Když princ z nepřijede
Žijeme v době, kdy lásku hledáme na displejích, a ne v kavárnách. Tak trochu jako kdyby se ta stará dobrá romantika přestěhovala na Wi-Fi a místo polibku jsme poslali emoji. Ale i v tom digitálním světě hledáme pohádku – prince na bílém koni, nebo spíš prince s vyrýsovaným tělem, osmipackem a... no, však víte.
Proč by si člověk měl lámat hlavu s někým, kdo nevypadá jako řecký bůh, když dalších sto možností čeká za jedním tahem prstu? Ale jak takhle člověk listuje a filtruje, ani si nevšimne, že čas běží. Princové na obrazovce se mění, ale žádný nepřijíždí.
A přitom je krása tak pomíjivá. Jasně, hezký obličej a pevné tělo přitahují pozornost, ale co dál? Co když se princ usměje a není si s ním o čem povídat? Nebo je tak zahleděný do svého dokonalého odrazu v zrcadle, že ani nevidí člověka před sebou?
Další kapitolou je vzdálenost. Ať už bydlí v sousedním městě nebo na druhém konci republiky, všechno je jen o vůli setkat se. Někdy stačí jen trochu chtít. A co na tom, že už má doma nějakého kluka? Pokud má skutečný zájem, čas si vždycky najde. Ne každý vztah je ideální a někdy hledáme to, co nám doma chybí.
Je zvláštní, že i když je ten druhý zadaný, může mít větší chuť a ochotu se sejít než někdo, kdo je dávno single a volný jako pták. Možná je to tím, že někdy právě ti „dokonalí“ mají tolik možností, až je žádná neláká natolik, aby skutečně investovali čas a energii.
A zatímco hledáme dokonalost, ta „nedokonalá“ realita nás míjí. Kluci, kteří by s námi šli na výlet, nesoudili každý detail našeho těla a prostě jen chtěli být s námi, mizí někde v mlze našich očekávání. A když konečně přijdeme na to, že osmipack v posteli není zárukou štěstí, možná zjistíme, že už kolem nás nikdo nezbyl.
Možná by stálo za to přestat hledat prince a začít hledat někoho, kdo nás nechá být sami sebou. Ať už bydlí kousek nebo dál, je single nebo zadaný – hlavní je ochota udělat krok směrem k nám.
