Služební cesta - splněný sen

Mám trochu strach, že když jednou exploduje Slunce a sežehne celou naši soustavu planet, ten výbuch sebou vezme i vzpomínku na tuto událost a tak bych ji zde rád zaznamenal po pravdě, tak, jak se stala, pro čtenáře v jiných galaxiích.

Služební cesta na zahraniční konferenci na sever Evropy neslibovala nic průlomového, snad jenom déšť se sněhem na začátku května.

Konference byla menší, takříkajíc v úzkém kruhu nejbližších - některé kolegy jsem znal od vidění z jiných akcí, některé jsem potkal poprvé.
Samotný program byl zajímavý a užitečný, rozhodně to nebyla nuda, kterou by člověk musel zabíjet pokoutním díváním se na sociální sítě na mobilu.

Už při samotném představování na mě ale jedna zahraniční kolegyně mrkla takovým způsobem, že jsem hned věděl, že na sociální sítě každopádně zapomenu a moji pozornost už plně a bezmezně získá tato účastnice. A bylo to tak!

Na samotné konferenci to bylo ještě o výměně pohledů, ale už na oběd jsem si sedl vedle ní a i když se debata v hloučku expertů točila tu o pracovních věcech, tu o počasí, její přítomnost už naplno zaujala moji pozornost. Určitě to znáte: ani se na ni nedíváte, ale i tak silně cítíte její přítomnost a energii.

Přišlo to pak s pracovní večeří - seděla na druhé straně stolu, nedíval jsem se už ani do jídelního lístku, ani po restauraci, vnímal jsem jenom jí.

Po jídle, když už část lidí chtěla zpátky na hotel, jsem začal naznačovat, že bychom snad mohli pokračovat ještě jedním drinkem v některém z okolních barů.

Pár lidí se přidalo a ona byla mezi nimi, dokonce u toho na mě opět vrhla pohled s jiskrou a úsměvem širším, než mělo slunce při svém ranním východu nad obzor.

Seděli jsme pak u stolu a s místním drinkem v ruce si ve skupince nejodvážnějších dlouho do noci povídali o všem možném, o jazykových rozdílech a světových událostech, národních jídlech atd. atd.

Když jsme se pak loučili u hotelového výtahu a věděli jsme, že už se neuvidíme, rozloučení pohledem v sobě mělo energii toho Slunce, které za pár miliard let exploduje a všechno sežehne. V tom jednom pohledu, přerušeném zavírajícími se dveřmi výtahu, byla energie, která by ten výtah mohla pohánět ještě desítky let (kdybych si jej neukradl jenom pro sebe ;-).

Spát jsem sice šel, ale s pohledem puberťáka civějícího do tmavého stropu při přemýšlení na některou spolužačku.

A to je všechno!

Nicméně, myslím, že v oboru zůstanu a doufám, že se na navazující mezinárodní seminář opět podívám a že bude šance výtah přivolat, dveře se otevřou a ...