Nečekaně přišel na kontrolu. Muž, kterého znám jen v obleku, jasně dávajícího najevo, že námi pohrdá a majícího o sobě mínění, že sežral moudrost světa během jeho krátkého života. Najednou stál přede mnou v tričku a kraťasech a s úsměvem na rtech.
Po odpovědi na obligátní otázku ze slušnosti „Jak to jde?“ jsem předpokládala, že jak se rychle objevil, tak stejně rychle zase odejde. Místo toho jsem si ještě prošla jeho obligátní kontrolou znalostí. Nakonec si sednul na sedačku v kanceláři. O to více mě snad překvapila věta, že se mu tam dobře sedí. Nevím jestli si myslet, že snad začíná měnit názor, nebo jde ještě o nějakou další zkoušku? Chvíli si povídáme o pracovních záležitostech, začínáme po sobě „hlavně nenápadně“ pokukovat. To situační napětí mezi námi roste, ale zatím se ani jeden nemáme k tomu, abychom tu atmosféru rozbili. Jako puberťáci se vyhýbáme vzájemným pohledům, až si uvědomím že se usmívám (chápej ženská i chlap po čtyřicítce, to je návrat do minulého tisíciletí) :D. Nakonec si řeknu, že to risknu a vezmu iniciativu, Počkám si, až se podívá a spojím pohledy s drobným přivřením očí. Chytí se hned. Další trapas na obzoru – vykat nebo tykat. No co, jsem ženská, takže zkusím tykat. Znatelně jej to překvapilo. Namítat však nemůže. Jeho momentální nejistota mi dává prostor si lehce dráždivě olíznout rty. Vidím, že se mu to líbí. Můj chtíč se rozjíždí, tak se dneska pobavím a pak budu mít od něj klid, protože ho odhaduju, že se bude vyhýbat. Přisouvám se na židli blíže k němu, je krásně nervózní. Nebudu lhát, já taky, ale snažím se to na sobě nedat znát.
Jen jemně jsem kolenem dotknula jeho kolene. Zeptala jsem se „Vadí?“ a on odpověděl „Snad nebudu litovat.“. Nezbývalo než se jen usmát. A protože už to trapné kdo začne bylo pryč, tak mě k sobě přitáhnul. Určitě se nehodlám bránit. Jeho ruce mi okamžitě zajely pod halenku, vysvobodily z podprsenky ňadra. Zkušeně nahmátnul již nateklé bradavky, vyhrnul tričko, opět zabořil prsty do ňader a olíznul bradavky, jazykem si s nimi pohrál až mi zcela zvlhly kalhotky.
Viděla jsem, že mam taky co vysvobodit z textilu. Sáhla jsem mu do klína, ale zastavil mi ruku. Dneska nemůžeme, nejsme tady sami.Viděl mé zklamání v očích. Můj chtíč, který nechce poslechnout. „Počkej, ještě si sáhnu, ať se mám na co těšit.“ a sáhl mi do klína. „Co to tam máš?“ zeptal se a já s úsměvem a pohledem nadržené ženské odpověděla „Venušiny kuličky.“. „To neznám, ale chci poznat.“ Vytáhnul mokrou ruku z kalhotek, otřel do mého bříška. Řekl „Buď připravená!“ a odešel. No nemohlo to skončit hůře – nadržená, rozdělaná ženská. Rychle jsem se upravila a šla pokračovat v práci. Jakmile jsem dorazila domů, tak to byla jízda!
Od té doby jsme se ve firmě potkali dvakrát, bylo vidět, že na to myslí a taky že si myslí, že hvízdne a já přijdu. Ale takhle to určitě nebude, protože nechat rozdělanou ženskou se prostě nedělá.
