a znechuceně ji odsunula.
Poprvé jí nechutnala.
Poprvé chtěla něco jiného.
Chtěla jeho.
Ochutnávat ho znova a znova.
Až by z něj nezbylo zhola nic.
A možná, až by z ní nezbylo taky nic.
