Druhý den jsme sjížděli řeku líným tempem. Všichni byli lehce unavení, spálení, spokojení. Vzduch stál, voda voněla a pot tekoucí z těl se mísil s pachem opalovacího krému. Všechno bylo zpomalené… kromě toho, co se odehrávalo mezi mnou a Bárou.
Navenek jsme se chovali normálně. Žádné poznámky, žádné letmé dotyky. Ale její pohledy byly plné narážek. A když jsme odpoledne přirazili do malého tábořiště se zázemím, ve stínu vrb a se sprchou vyrobenou z hadice, stačilo pár slov.
Přišla ke mně s lahvičkou gelu a šeptla:
„Sprcha za křovím. Pojď za chvíli. Ne hned.“
Otočila se a odešla. Nepodíval jsem se za ní — neviditelná dohoda.
...
Když jsem dorazil, byla tam. Stála nahá pod proudem vody, otočená ke mně zády. Ruce si právě mydlily krk a vlhké vlasy, boky se jí jemně pohupovaly v rytmu dechu. Voda stékala po jejích zádech, zadečku a stehnech. Ticho. Jen zurčení hadice a tlukot v mé hrudi.
Ohlédla se. „No nekoukej, a pojď pomoct.“
Vešel jsem pod proud. Ledová voda mě zchladila jen na chvíli, pak mě zasáhl pohled na ni zepředu — mokré, lesklé tělo, bradavky tvrdé chladem, břicho s kapkami vody, které jí stékaly až do klína.
Nalila mi trochu gelu do dlaní a beze slova se otočila. Umyl jsem jí záda, jemně, ale cíleně. Přes boky, kolem pasu. Když jsem sjel níž, vystrčila zadek jen o centimetr — ale to gesto bylo výmluvné. Dlaně mi sklouzly přes její zadeček, jemně ho promasírovaly, pak jsem jednou rukou sklouzl mezi její stehna. Byla vlhká — nejen od vody.
Zachvěla se, ale zůstala stát. Přitiskla si zátylek ke mně, otočila tvář a šeptla:
„Dneska mě ošukej pořádně.“
...
O pár minut později jsme leželi v trávě, schovaní za keři, pod tenkou dekou, kterou měla omotanou kolem ramen. Nic romantického. Jen chtíč. Byli jsme oba nazí. Vzduch byl teplý, tráva vlhká, světlo mizelo.
Klekl jsem si nad ni a ona mi ho chytla, pomalu ho začala honit. Hladce, suverénně, s výrazem jako by to byla její nejoblíbenější činnost na světě. Pak se sklonila a vzala si mě do pusy — jazykem objela žalud, zajela hluboko, až se mi zatmělo před očima.
„Lehni si,“ řekla po chvíli a přehodila nohu přes mě.
Nasedla si pomalu. Pořádně. Cítil jsem každý centimetr, jak mě pohlcuje. Zavřela oči a začala se pohupovat, rytmicky, bez jediného slova. Jen tichý dech, jen její tělo, které se na mně svíjelo v pravidelných vlnách.
Chytil jsem ji za boky a přirazil proti ní. Zatlačila mě zpět a ovládla rytmus. Prsa se jí houpala, tělo se lesklo, vlasy lepily k čelu. Pohyby zrychlila. Zaryla mi nehty do hrudi.
Přetočil jsem ji na záda, nadzvedl jí nohy a zasunul znovu. Tvrdě. Její steny zůstávaly tiché, ale výraz mluvil jasně — byla blízko. Když se její tělo začalo svírat, sevřela mě nohama a ztuhla.
Věděl jsem, že už to dlouho neudržím. Vytáhl jsem se na poslední chvíli, poklekl nad ni a s hlasitým vydechnutím se jí vystříkal na břicho a prsa. Prudké dávky zasáhly její kůži, leskly se na jejích bradavkách, stékaly jí do pupíku.
Ležela tam, zadýchaná, spokojená, se zavřenýma očima.
„Tohle je přesně to, co jsem chtěla,“ řekla a přejela si prstem kapku z břicha a ochutnala.
Podala mi ručník a vstala. Opláchla se rychle v říční vodě, aniž by se ohlédla. Když si oblékala kalhotky, jen mrkla a usmála se.
