Ona:
Ležím na posteli. Krátké šortky se mi zařezávají do stehen, krajka jemných kalhotek lehce vykukuje. Jsou tenké, vzdušné, ale uvnitř, uvnitř se mi houpou Venušiny kuličky.
Každý pohyb, každé napnutí svalů mi připomíná, že tam jsou. Tiché, vibrující, poslušné. A já v samodržících silonkách s krajkou, natažená na zádech, s lehce roztaženýma nohama, vypadám úplně nevinně.
Ale prstíky se mi vrtí. Nejsou v klidu. Jemně kloužou po silonové vrstvě, jako by se chtěly předvést.
Vím, že se díváš.
Nepotřebuju tě slyšet, abych tě cítila.
Tvůj pohled mi klouže po lýtkách, zastaví se na kolenou, pak výš. A pak zas dolů, zpátky k prstíkům.
To je tvoje slabost. Moje výhoda.
Nechám tě sledovat.
A ty víš, že si právě začínám pomalu přirážet...
Jen silonky, krajka a fantazie.
On:
Stojím ve dveřích. Tělo mám v napětí, dech mě zrazuje.
Je nádherná. Leží tam, nohy natažené, silonky napnuté a krajka na stehnech jako brána do pekla i nebe zároveň.
Ty prstíky. Jak se jemně vrtí, občas zaryjí do peřiny.
Neumím odtrhnout pohled.
A pak slyším to. Tiché, tlumené cinknutí. Jako když se posune kulička.
Zamrká. Lehce se pousměje.
A já vím, že to není náhoda.
Každý její pohyb je promyšlený.
Ví, že mě má.
A že neudělám ani krok, dokud mě sama nezavolá blíž.
Stojím tam, tvrdý, poddajný, očima přilepený k jejím nožkám.
A uvnitř mě pálí otázka:
„Kolik ještě vydržím, než ztratím kontrolu?“
... povídka je k fotoalbu Touha pod silonkami
