Mořský vánek hladil Eliščinu kůži a mísil se s horkem, které v ní probouzela přítomnost tří charismatických mužů. Stála na terase mezi nimi a cítila, jak se atmosféra mezi nimi proměňuje—z lehké koketérie v něco intenzivnějšího, podmanivějšího.
Adam se k ní naklonil a jemně jí odhrnul pramen vlasů z ramen. „Měla by ses častěji nechat unášet okamžikem, Eli,“ zašeptal a jeho hlas byl sametově hluboký.
Petr se na ni podíval s úsměvem, v očích záblesk pobavení. „Vždycky jsi byla ta, která měla všechno pod kontrolou… ale možná je čas se na chvíli poddat osudu.“
Jakub pozvedl sklenku, jeho pohled byl jiskřivý, ale zkoumavý. „Dneska večer nejsou žádná pravidla. Jen my, moře a noc plná možností.“
Eliška se zhluboka nadechla. Cítila se krásná, žádoucí. Byla zvyklá mít věci pevně ve svých rukou, ale teď? Teď měla chuť nechat se unášet, ztratit se v okamžiku.
„A co když řeknu, že se mi to líbí?“ odvětila hravě a upřela na ně pohled.
Adam se pousmál a natáhl k ní ruku. „Pak tě čeká nezapomenutelná noc, Eliško.“
Hudba z klubu tlumeně doléhala až na terasu, kde se čas zpomalil. Tři páry očí ji sledovaly s obdivem, touhou i respektem. A Eliška věděla, že ať se dnes stane cokoli, bude to její rozhodnutí.
Noc byla ještě mladá...
