Vše to začalo nevinně – jednou večer, kdy jsem se nudila, jsem brouzdala po Amatérech. Přicházely mi zprávy od různých mužů, někteří byli příliš přímočaří, jiní zase zoufalí. Pak jsem narazila na jeho profil. Neměl žádnou fotku, jen stručný, ale sebevědomý popis. „Hledám něco výjimečného. Pokud jsi zvědavá a máš ráda tajemství, napiš mi.“
Něco na těch slovech mě přimělo odpovědět. Na rozdíl od ostatních nešel hned na věc, nesypal na mě žádné oplzlé řeči. Naopak – naše konverzace byla rafinovaná. Dával mi hádanky, provokoval mě, ale nikdy nepřekročil hranici. Lákalo mě to. Bylo to jiné než obvyklé zprávy typu „Ahoj, jak se máš?“
Po několika dnech mi navrhl setkání.
„Chci tě vidět. Osobně. Žádné fotky. Žádné další psaní. Jen my dva a reálné rande.“
Vzrušení se ve mně mísilo s nejistotou. Kdo to sakra je? Bylo to šílené. Měla jsem ale divný pocit, že to není jen tak někdo. Nakonec jsem souhlasila.
„Dobře. Ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“ odpověděl okamžitě.
„Žádná trapná romantika. Chci z toho cítit napětí.“
„To slibuju.“
Sešli jsme se v malé kavárně na okraji města. Vybrali jsme ji schválně – bylo to místo, kde si lidé chodili hlavně číst nebo pracovat. Žádné velké davy, žádné rušivé prvky.
Když jsem vešla dovnitř, srdce mi bušilo. Připadalo mi, že mě každý sleduje. Přitom nikdo z přítomných netušil, že jsem na rande naslepo s někým, koho vůbec neznám.
Posadila jsem se k oknu a rozhlédla se. A pak jsem ho uviděla.
Vysoký, tmavé vlasy, lehce rozcuchané. Na sobě měl černou košili s vyhrnutými rukávy, což prozrazovalo pevné předloktí. A hlavně – ten úsměv. Lehce pobavený, sebevědomý. Přesně takový, jaký jsem si představovala, když jsme si psali.
Přišel k mému stolu a beze slova si sedl naproti mně.
„Takže ty jsi ta zvědavá dívka, co má ráda tajemství?“ řekl klidným, hlubokým hlasem.
„A ty jsi ten tajemný muž, co odmítá posílat fotky?“ odsekla jsem mu pobaveně.
„Možná proto, že bych tě chtěl nechat hádat, kdo vlastně jsem.“
Trochu mě zamrazilo. Ten hlas… byl mi povědomý. Ale než jsem stačila cokoliv říct, naklonil se ke mně a dodal:
„Možná už mě dávno znáš.“
Zbytek večera probíhal jako hra. Mluvil se mnou tak, že ve mně vzbuzoval stále větší zvědavost. Nenápadně se mě ptal na věci z mého života, ale zároveň nikdy neprozradil příliš o sobě.
„Takže říkáš, že miluješ adrenalin?“ zeptal se najednou.
„Ano, miluju.“
„A co kdybych ti ho teď trochu dopřál?“
Ztuhla jsem. Čekala jsem, co se stane. Vytáhl telefon, napsal něco na displej a pak mi ho ukázal.
Byla to fotka mě samotné – ale ne z dneška. Byla pořízená někdy dřív.
„To… odkud to máš?“ vykoktala jsem.
„Říkal jsem ti, že už mě znáš.“
Zatajila jsem dech. Bylo jasné, že v tomhle příběhu nejsem ta, kdo má kontrolu. A přesto jsem necítila strach. Naopak – cítila jsem vzrušení.
Položil ruku na stůl, nepatrně blízko mé.
„Chceš vědět víc?“
Srdce mi bušilo tak, že jsem skoro neslyšela vlastní myšlenky. Přikývla jsem.
„Tak pojď se mnou.“
Opustili jsme kavárnu. Venku už byla tma a vzduch byl chladnější. Vedl mě směrem k parkovišti.
Zastavil se u jednoho z aut a podíval se na mě s tím svým pobaveným pohledem.
„Nastup,“ řekl tiše.
Chtěla jsem protestovat. Tohle přece není normální. Ale celou dobu jsem věděla, že s ním půjdu.
Auto se rozjelo a já věděla, že ať už se mnou plánuje cokoliv, bude to něco, co nikdy nezapomenu.
