Byl to obyčejný večer. Všichni hosté už odešli, světla v kuchyni pomalu pohasínala a ty jsi si sundávala zástěru, když se dveře znovu otevřely.
„Máte ještě otevřeno?“ ozval se hluboký hlas, skoro jako šepot. Vstoupil muž – vysoký, s krátce střiženými vlasy a pohledem, který tě okamžitě propálil. Měl na sobě kabát, pod kterým se rýsovalo pevné tělo.
„Už ne… ale možná udělám výjimku,“ odpověděla jsi s úsměvem, který říkal všechno a nic zároveň.
Posadil se ke stolu, ale jeho oči tě sledovaly, jak jsi se skláněla k lednici. Záměrně jsi se předklonila trochu víc než obvykle, nechala nahlédnout pod halenu, kde se podprsenka už dávno vzdala služby.
„Co byste si přál?“ zeptala ses a v očích ti zajiskřilo. „To, co nabízíte po zavíračce,“ odpověděl klidně, ale oči měl temné a dychtivé.
Přistoupila jsi k němu, pomalu mu stáhla kabát z ramen a pošeptala: „Není to na jídelním lístku.“ „O to líp,“ zamručel a přitáhl si tě k sobě.
Tvá stehna se ocitla na jeho klíně, kalhotky už byla jen vzpomínka. Jeho ruce byly horké, jisté, a když vklouzl pod tvou sukni, zalapala jsi po dechu. Kuchyňská linka, ještě teplá od vaření, se stala svědkem všeho, co se dělo dál.
Bylo to rychlé, divoké, chtivé. Hrnce nadskakovaly, příbory cinkaly a ty jsi věděla, že zítra budeš muset celý podnik znovu uklidit… ale stálo to za to.
