Bylo odpoledne, vzduch se vlnil horkem a město ztichlo v ospalém letním rytmu. Seděla jsem na lavičce v parku, pod vysokými stromy, s notebookem na klíně a učebnicí otevřenou na poslední kapitole. Blížila se zkouška, hlava mi šla kolem, ale potřebovala jsem být venku, kde to dýchá.
Kousek ode mě běžel kluk s psem, na vedlejší lavičce někdo poslouchal hudbu. A pak jsem ho zahlédla – cizinec. Vysoký, opálený, s batůžkem přes rameno a lahví vody v ruce. Posadil se o dvě lavičky dál, chvíli jen tak pozoroval okolí. Měl tmavé vlasy stažené do volného uzlu, ostře řezané rysy a oči, které se usmívaly, i když jeho ústa byla klidná.
Podíval se na mě. A znovu. Zvedla jsem oči od obrazovky a naše pohledy se potkaly. Trochu jsem se usmála. On taky. Po chvíli vstal a přišel blíž.
„Hi... do you mind if I sit here?“ zeptal se s jemným přízvukem. Přikývla jsem. Voněl jako citrusy a horký vzduch.
Chvíli jsme si povídali. Jmenoval se Adrien, byl z Francie a cestoval po Evropě sám. Mluvil tichým, hlubokým hlasem. Zeptal se, co studuju, a proč mám tak vážný výraz. Zasmála jsem se. Učení nešlo, myšlenky mi utíkaly jinam.
Slunce pomalu klesalo. Lavička byla stará, dřevo pod námi teplé. Seděli jsme blíž, než by se slušelo mezi dvěma cizinci. Jeho stehno se lehce dotýkalo mého. Zatajila jsem dech.
Zvedl ruku a jemně mi odhrnul pramen vlasů z obličeje. Prsty zůstal na krku. Chvíli se mi díval do očí – a pak mě políbil. Pomalu, zlehka, ale jistě. Polibek se prohloubil. Ztratila jsem pojem o čase.
Jeho ruka sklouzla pod lem mého trička, pohladil mě po zádech a bříšky prstů po bocích. Dýchala jsem zrychleně, srdce mi bušilo. Kolem nás šuměly stromy, park byl téměř prázdný. Přejel mi rukou po stehně, pod sukní. Zlehka, jako by mě četl. Položila jsem mu ruku na krk a přitáhla si ho blíž.
Jeho prsty si našly cestu pod látku. Cítila jsem doteky přes tenkou krajku spodního prádla, chtěl se pomalinku dostat ke kundičce.. Hřál mě a vzrušoval. Ticho narušovalo jen naše dýchání a vzdálené cvrkání cikád. Celé moje tělo reagovalo – na jeho dotek, na napětí, na to, že to bylo tak nečekané a přesto tak přirozené.
Byli jsme jen dva neznámí lidé v parku. Ale ten okamžik patřil jen nám.
