"Mluvte pomalu, prosím, jen klid!" Cristian Dupont namočil ostře seřezanou špičku husího brku do kalamáře, pečlivě ji otřel o keramický okraj, a poté naučeným pohybem máchl rukou do prostoru vedle stolu, aby se ujistil, že na tenkém listu papíru nezanechá nežádoucí skvrnu. Dnes ráno mu mladý soudní koncipient přinesl několik zbrusu nových exemplářů zabalených ve vypraném plátýnku, byly mnohem praktičtější a skladnější než pergamen, který se v úřední praxi stále hojně používal. Podpis na dokumentu zahladil pemzou s půlkruhovým půdorysem a rukojetí umně zhotovenou ze slonoviny, zdědil ji po svém dědečkovi, jenž se těšil velké úctě u dvora a právem patřil k nejvyhledávanějším londýnským advokátům té doby. V levém okraji úřední listiny se vyjímalo datum. 4. října 1678. "Omlouvám se," hlesl muž sedící na židli před stolem z tmavého dřeva, otřel si zpocené čelo látkovým kapesníkem a znovu si mohutně přihnul z placatky, kterou poté schoval do vnitřní kapsy ošuntělého kabátce. "Jak jsem už říkal, navštívil jsem Vás kvůli vyřízení pozůstalosti po mé zesnulé příbuzné, paní Emily Collinsové, sestře mého otce, veškeré dokumenty jsou tu," posunul k němu po stole svazek listin převázaný režným motouzem, "včetně zprávy o úmrtí z městské márnice." "Z městské márnice?" pozvedl mladý advokát tázavě obočí. "Ano, má nebohá teta zesnula před dvěma dny, její tělo se dosud nachází v městské márnici, pohřeb se koná v pátek dopoledne." Cristian přestal zápasit s pevně utaženým motouzem a vytáhl ze stolu nůž na dopisy s podlouhlou čepelí. "Pane Dawsone, je Vám známo, že se dědické řízení koná zpravidla až po řádném pohřbu zemřelé?" "Ano, ale.." Hlas prošedivělého muže v letech s modravě bledou tváří pokrytou vzrostlým strništěm a zapadlýma, nervózně mrkajícíma očkama zněl téměř prosebně. "Pochopte, podle zde přiložené závěti dům připadne mně, s manželkou ho chceme co nejdříve prodat a odstěhovat se z města na venkov." "V současné době v tom domě žijete?" "Ne, ani za celý svět!" Muž znovu sáhl do vnitřní kapsy kabátce, zhluboka se napil a hřbetem ruky si otřel potřísněnou bradu. "Promiňte, předtím jsem se asi nevyjádřil dost jasně," za celou dobu mu poprvé pohlédl zpříma do očí, "chci říct, že byste o tom domě měl něco vědět."
Jim Dawson se ztěžka opřel o čalouněné opěradlo židle, nadechl se a začal vyprávět. Dříve patřili s chotí do bohaté měšťanské vrstvy, obchodoval s nedostupnými komoditami z Blízkého východu, zejména s hedvábím, porcelánem a kořením, které do přístavu každý měsíc dovážely obchodní lodě. Kvůli bující námořní kriminalitě se však jeho dodávky stále více zpožďovaly, až se úplně zastavily, Dawsonovi věřitelé požadovali zpět své investované peníze a on musel veškerý svůj majetek vydražit v aukci, zabavený dům poté připadl bance. Byli nuceni se přestěhovat k příbuzné do domu na samém okraji čtvrti Southwark, která se nacházela na jižním břehu Temže a po celé londýnské City byla nechvalně známá pro svoji chudobu, pouliční gangy a vzkvétající obchod s drogami. Dawsonovi svůj společenský pád těžce nesli, hlavně paní Dawsonová, která se o vážně nemocnou paní Collinsovou musela starat. "Víte, pane Duponte," hlas postaršího muže působil vyčerpaně a nevyspale, "už dříve jsem si všiml, že s mou ženou není něco v pořádku. Často se v domě ozýval její zoufalý křik a pláč, který mi nedokázala vysvětlit a po smrti mé nemocné tety se to zhoršilo natolik, že jsem ji musel odvézt k její sestře na venkov. Zapřísahám Vás, zbavte mě toho prokletého domu co nejrychleji!" Mladý advokát se na chvíli zamyslel a opřel si bradu o ruce s prsty propletenými nad stolem. "Jediné, co pro vás v tuto chvíli mohu udělat, je přednostně se věnovat dědickému řízení a poté informovat banku, která už se postará o samotný prodej nemovitosti." Jim Dawson se sotva znatelně usmál, vrhl se k němu a pevně mu stiskl obě ruce. "Děkuji, budu Vám neskonale zavázán, pane!" V tom okamžiku se v protějším rohu advokátní kanceláře pohnul stín a do podvečerního šera vstoupila štíhlá ženská postava v tmavých šatech s dlouhou sukní a s límcem zapnutým až ke krku. Dawson se prudce otočil a rozrušením se úplně roztřásl. "Myslel jsem, že naše jednání podléhá jisté diskrétnosti," namítl pochmurně, "ne, že u něj bude přítomna Vaše služka!" Cristian vstal od stolu a předvedl ji před něj. "Slečna Berénice není mojí služkou, zaměstnávám ji!" Mladá žena se mlčky uklonila, natáhla se k němu a krátký okamžik mu něco šeptala do ucha. "A víte co?" otočil se poté ke svému klientovi, "doprovodíme Vás domů, co říkáte?"
Starý pan Dawson o tom nejdříve nechtěl ani slyšet, ale pro urychlené vyřízení své záležitosti byl nakonec ochoten návštěvu v domě na Elmont Street č.p. 29 podstoupit, ačkoliv celou cestu v kočáře nervózně zkoumal tmavnoucí večerní oblohu a zároveň si pokradmu prohlížel mladou ženu sedící na sedadle naproti. Vypadala jako kreolky, které sem připlouvaly na obchodních lodích z kolonií v Karibském moři, seděla bez hnutí, ve snědé tváři se jí nepohnul jediný sval. Když dorazili na požadovanou adresu, zvedl se studený vítr a začalo pršet. Vedle kočáru se jako by odnikud objevila spoře oděná nevěstka a přitočila se k mladému advokátovi ve slušivém dlouhém kabátu a s vykládanou vycházkovou holí. Mokré prameny dlouhých blonďatých vlasů jí dosahovaly až k nacpanému sešněrovanému výstřihu, popadla jeho ruku a hbitě si ji strčila dovnitř. "Udělám Vám pomyšlení, vzácný pane!" Zamrkala na něj velkýma sytě modrýma očima, vystupujícíma jí z mokré, téměř dívčí tváře, na špinavé ulici prosycené pachem splašků, zbytků jídla a všudypřítomných odpadků v tu chvíli působila jako zjevení. "Táhni!" ohnal se po ní starý pan Dawson, počastovala ho rozezleným pohledem a její nahý prs vyklouzl Cristianovi z mokré dlaně. "Koně jsou neklidní, pane! Neudržím je!" vykřikl kočí a přitáhl si opratě až pod bradu. Mohutný vraník se mezitím vztyčil na zadních a s hlasitým ržáním vykopl kopyta k obloze. V příštím okamžiku ji rozetnuly klikatící se blesky a zaduněl hrom, vichřice nabírala na síle, s hlasitým kvílením se hnala ulicí a tloukla s uvolněnými okenicemi. Kočího už definitivně opustily síly, kočár tažený dvojnásobnou koňskou silou vyrazil vpřed a ztratil se v ohybu na konci potemnělé ulice. "Dovnitř!" zavelel mladý advokát a trojice cestujících spěšně vstoupila do domu.
Jakmile se všichni ocitli uvnitř, uvědomil si, že se citelně ochladilo a zvolna vydechl oblak vlhké páry. V domě panovalo nezvyklé, až zlověstné ticho, zvuky venkovní bouřky v okamžiku ustaly. "Počkejte, rozsvítím!" Starý pan Dawson se šoural do přítmí před sebou, přerušované jen krátkými okamžiky světla, kdykoliv se venku znovu zablesklo a do okenic se naplno opřely přívaly dešťové vody. "Ne, nechte zhasnuto!" zastavila ho štíhlá kreolka, postoupila o několik kroků dopředu a sňala si z hlavy kapuci. Domácí pán chtěl protestovat, Cristian ho však jediným pohybem ruky umlčel a naznačil mu, aby byl pokud možno zticha a nehýbal se.
Bérenice vzhlédla a upřela oči do tmy pod stropem. Po chvíli se z ní oddělila souvislá temná skvrna a začala se zvolna přeskupovat po zdi směrem do jejího středu. Mladá žena stála bez hnutí a soustředěně ji pozorovala, pohybovala pouze očima. Zlověstný šepot v její hlavě postupně zesiloval, vnímala několik hlasů najednou, přesto nerozumněla jedinému slovu. Přicházely odněkud z útrob ztichlého domu, skřehotaly, chichotaly se a občas pronikavě vykřikly. Cristian k ní pomalu přistoupil a položil jí ruku na rameno. "Vidíš něco?" zašeptal a pohlédl jí do tváře. Tmavé zorničky jejích očí zmizely za úrovní horních víček, teď už je vyplňovalo pouze bělmo. Hlasy v její hlavě zesílily, temná skvrna se ze středu zdi pomalu spouštěla po stěně k podlaze a jakmile se jí dotkla, nabývala konkrétních obrysů shrbeného těla s pokroucenými končetinami. Mladá kreolka se prudce roztřásla, Cristian jí pevně sevřel rameno a znovu na ni promluvil. "Bérenice? Bérenice, tak slyšíš mě?!?" Shrbená silueta se mezitím pomalu blížila k nim, viděla ji jen ona, on o ní i nadále neměl ani tušení. "Co se děje?" vyjekl starý pan Dawson, zadýchával se, musel se opřít o stěnu a uvolnit si zapnutý límec košile. "Bérenice!" Cristian už její jméno skoro křičel, jeho hlas duněl ve ztichlém domě jako bouře zuřící venku za okny. Čím k ní byla hrozivá silueta blíž, rozeznávala tvář nějaké stařeny, pohybovala se trhavě a způsobem, který nebyl vlastní lidské bytosti. Pomalu se kolem ní šourala s nesouvislým hrdelním mručením, Berénice ji pozorovala jako v tranzu, nedokázala se pohnout ani vykřiknout, i kdyby sebevíc chtěla, zatímco různorodý šepot a smích v její hlavě nabíral na téměř nesnesitelné hlasitosti a intenzitě. Stařena se mezitím přiblížila až k panu Dawsonovi, zastavila se v jeho těsné blízkosti a strnula. Bérenice prudce oddechovala, čekala, co bude následovat. Natáhla k němu ruku, ukázala na něj prstem, její nelidský, děsivý výkřik naplnil místnost a mladá žena definitivně ztratila vědomí. "Bérenice? No konečně!" Cristian zachytil její padající tělo a podklesl na jedno koleno, pozorovala ho zmatenýma očima, ale na to byl už zvyklý. "Viděla jsi něco?" "Co..? Co měla vidět?" Jim Dawson byl na pokraji zhroucení. Mladá kreolka přikývla, s Cristianovou pomocí se postavila na nohy a dlaněmi si uhladila sukni. "Odcházíme," řekla pevným hlasem, "všichni!" Pohledem přitom obsáhla i domácího pána.
Na to nedělní a sluncem zalité odpoledne si Cristian pamatoval, jako by to bylo včera. Při obvyklé procházce po nábřeží narazil na mladou ženu, seděla na lavičce a upřeně pozorovala hladinu Temže rozbouřenou po předchozím prudkém lijáku, jakých občané City zažili během zimních měsíců nepočítaně. Nedokázal si to vysvětlit, ale přivedla ho k sobě. Posadil se vedle ní a fascinovaně ji pozoroval. Nevypadala jako žádná z místních žen, a to ho na ní od první chvíle upoutalo. V té době hledal úřednici do své nově otevřené advokátní kanceláře a bez zaváhání ji přijal, přestože nedisponovala vhodnými doporučeními ani vznešeným původem. Cristian byl pohledný mladý muž s tmavými vlasy a pečlivě upraveným plnovousem, čerstvý absolvent advokacie na prestižní Královské akademii, teprve čtyřiadvacetiletý, ale tehdy už dospělý muž. Jejich oči se setkaly, ještě téhož večera si ji vzal ve své ložnici, Berenice voněla a chutnala způsobem, který ho zbavoval racionálního uvažování. Ochotně mu nabídla svá plná prsa i klín a ukázala mu něco, o čem netušil, že je žena schopna dát muži. Anální sex.
Její schopnosti se poprvé naplno projevily v případu syna místního kupce, který nutil dceru chudého mlékaře být po vůli jemu a partě jeho zbohatlických kumpánů. Musela jim dělat hrozné věci. Téhož večera, kdy si u soudu v budově královské prokuratury vyslechl osvobozující rozsudek, mu Bérenice dlouze šeptala do ucha. Druhý den ráno se jako smyslů zbavený přihnal na policejní stanici, ke všemu se přiznal a dožadoval se okamžitého uvěznění. Bérenice zdědila po matce dar vidět věci, které nedokázala nikomu vysvětlit. Neměla moc je ovlivnit ani předvídat, objevovaly se náhodně a zčistajasna. A Cristian se nedožadoval odpovědí, řekla mu jen to, co sama uznala za vhodné. Existovalo mezi nimi pouto, kterému rozuměli jen oni dva. Přirozeně a beze slov. Děsivý incident v domě na Elmont Street č.p. 29 odstartoval řetězec událostí vedoucích k odhalení závažného činu, který se zcela vymykal jejich chápání.
Konec první části.
