Seděla jsem s ní v čajovně, obklopená vůní jasmínu a tlumeným světlem svíček. Byla nádherná. Charismatická, tajemná, se způsobem, jakým se na mě dívala, jako by viděla něco, co jiní přehlíželi. Mluvily jsme o všem možném – o cestování, vztazích, snech. Smála se tím krásným, hlubokým smíchem a já se přistihla, že si představuji, jaké by bylo dotknout se její tváře, přejet prsty po jejích rtech. Pak přišel on. Můj manžel. Připojil se k nám s přirozenou lehkostí, a jakmile se naše energie spojily, vzduch mezi námi začal jiskřit. Všimla jsem si, jak na ni kouká, jinak než na ostatní ženy. A ona? Přijímala to, možná dokonce vyzývala. Odvezli jsme ji domů a nic se nestalo. Jen dlouhé pohledy, nevyřčené otázky. Ale věděli jsme to všichni – něco se mezi námi zrodilo. A pak mi napsala. Plánuje, že za mnou přiletí do Španělska. Představa našeho dalšího setkání… tentokrát bez zábran… mě nenechala klidnou. Letadlo přistálo na rozpálené španělské půdě a mně srdce bilo rychleji, než bych si chtěla přiznat. Čekala jsem ji. Od chvíle, kdy jsme se rozloučily v Česku, jsem si přehrávala každou konverzaci, každý pohled, každou nevyřčenou otázku mezi námi. A teď byla tady. Když se naše oči setkaly v příletové hale, usmála se tím zvláštním způsobem, který mě odzbrojoval. Objetí bylo o něco delší, než by bylo mezi přítelkyněmi běžné. Cítila jsem teplo jejího těla, vůni její kůže, a v tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala správně, když jsem ji pozvala. Dny ve Španělsku byly jako ze snu. Procházely jsme se úzkými uličkami, ochutnávaly tapas, smály se u skleniček vína v malých barech. A každou noc, když jsme se loučily pohledem před ložnicemi, napětí mezi námi sílilo. Až do jedné noci, kdy už nebylo kam couvat. Seděly jsme na mé terase, mořský vánek si pohrával s jejími vlasy a já cítila, jak mi buší srdce. „Myslela jsi na to?“ zeptala se tiše. Nemusela říkat co. Obě jsme věděly. „Ano.“ Hlas se mi téměř zachvěl. Naklonila se ke mně, její prsty se dotkly mého zápěstí. Bylo to jen letmé, ale okamžitě mi naskočila husí kůže. Pak přejela prsty výš, po mé paži, po klíční kosti… a najednou se naše rty setkaly. Byl to polibek plný očekávání, ale i něhy. Pomalu, opatrně, jako bychom testovaly hranice toho, co je mezi námi. Ale když mě stáhla k sobě, když její ruce zajely do mých vlasů, věděla jsem, že žádné hranice už nejsou. Noc byla nekonečná. Milovala jsem se s ní jinak, než jsem byla zvyklá. Její doteky byly nové, ale zároveň přirozené. Její tělo pod mýma rukama se mi zdálo povědomé, přesto tajemné. A já si ji chtěla zapamatovat tak, jak jsem ji měla v té chvíli – rozehřátou, dychtivou, nádhernou. Ráno jsme se probudily v propletení těl, slunce pomalu pronikalo skrz okenice a já věděla, že to nebyl jen sen. Ale myšlenky na něj mě neopouštěly. Můj manžel. Muž, kterého tak miluji už mnoho let. Muž, se kterým jsme o ní oba přemýšleli. Když jsem se vrátila do Česka, bylo v jeho pohledu něco jiného. Cítil to. Možná něco tušil, možná čekal, že se mezi mnou a jí něco stalo. Ale neptal se. A pak mi jednoho večera napsala: „Myslím na vás oba.“ Vzrušení mi projelo tělem. Možná tohle ještě neskončilo. Možná to byl jen začátek. Viděla jsem nás tři. U jednoho stolu. Společné pohledy, doteky, pomalu budované napětí. Možná bych jí pomohla rozepnout halenku, zatímco by nás on sledoval. Možná bych ji políbila první, ale nechala ho, aby se k nám přidal. Možná bychom ho trápily, než bychom ho nechaly zapojit se. Možná by to byla ona, kdo by vedl nás oba. A možná… možná se to brzy stane. Tohle je příběh, který ještě nemá konec. A já se nemůžu dočkat, kam nás zavede.
