Aleš si ji chvíli prohlížel. Klečela jako bohyně, obličej od slin, pusa otevřená, jazyk vyplazený -připravená poslouchat, a přesto v jejích očích zůstával ten plamínek, který ho vždycky dráždil — touha provokovat i podřídit se zároveň.
„Takhle se mi líbíš,“ řekl tiše, s úsměvem, který měl ostří. „Až teď vidím, že to, co bylo dřív, byl jen stín toho, co mezi námi může být.“
Přešel za ni, jeho ruka sklouzla po jejím boku, potom po bedrech, až se zastavila na zadečku. Pevně ho stiskl, až zasténala.
„Ukaž mi, že patříš jen mně. Bez řečí.“
Ivana se zhluboka nadechla a s tichým výdechem se svezla ještě níž, opřela čelo o podlahu, zadek vyšpulila, jako by se sama nabízela. Ruce stále za zády. Nechala ho, ať si s ní dělá, co chce.
Aleš přejel prsty po jejích zádech, po páteři, pomalu, smyslně. Zastavil se až u kostrče, pak pokračoval níž, mezi stehna. Cítil její napětí, její odevzdanost. Ale také to, jak se chvěje očekáváním.
„Takhle je to správně… Tohle jsi chtěla, viď?“
„Ano,“ zašeptala téměř neslyšně. „Jen od tebe.“
Aleš stál před ní, stále s tou energií muže, který se konečně vrátil do své role. Ale než se stihl znovu chopit vedení, Ivana zvedla hlavu. Její pohled se změnil.
Z očí zmizela pasivita, a nahradila ji kontrola. Žhavá, nečekaná jistota.
„Zastav se,“ řekla klidně, ale nekompromisně. Aleš ztuhl. „Chceš mě… ale ukážeš mi, co pro to uděláš.“
Pomalu vstala z kleku, pořád nahá, ruce už měla volné, ale ještě si hrála s tím napětím. Přešla k němu tak blízko, že cítil její dech na rtech, ale polibek mu nedala.
„Chceš mě lízat? Hladit? Zasouvat do mě všechno, co máš? Fajn… ale nejdřív si řekni. Řekni to nahlas. Jak moc mě chceš.“
Aleš překvapeně mlčel. Ještě před chvílí byla poddajná, teď ho měla v hrsti. Byl nahý, vzrušený, ale cítil, že tahle Ivana už není žena, kterou znal. Tahle uměla ovládat slovy.
Ivana se otočila, pomalu, boky se jí houpaly jako ve zpomaleném záběru. Postavila se k posteli, opřela se o ni a vyšpulila zadek, prsty si přejela mezi stehny.
„Tohle chceš, viď? Chci to slyšet.“
Ivana se rozkročila u postele, opřená lokty o matraci, zadek vyšpulený, pohled upřený do zrcadla na protější stěně. Viděla v něm Aleše — jak tam stojí, ztěžka dýchá, oči rozšířené.
„Vím, že jsi mě chtěl jen pro sebe,“ řekla tiše, ale každé slovo řezalo vzduch. „Ale taky vím, že tě to vzrušovalo. Vzpomínáš? Jak ses díval, když jsem byla s jinými. Jak ses na mě pak díval doma... jak jsi byl poníženej a přitom úplně nadržený.“
Pomalu se dotkla svých boků, sjela dlaněmi po stehnech, až k vnitřní straně. Lehce roztáhla nohy.
„Tak se teď předveď. Chci, abys mi jazykem obešel celou moji prdelku. Miluj mě jazykem. Pomalu. A řekni mi, jak voním, jak chutnám po tom, co sis mě tak dlouho nedovolil.“
Aleš se přiblížil, klekl si, a když se mu přiblížila její kůže, úplně ho pohltila — její vůně, teplo, ta výzva. Ztěžka vydechl.
„No tak... řekni to, Aleši,“ promluvila znovu. „Řekni, že chceš jazykem čistit každou skulinku mojí nadržený kundičky a že víš, že bude patřit i jiným, budeš mě vlastnit a půjčovat.“
Ivana se otočila, její oči pohltily Alešovy. Její dech byl rychlý, tváře rudé, tělo napjaté touhou. Natáhla se k němu, popadla ho za ramena a stáhla na sebe.
„Tak si mě vezmi, Aleši… vezmi si mě, jak jsi vždycky chtěl. Teď. Tady. Bez klece, bez zábran.“
Jejich rty se srazily v prudkém polibku, bez jemnosti, bez opatrnosti. Aleš ji tvrdě přitiskl na postel, jeho ruce bloudily po jejím těle jako hladové — sevřel její prsa, sjížděl po břiše, zabořil se mezi stehna, a když ucítil, jak je mokrá, zaúpěl touhou.
Ivana zvedla nohy a omotala je kolem něj, přitáhla si ho, jako by ho už nikdy nechtěla pustit. „Dělej… buď můj. Ať si to zapamatuju. A ty taky…“ vydechla mu do ucha.
Aleš se do ní ponořil prudce, bez váhání, a Ivana vykřikla — ne bolestí, ale uvolněním. Tělo jí hořelo, každé přirážení v ní zanechávalo otisk. Její nehty mu sjely po zádech, hlas se jí zlomil v nekontrolovaném výkřiku, který přerůstal v neartikulovaný stén.
Převalili se, Ivana si ho nasedla, vzala si vedení — s vlasy rozhozenými, prsy houpajícími se v rytmu jízdy, s pohledem upřeným do jeho očí. Byla bohyně, divoká, svá. Aleš pod ní lapal po dechu rukama plácal její velkou zadnici, její pohyby byly rychlé, hluboké, neúprosné,
A pak — výbuch. Její tělo se zachvělo v mohutné vlně orgasmu, který ji celou rozechvěl a Alešovi vystříkla její milostná šťáva na břicho. Sotva pár vteřin poté jí Aleš vyšel vstříc — s výkřikem, s tělem napjatým k prasknutí, s posledním výdechem, jako by s ním vydechl i všechnu tíhu, která v něm zůstala.
Chvíli leželi v tichu, jen s jejich zběsilým dechem mezi nimi.
„Tohle… bylo tvoje,“ zašeptala Ivana. „Opravdové. A jenom tvoje.“
