Už jsem ten tlak nemohla vydržet. Na štěstí i na neštěstí (na obojí si lze připít panákem něčeho ostřejšího) jsem vždycky byla ve spojení s princem na bílým koni, kterej vždy rád a ochotně zachraňuje v nouzi holky jako jsem já. Jen si to uvědomit. No evidentně si to uvědomoval hlavně on.
Jednoho dne se mi ozval a ptal se, jak mi je. Jak mi je doopravdy. Byla jsem upřímná. Svěřila jsem se, že se cejtim jako v kleštích a nevidím východisko. On ho viděl hned. Je starší než já a má za sebou mnohem víc kopanců než já. Při jeho kopancích jsem s kopýtkama jeho bělouše měla hlubokej soucit a oba jsme to věděli, tak jsem si řekla, že vlastně proč ne. Ten soucit bude zřejmě vzájemnej.
Při nejbližší příležitosti za mnou přijel, vytáhnul mě k sobě do sedla a uháněl se mnou pryč. Sesedli u jsme u zříceniny a prošli si ji. Bylo krásný počasí. Mžourali jsme do slunce a blankytný oblohy a mlčeli jsme. V tom mlčení bylo všechno. Emoce a myšlenky pluly kolem a pak odplouvaly daleko pryč alejí k lesu. Odpluly tak daleko, že už nás pomyslnejma provázkama tahaly za sebou. Tak jsme vyrazili. Alej tvořily ovocný stromy, který byly obsypaný a ztěžklý ovocem. Les byl smíšenej, voňavej, spíš jehličnatej, plnej hlučný lesní havěti. Bylo v něm příjemně. Co ale bylo nepříjemný bylo to, že už bylo na čase, abych řekla nahlas co a jak potřebuju. Všechno jsem to měla na dosah. Stačilo si jenom říct. A já to v tu chvíli neuměla. Stáli jsme tam, kolem nás zpívali ptáci, z louky se ozýval bzukot a cvrlikot, pár metrů od nás ťukal datel a zírali jsme na sebe. On byl úplně v klidu. Čekal o co si řeknu. Já jsem byla úplně v neklidu. Chtěla jsem si říct o sex. A vzápětí taky, aby kdybych si řekla o sex, ať mi ho rezolutně odepře. Sedla jsem si na zem jak trucovitý děcko, neschopná se rozhodnout, jestli chci péro v kundě nebo ve snu. Teda jestli chci mangovej sorbet nebo vanilkovou. Seděl tam se mnou, nemluvil, pozoroval mě, jak beru do ruky jehličí a lámu ho na co nejmenší kousky. A pak trhám stéblo trávy a dělám na něm tolik uzlů, kolik jen lze. Trpěla jsem přetlakem a nerozhodností.
,,Hele, takhle ten les celej rozložíš. Tak mluv. Co chceš dělat? Můžeme dělat cokoliv. A když nebude nic, tak mně to nevadí, ale hlavně už přestaň ničit ten les a něco řekni."
,,Já nevim. Nemůžu se rozhodnout. Já chci. Chci teď s tebou. Ale taky mu nechci zahnout. Chci bejt jenom s ním a jenom jeho a chci aby on byl jenom můj a..."
A kecy. Šukali jsme opřený o strom. Ptáci zpívali, mravenci se na oplátku asi snažili rozebrat mě, já jsem přirážela, on přirážel, všichni oba jsme přiráželi až do zblbnutí. Neudělalo mi to dobře. Nevím, jak jemu, ale mně ne.
Vraceli jsme se alejí, měli jsme žízeň a tak jsme cestou trhali a okusovali letní jabka a hrušky. Při jezení šťavnatý, ale kyselý hrušky a zahození ohryzku někam do trávy mravencům a vosám, jsem se konečně na chvíli cejtila svobodně. Nádech a výdech. A výčitky svědomí. A proč vlastně? Užívala jsem si snad s někým jiným? Ne. Tohle jsem si teda neužila.
Snažila jsem se vyřešit svoji situaci. Snažila jsem se si nějak pomoct se vnitřně stabilizovat, abych měla sílu žít svůj vlastní život. A tohle nepomohlo.
Pod kopcem jsme naskočili na bělouše a odvez mě zpátky. Díval se na mě trochu ustaraně, jako kdyby chtěl zjistit, jestli nejsem rozbitá. Objali jsme se, dali si pusu a odcválal pryč.
Byla jsem rozbitá. Uháněla jsem do sprchy, abych toho ze sebe co nejvíc spláchla. Srdce mi bouchalo, až se mi černalo před očima. Přiznám se? Zatluču to? Jak dobře? Určitě do mě uvidí jak do hubený kozy. Cejtila jsem se strašně a vypadala jsem zřejmě ještě hůř. Princ s běloušem už byl naštěstí daleko. Jako v černým obláčku jsem dorazila k němu. K němu, k tomu, co mě tak trápí. Otevřel mi, proskenoval mě pohledem a hned věděl, že je něco špatně. Nic jsem na to téma neřekla. Vzal mě dovnitř. Měl dobrou náladu a měl pro mě nachystaný překvapení. Připravil vynikající krmi. Usmála jsem se, ale na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Zelezli jsme do ložnice. ,,Tak co se děje? Vypadáš hrozně."
,,Nic. Necejtim se dobře."
,, Proč se necejtíš dobře?"
,, Prostě se necejtim dobře."
,, Chceš obejmout?"
,,Jo."
Vzal mě do svý velký náruče a celou mě schoval. Cejtila jsem se provinile, ale i dobře. Cejtila jsem se provinile, ale strašně mě vzrušovala představa, že budu mít dneska v sobě i jeho. Že jsou tak protikladný, jak voda a oheň a já to můžu mít obojí. Moje tělo začalo nadrženě pulzovat, což mu taky neušlo. Jednou rukou mě držel za tvář, druhou mi jedním pohybem odhrnul vlasy a přitáhnul k sobě. Líbal mě. Líbal mě nějak jinak. Takhle mě ještě nikdy nelíbal. Věděl to. Asi to fakt věděl. Co teď? Líbal mě agresivně. Ze sedu mě povalil, natlačil do kouta, nasadil gumu. Jako kdyby věděl, že tentokrát nepotřebuju přípravu. Byla jsem už mokrá a rozpulzovaná. Všechno se ve mně šponovalo. Přirazil poprvý a hned nadoraz. Vytáhnul a znova. Tohle udělal několikrát. I kdyby se mi to nelíbilo, neměla jsem proti němu šanci. Pevně mě držel. Byl agresivní jako ještě nikdy. Mrdal mě tak zběsile, jako by mi chtěl ublížit. Během asi minuty jsme se oba svíjeli v uřvaným křečovitým klubku. Odpadli jsme od sebe ještě pulzující a ztěžka dejchali.
Jsem hrozná. 😏
