Ostrý záblesk světla ji oslnil a ona zastavila svůj zběsilý úprk. Ledový vzduch ji proudil do plic a zařezávál se do ni s každým nádechem. Byla na tohle podnebí zvykla, ale teď se cítila vyčerpána. Věděla ze ji je v patách už několik dni. Lovec si vybral svou kořist, a nenechá se svézt ze stopy. Ztuhla, když slyšela jeho kroky ve sněhu. Teď ho konečně spatřila ve světle měsíce, který ozaril skalu, kam ji zahnal. Nebyl první z nich, na které narazila. Odtatnim ale vždy snadno unikla. Tenhle byl jiný. Vytrvalý. Zachytila pohledem jeho oci. Oci predatora, ale bylo v nich i něco vic. Laskavost? Neha? Její instinkty po generace pilovane k přežití kricely ať uteče. Za ni však skála končila širokou puklinou, jejíž dno mizelo v temnonte. Nebylo cesty zpět. Prikrcila se a připravila se ke skoku. Každý sval v jejím těle jako pružina. Vycenila zuby, cítila jak se ji najezila srst. Všechny čtyři tlapky se jako na povel vymrstily. A stříbrná liška skočila. Už už si myslela, ze unikla. Přeletěla přes propast, ale při dopadu podklouzla a zadní noha ji zajela do pukliny ve skále. Ucitila omracujici bolest a jeji mysl se propadl do možného oparu. Cely svět se zastavil a jakoby se skládal pouze z obrazu a pocitu. Blížící se silueta Lovce. Strach. Jeho ruka se k ni tatahuje. Bezmoc. Hrůza. Bere ji do náruče, jeho prsty zahradou do její hustě srsti a pohladi ji. Zmatení… Věděla ze tohle se nesmí stát. Ze nesmí strávit čas v blízkosti lidi. Chtela se vysmeknut a zmizet v temnotě.. ale po několika dnech pronásledováni byla až příliš unavená.. a její vědomi odplulo do říše snu.Probudila se s prudkým trhnutim. Věděla ze něco není v poradku. To před čím ji vždy varovali se stalo skutečnosti. Byla Kitsune, myticka liška, paní lesa. Ale v v přítomnosti lidi nastala proměna. Pohledla na svou přední tlapku. Jenže místo drápu viděla dlouhé štíhlé prsty. Kolem zápěstí měla pouta, privazana provazem k trámů v místnosti. Chtela závyt žalem…ale ozvalo pouze vzlykaní. Nahle místnosti zazněl Jeho hlas. “No vida, kdopak se nám to probral z říše snu”. Jeho oci si ji lacne prohlizely. Před nim ležela na zemi naha žena, stihla, s hřívou světlých vlasů. Její hrudník se vzdouval v rychlých nádesich. Na tepnách na jejím krku videl, ze ji srdce bije jako o závod. Levý kotník měl ovazany, těžce se pohmozdíla pri skoku. Jediná věc, odhadovala ze není člověkem. I po proměně Kitsune zůstal huňatý liščí ocas, nyní vykukujici mezi oblíbeni jejího zadečku. “Budeš v poradku, malička”. “Neublížim ti” prisedl si k ni a ona instinktivne ucukla a vycenila zuby ve výhružné grimase. Nenechal ze zastrašit a opatrně sundal obvaz z kotniku. Hojí se velmi dobre. Když začal pomalu vytírat mast, ucitila úlevu. S nedůvěrou ho pozorovala. Jeho prsty působily na její hole kůži jako jiskricky energie. Cítila strach, ale zároveň něco jiného, neznámého. Hledela mu do oci. Naklonil se k ni, a pomalu rozpletl pouta na rukou. Okamžitě se stocila do klubicka a jako hradbu mezi nej a sebe obmotala ocásek. Natáhl k ni ruku a položil na rameno. Jeho prsty ji prejely po páteri a okamžitě ucitila ten neznámý pocit. Bylo to příjemné, chtela víc… nevědomky přivrela oci. Jeho prsty sjely až k zadečku a zaborily se do hebkeho ocasku. Cítila, jak se něco uvnitř ni svírá.. jak chce, aby jeho prsty byly po celém jejím tele. Cítila jak vlhne v klline, a jak jeho dlaň míří prave tam. Prstem projel její zavojicky. Rozevrela se mu a on pronikl dovnitř. Jeden prst, dva.. naplnil ji . Zatocila se ji hlava a když se jeho prsty daly opět do pohybu, vybuchl ji v mozku ohňostroj a ona cítila ze se její mysl opět propadá do temnoty..
Kdyz se probudila, byla v mistnosti sama. vsechny predchozí události pro ni byly jako v mlze. Pronásledování, lov, dopadení, lovcovi ruce na jejím tele. Chtela se z toho snu probudit, ale uvedomila si, že sen je realitou. Odhrnula přikřývku, pod kterou byla schoulená. Pokusila se postavit. Zraněná noha sice ještě bolela, ale mohla udělat několik opatrných kroků. Stále byla přivázaná za jedno zápěstí ke sloupu, ale provaz byl dostatecne dlouhý, aby se mohla projít po celé místnosti. V rohu drevem oblozeného sálu byl mohutná krb, který dodával příjemné teplo. Naproti široká lavice a v opačném rohu vysoké zdobené zrcadlo. Pár opatrných kroků a stala před ním. Nikdy nic podobného neviděla, takže první reakcí bylo leknutí, že je v místnosti někdo další. Rychle ale poznala, že se dívá na svůj obraz, jako na vodní hladině v lesní tůni, kam tak ráda chodila uhasit žízeň. Zvědavě si prohlížela svůj odraz. Byla zvyklá na svoí srst, a její tělo teď bylo dokonale hladké. Lehce se dotkla kůže v dekoltu. Dotek byl příjemný, ale rozhodne necítila to, co předtím z Lovcových prstů. Pomalu sjela na bradavku a vzala ji mezi palec a ukazovácek. Lehký pocit mrazivého tepla se dostavil v zápětí. Tohle tělo reagovalo jinak než její liščí podoba. Pohled jí rozptýlil pohyb, který zahlédla za sebou. No jistě! Alespoň ty jsi mi zůstal! Zahýbala ocáskem ze strany na stranu a pak privinula jeho chundelatý konec na svá prsa. Naplnil Ji smutek, zas chtlě běžet lesem jako o závod, vnímat všechny jeho vůně, být zas na několik okamžiků sama sebou. Sjela dlaní až ke kořeni ocásku a ten příjemný pocit se zacal stupňovat. Místa, která včera drážtil Lovec opět volala po doteku, sjela rukou do klína a spickou prstu jemne zkoumala záhyby, které ji včera přinesly tolik rozkoše. Neslyšela jak se otevřely tveře, ani tiché hroky, které vedly přicházející postavu k ní. Jeho ruce ji objaly, přitiskl se k ní zezadu. Silní paže ji nedali šanci na únik, ale nenechaly jí ani v leknutí upadnout. Cítíla sevření na svém krku a dravé prsty, které si razily cestu k její ruce v klíně. Prohnula se jako luk když zajely dovnitř. Chtěla ho nenávidět za to, že ji unesl z lesa a způsobil proměnu, chtěla zavrčet a drápem mu rozetnout obličej. Ale její dělo jí zradilo. Místo pomsty se na něj tiskla a z hrdla se jí ozývalo sténání, zatímco Lovcovy prsty tančily v jejím klíně. Tentokrát jí vlna orgazmu neomráčila. Vychutnala si jí. Klesla na kolena Lovec si přiklekl k ní. Jeho dlaně ji hladily po těle a rozváděli uvolněnou energii do každého jeho kouta. Jako by obět cítila na svojí srst, ale tentokrát spletenou z jiskricich vyboju. Hladil ji ještě nějakou dobu, dokud opět neusla. A tak se to opakovalo den za dnem. Netrvalo dlouho, a její zápěstí zůstalo volné. Nepotřeboval ji držet v poutech, Podařilo se mu vytvořit pouto, které ona nezlomí anu nepřehryže. Pouto chtíče.
Už hodně vody v řece uplynolo od doby, co Lovec přivedl Kitsume na své sídlo. Vzpomínka na to, jaké to bylo být liškou pomalu bledla a ztrácela se. Přestala být paní lesa a stala se paní starobylé tvrze uprostřed lesů, která sloužila Lovci jako bezpečné útočiště. Každý den, když odešel ze společného lože se vydala na procházku do přilehlé zahrady. Dnes tomu nebylo jinak a Kitsume nastavil tvář teplým jarním paprskům. Nasála vůni šeříku, který nedávno rozkvetl pod okny a přivřela oči. Už to bylo dávno, co poprvé vychutnala do dna rozkoš, kterou jí nabízelo nové tělo. Jako Paní lesa byla nedotknutalá, odsouzená k věčnému životu bez tělesných slastí. Poprvé si připadala jako zrádkyně, když toužila cítit Lovce mezy svýma dlouhýma nohama. Ale tyhle myšlenky zmizely ve vteřině, kdy se špička jeho penisu dotkla její toužící mušličky, prudce přirazil a ona mu zaryla nehty do svalnatých zjizvených zad. Od té doby pněm toužila víc a víc. A on ji vycházel vstříc. Někdy něžný, jindy drsný. Měla ráda obojí. Ještě teď cítila na zápěstích těsně utažené provazy ze včerejší noci, kdy si ji nekompromisně bral přivzanou k pohovce a ona si připadala opět jako kořist. Tak to bylo vždy před lovem. Každý měsíc odcházel do lesů. Když se ten čas blížil, stával se více vášnivý a agresivní. Po návratu naopak klidný jako beránek. A čas lovu se tento měsíc přiblížil. Věděla, že teď ho několik dní neuvidí.
Probudila se uprostřed noci. Pokoj jasně osvětloval úplněk. Asi proto spala neklidně. Otočila se na místo, kde lehával Lovec, ale hned si uvědomila, že dnes jí jeho prsty nepomohou přiblížit slastný spánek. Zklamaně odfrkla. Její ruka automaticky zajela do klína. Přivřela oči a snažila se mysled na lovcovu náruč. Naho ruce, které ji jemě ale pevně drží, na jeho prsty , které rozevírají její kiln a rty, které ho osází tisíci polibky. Jenže správnou náladu narušoval zářící kotouč měsíce, který se jí snad vysmíval a vábil. Vstala z postele, hodila pres sebe saténový župan a vydala se do zahrady. Třeba čerstvý vzduch přinese tolik očekávaný spánek.
Noc byla chladná. Každý její výcech doprovázel obláček páry. Bloumala mezy starobylými stromy, občas přejela dlaněmi přes listy a květy rostlin. Šla, kam ji nohy nesly. Najednou si uvědomila, že se ocitla ve stare odlehlé části zahrady , u rozpořeného mramorového pavilonu. Lovec jí varoval, že sem nemá chodit. Stavba je nestabilní abyl by nerad, aby se jí něco přihodilo. Dnes ale jeho varování nedbala. Procházela mezi rozpadlými sloupy a sochami. Ruiny porostlé břečtanem měly v měsíčním svitu kouzelnou atmosforu. Najednou se zarazila. S otevřenými ústy hleděla na čarstvé stopy v prachu. Težké okované boty, jako nosí Lovec. Byl tu dnes? Proč? Zvědave se po stopách vydala.
Netrvalo dlouho narazila na jejich konec. Pavilon byl původně přistavěn ke skalnímu masivu a stopy končily u něj. Tedy skoro u něj. Ve skále byl vytesán malý portal s těžkými dubovými dveřmi. Vzala opatrně za kliku a zabrala. Dveře se se skřípotem otevřeli a jí do tváře zavanul vlhký zatuchlý vzduch. Za dveřmi se do hloubi skály nořil tunel, jehož prvnách pár metrů osvětlovala dohořívající pochodeň. Nechápavě zírala do temnoty, když v tom se z nitra tunelu ozval nelisdský bolestný řev. Lovec!? Popadla pochodeň a rozběhla se do tmy.
Nedbala, že jí ostrá sklála řeže do chodidel, Snažila se zjistit, co se děje. Slabé světl opochodně proráželo zdánlivě nekonečnou temnoutu.. Až najednou chodba prudce zatočila a ona se ocitla v prostorném dómů posetém krápníky. To co uciděla ji vyrazilo dech. Pochodeň jí vypadla z ruky a on v němém úžasu hleděla na výjev před sebou. Několik metrů před ní stál Lovec. Obě ruce měl přikované těžkými řetězy ke sklále. Ale jeho tvář jako by mu nepařila. Červeně zářící oči, prorážely temnotu, Jeho rysy jako by se prodloužily, vycenil zuby. Kitsume se zdálo, že jsou delší než obvykle. Pryč byla jeho vášen a vlídnost. V těch očích viděla jen nenávist. Z jeho hrdla se opět ozval řev a trhl řetězy proti Kitsume. V ten moment jí všechno došlo.
Pravidelné Lovcovi výpravy nevedly za zvěří. Chodil se ukrývat sem. Slyšela historky o kletbě Vlčích mužů. Prokletí, které měnilo vždy o úplňku člověka v krvelačnou bestii, která bez váhání zabije vše, co jí přijde do cesty. A věděla I druhou část pověsti. Už pochopila, proč jí lovec vytrhl z náruče lesa. Byl totiž jediný způsob, jak se zbavit vlčího prokletí. To poznání jí zaplavilo vlnou zoufalstí, cítila se zrazená. Nenáviděla ho. A v ten moment se do Lovcových očí na chvíli vrátila příčetnost. “Kitsume! Uteč!”, zazněl jeho bolestný hlas. Stála jako solný sloup a hleděla mu do očí. “Proč?, Proč jsi to už dávno neukončil?” slyšela svůj hlas. “Nedokázal jsem to. Myslel jsem, že mé city dávno sežrala tahle bestie, ale ty jsi je ve mě probudila. Prosím,, uteč a zapomeň na mě”. A náhle se zas dívala do tváře zuřící bestie. Pochodeň téměř zhasla, ale ona viděla jak nastává přeměna. Z rukou se stávají drápy, tělo obrůstá hustá srst a tesáky marně na prázdno cvakají, aby jí zadávily, kdyby v tom nebránily těžké řetězy, kterými byl spoután.
Chtěla utéct. Ale nemohla. Pouto, které si k němu vytvořila nešlo přetrhnout. Zalila ji vlna odholání. Existuje jen jediný spůsob jak ho zbavit prokletí. Musí se s ním spojit v jeho vlčí podobě. A nejspíše jí to bude stat život. Bestie nakonec rozsápe vše živé.
Sehnula se a pevně sevřela pochodeň. Tvrdá rána těžce dopadla na jeho spánek. Zapotácel se a upadl na zem. Rychle zacla rozepínat řetězy. Snad bude mít dostatek času, aby získala náskok, než se probere. Musí se dostat do lesa.
Opět utíkala mrazivou nocí. Neohlížela se, ale cítila přítomnost vlka v zádech. Její smysly se zostřily, když minula první stromy. Přála si opět prchat ve své liští podobbě, ale musela si vystačit s tím co má. Švihla ocasem, když přeskakovala padlý strom, aby získala rovnováhu. Poznávala každý kousek lesa, vnímala jeho vůni, zvuky. Věděla, že už je kousek od kameného kruhu, kde kdysi druidové čarpali svojí sílu, a který jí snad ochrání. Ještě pár skoků.. Ostrá bolest jí projela nohou, zatmělo se jí před očima a upadla. Nechápavě hleděla na železné čelisti svírající její kotník. Jako liška by se s jistotou vyhla nastražané pasti, ale nyní do ní Kitsume padla. Zoufale zacla roztahovat celisti, aby se uvolnila. Ještě kousek… A tichem lesa projelo ostré zavrčení.
Vlk byl obrovský. Mohutná srst ozářená měsícem. Nakrčený čenich , odhalené zuby připravené ukončit její život. Pomalu se blížil, s lehkostí kladl jednu tlapu před druhou. Kitsume v panice zařela oči. Projela jí spominka na její první setkání slovcem. Blížící se silueta Vlka. Strach. Jeho čenich se k ni tatahuje. Bezmoc. Hrůza.
Teď, nebo nikdy. Kitsume si představila noci strávené s lovcem, jeho doteky, jeho obětí kdy společně dosáhly vrcholu, jeho dlaně na jejím těle krátce poté. A cítila že navzdory tomu, že leží tváří v tvář smrti zacíná vlhnout. Otevřela oči. Vlkova hlava byla jen několik centimetrů od její. Vnímala jeho zlostné vrcení, jeho dech, jeho touhu zabítet. Rukou zajela mezi své závojícky a ucítila na prstech svojí vlhkost.Opatrně zdvihla ruku před vlčí čenich. Vrčení zesílilo, ale čenich bestie nasal její vůni, Zuby zůstaly vyceněné. Lejich pohledy se spojili. Kitsume doufala, že v očích vlka zahlédne Lovce uvězněného v podobe bestie. A někde tam, hluboko v rudě žhnoucích očích ho našla. Opatrně se začla přesouvat. Věděla, ža každý prudký pohyb ji může stat život. Otočila se na všechny čtyři, zabořila hlavy do vlhkécho mechu a nastavila zadeček. Cítila, jak se Bestie blíží, Cítila jeho váhu na svých zádech. Mohutná tlapa se zapřela vedle její hlavy. Cítila horký dech na zádech. Její krk sevřely čelisti. Už už se připravovala, že zkusnou a ukončí její cestu, ale ostré zuby jen přejely po její šíji. A pak ucítila tlak na kundičce. Vlk byl připraven a vsoupil do ní. Poznala naplno jeho zvířecí sílu. Byl obrovský. Nekompromisně jí plnil, zajela rukou za sebe do jeho husté kožešiny a přitiskla mohutnou hlavu na svá záda, Teď měla v moci ona jeho, a on jí. Vzdouval se v ní příval vzrušení. Už nemohla více, v její hlavě vybuchl oňostroj. A vlk vítězně zavyl a začal jí plnit svým semenem. Svět zmizel v ostrém záblesku světla.
Když otevřela oči, stale na nebi zářil měsíc a hvězdy. Ona se pomalu pohupavala v rytmu Lovcovi chůze. Nesl ji v náručí do svého sídla, jako tenkrát. Spokojeně se usmála. Oba byli zachráněni
