“Takhle jsi to chtěla? Takhle? Uměla sis to vůbec představit? Nebo ti jen chtíč zavřel oči a ty jsi prostě skočila a doufala, že tě chytnu a podržím nebo taky ne?” sakra blízko mi teď dýchá Hynek do tváře, s rukou omotanou kolem krku. Jasně teď cítí, jak nervózně polykám. Dnes mě za to ale nepochválí, jako jindy.
Je na mě naštvaný.
Asi.
Neměla bych se divit.
Není to bolestivý stisk, ale nepohodlný je to dost.
Sakra!
Chci se mu vymanit a utéct, všechno to ukončit?
Hrát si na hodnou a poslušnou holku a tohle všechno zahodit?
Běží mi toho hlavou daleko víc. Víc, než jsem schopna pojmenovat a vysvětlit.
Ani sama sobě.
Určitě bych se červenala.
Kdyby aspoň nebyl tak děsně sexy.
Kdybych teď s ledovým klidem mohla urovnat šaty, co mi druhou rukou vyhrnul až do půli stehen a se vztyčenou hlavou odejít.
Nemohla a vlastně nechci.
Zrychleně dýchá i přesto, že působí jinak celkem klidně a vyrovnaně.
Asi se vážně bál, že už se neuvidíme. Že tohle bude konec s velkým K.
Naběhlá žíla mu na krku výrazně pulsuje a jeho parfém mám možnost testovat z první ruky.
Armani.
Říkal to.
Nedá se sehnat.
To říkal taky.
Očividně ho baví překonávat mantinely, které si do cesty sám dobrovolně staví.
Jsem teď vlastně taky takový mantinel, napadne mě. Ale jen na něm bude, jestli ho zdolá nebo obejde. Jestli se mě nebude chtít vzdát i po tom všem a nebo si vybere tu jednoduchou a pohodlnou cestu.
V to druhé vůbec nedoufám.
Kluci se prostě nevzdávají.
Nikdy.
My ženy jim to ale neulehčujeme.
Bohužel.
“Teď mlčíš a přitom…”nedořekne to.
Schválně.
“Držíte mě pod krkem, jestli jste si toho nevšim,” zašeptám. To vykání ho štve od začátku, ale určuje to mezi námi jistá pravidla.
Pravidla by se měla dodržovat. Ale pravidla slušného chování to nebudou, to říkal posledně, když jsem odmítla sundat si teplé ponožky.
Pravidla slušného chování podle Hynka do postele nepatří.
Jinak je to ale gentleman.
Každým svým kouskem.
Tělem i duší.
Té nejvíc.
Musím se usmát při vzpomínce, kdy mi držel nohy za kotníky nahoře a narazil na lem tlustých ponožek.
Péro mi vrazil se vší vervou do pičky a šukal mě tam s patřičnou razancí.
Nevím, jestli ho to tolik rajcovalo nebo naštvalo, ale výraz v jeho tváři i v tom šeru tenkrát vypadal spíš na to druhé.
Neptala jsem se.
Raději.
Jeho pevné a ostré rysy ve tváři dostaly v přítmí pokoje na důležitosti.
Jeho pohyby byly přímé a na síle nešetřil. To ani ve chvíli, kdy jsem kňučela a prosila ho, ať už přestane. Mé tělo bylo po právě prožitém orgasmu bolavé a citlivé na každý dotek.
Teď byl ten okamžik, kdy jsem se chtěla schoulit do jeho náruče, hladil by mě po zádech, po vlasech, mačkal k sobě a líbal, to hlavně.
Ale on mě místo toho chytil pod krkem.
Pevně, ne bolestivě.
“Stříkej, nešetři mě, Kaťu,” a já neměla síly ho neposlechnout.
Jeho prsty uvnitř mé pičky rozehrály druhý koncert.
Šikovně je zahnul vzhůru, na místo, které nebylo těžké nahmatat, a které povolilo veškerá stavidla vášně.
“Já nechci ale spát v mokré posteli,” bylo to poslední, na co jsem v tu chvíli měla sílu.
Nepolevil.
V tomhle je Hynek zásadovej.
Pak už jen spousta drobných kapek dopadala na zářivě bílé prostěradlo. Mé prsty se zatínaly do polštáře a tělo se prohýbalo na druhé vlně vzrušení.
“Jste necitelnej,” vmetla jsem mu do tváře, hned co jsem byla schopna vnímat okolní svět a reagovat.
“Ale nepovídej, sametová, já si myslím, že zrovna citu mám v sobě docela dost,” a koukal na tu spoušť kolem sebe a kterou si pak taky uklidil.
Jsem ho varovala předem.
Neposlechl.
“Čemu se směješ?” vrátil mě otázkou zpátky do přítomnosti na večerní hradby místního hradu. To kdybych náhodou zapomněla, jak moc jsem dětinská.
No prosím, jen ať si to užije.
“Na tlustý ponožky v posteli,” odpovím drze.
Ví, že tohle není o ponožkách.
Natlačí mě celou vahou na kamenité hradby a prsty, co ještě před chvílí svíraly látku vyhrnutých šatů, zahákne o kousek víš, za lem kalhotek.
Vmáčknu se mu vší silou do rozkroku. Péro má tvrdé, to jasně cítím i přes pevnou látku jeho kalhot.
V rozkroku mi pulsuje horkost a chtíč, tenhle spínač funguje s naprostou přesností.
Teď už nechci protestovat i když přiznávám, ještě pár minut zpět jsem byla rozhodnutá, že tohle bude konec všeho.
Ale zase se mi z něj podlomí kolena.
Zase mě vlastní tělo zradí.
Nechce mě tady teď ojet, že ne? Trošku mě zaplaví panika.
Hrad na vršku města, kde i teď večer může kdokoliv projít.
Domům v podhradí svítí okna do večera, který se mezi nás pomalu vplížil.
Kdokoliv může jít kolem a…
“Neměli bychom…?” přeskočí mi hlas.
“Neměli? Nebo snad nechceš?” Hynek si na protesty moc nepotrpí, ale vzrušuje ho ten malý odpor, to když se bráním. Jako by ho to ještě víc vydráždilo. Jako když do ohně přilejete oleje. Taky tušíte, že to bude pořádný výbuch.
Takže i já teď tuším.
Jsem potvora.
Potvora, co se nechá ošukat na zídce místní kulturní památky.
“Sundej si kalhotky,” poodstoupí ode mě a pravda, dávám si na čas, než ten titěrný kousek oděvu umě svléknu a omotám si jej kolem zápěstí.
Úzké dlouhé šaty jsou boží.
Miluji je. To jak se obepínají přes prsa, kolem zadku a boků. Dělají hezkou postavu. Teď mi je Hynek celé vysouká až do pasu.
Můj zadek tak svítí do šera malého města.
Nemám žádný problém ho na Hynka ještě víc vyšpulit.
“Jsi božsky poživačná, šelmičko,” cítím jak mi brnká o branku. O to víc roztáhnu nohy od sebe, to aby měl pohodlnější přístup.
“Jste dokonale perverzní,” střídáme se v lichotkách a pak mi ho tam vrazí.
Vykřiknu překvapením.
Takového ho neznám. Hynek, hotovej druhej Mirek Dušín, my ho tam bezostyšně vrazí přesně ve chvíli, kdy dole pod námi prochází dvojice zavěšená do sebe.
Museli mě slyšet, zrovna potichu to nebylo. Otočí se za zvukem, ale na dálku vidí stěží obrysy našich těl, která jsou teď v těsné blízkosti za sebou.
Hynek je ve mě až po kořen a začíná si mě navlékat na ptáka.
Jak dlouho jsme spolu nespali? Nepočítám to. Já chtěla dělat rozhodnutí a závěry. To já chtěla být ta, kdo z nás dvou bude mít navrch i když už od začátku to byl právě Hynek, kdo věděl.
“Jakej je to pocit, mít ho zase v sobě, láskonko,” vrní mi do ucha a jeho koule mi pleskají o zadek.
Čert vem dvojici pod náma nebo jakéhokoliv případného kolemjdoucího.
Teď jsme to zase jen my dva, teď a tady.
Uvnitř sebe.
“Je to návykové, vy jste návykový,” stíhám mu mezi přírazy odpovídat.
Musím se rukama zapřít o zídku před sebou nebo budu samá modřina od těch velkých kamenů.
“Ale vidím, že pauza trošku zamávala s vaší kondičkou,” neodpustím si tuhle uštěpačnou poznámku a vykoleduji si za ní pořádný lepanec přes zadek. Jen to mlaskne.
Vyjeknu.
Kousek za námi se rozštěká pes a někdo ho okřikne, ať je potichu.
Může nás vidět?
Tuší nebo snad ví?
Tohle Hynka nezastaví, aby mi za chvíli kundičku celou vystříkal.
Naposledy si mě navlékne, přidrží si mě úplně u sebe a cítím jak se mu pták uvnitř mě pravidelně stahuje. Hynek si nedává vůbec pozor na své hlasové projevy při orgasmu.
Tohle mě na něm děsně bere.
“Jste voyer, víte to?” tuším, že je to moc, ale neodpustím si tuhle poznámku.
“Jsi drzá šelmička, víš to, Kat?” mačká mi prsty oba boky, zarývá je do nich, dokud ze mě úplně nevyklouzne.
Neodpovídám, hledám v kabelce kapesníčky, sperma mi teče po stehnech. Jak zaschne, přilepila by se mi k sobě.
Ta stehna.
“Jsem rád, že souhlasíš. Mlčení znamená souhlas, mám pravdu, sametová?” otáčí si mě proti sobě, prsty teď zaboří do dlouhých rozpuštěných vlasů, to aby si mě přitáhl k polibku.
“Jsem rád, že jsem tě při tom dopadu zachytil, nebyl tak tvrdej, viď? Příště už tyhle pauzy nevymýšlej, Katynko,” je důraznej ještě když se naše jazyky propletou tam uprostřed noci, na hradbách nad městem.
Zase má pravdu.
