Probuzená touha (vnitřní chaos)

Zase sedím na verandě. Proč pořád tady? Je to jako past, nebo útočiště? Cigareta mi hoří mezi prsty, popel padá a já sleduju, jak mizí, všechno mizí, i světlo, i den, i já. Šalvěj, máta, pelyněk – všude, ve vlasech, na stole, v nose, v hlavě, jako by mě chtěly udusit, nebo snad chránit? Vzduch je těžký, dusivý, všechno se lepí na kůži, na rty, na jazyk, je mi horko a zima zároveň. Nohy mám špinavé, proč si je nikdy neumyju, proč mi to vlastně nikdy nevadilo, proč se mi líbí, když jsem divoká, neupravená, když mám pocit, že mě nikdo nemůže vlastnit – a pak přijde večer a já si přeju, aby mě někdo sevřel tak pevně, až to zabolí.
Je to směšné. Tolik se stydím za tyhle myšlenky, ale stejně je mám, pořád dokola, jako bych je chtěla vyvolat ještě silnější, ještě syrovější. Proč to dělám? Proč si představuju, že někdo přijde, že mě vezme, že mě roztrhá, že mě políbí, že mě kousne, že mi bude vonět po kůži, po potu, po lese – ne, ne vonět, spíš mě zaplaví, jako když se poliješ studenou vodou a chvíli nemůžeš dýchat.
A pak to prasknutí. Je to větve? Nebo jen moje srdce? Vždycky si myslím, že je to jen vítr, ale dneska... dneska je to jiné. Otevřu oči, nebo jsem je nikdy nezavřela? Vidím ho, nebo si ho jen představuju? Je to muž, nebo stín? Stojí tam, dívá se na mě, nebo skrz mě? Zadržím dech, najednou se bojím, ale zároveň chci, aby přišel blíž, mnohem blíž, až se mě dotkne a já už nebudu moct utéct.
Beze slova, vždycky beze slova, protože slova kazí všechno, co je opravdové. Cigareta zmizí z mých prstů, jeho rty ji políbí, jako by líbal mě, popel mi padá do klína, je mi to jedno. Jeho ruce jsou drsné, nebo si to jen namlouvám? Přitahuje si mě, tlačí mě k sobě, vím, že bych měla něco říct, možná protestovat, možná se smát, ale místo toho jen lapám po dechu, jako bych se topila, a přitom nikdy nechci na hladinu.
Byliny, jejich dotek, jejich pach, jejich tíha. Jsou všude, v jeho rukou, v mých vlasech, na mých stehnech, v mých ústech. Chci křičet, že tohle je bláznovství, že se to neděje, že to není možné, ale místo toho se chvěju, propadám se, nechávám se roztrhat na kusy, protože jenom tak se můžu znovu poskládat.
Jeho ruka pod mými šaty, jeho prsty, moje rozehřátá touha, všechno se mísí, plete, zaplétá, je to jako sen, ale mnohem opravdovější, než jakýkoli den. Cítím jeho napjaté vzrušení, cítím, jak ho chci, jak mě bolí, že ho chci, jak je to vlastně trapné, směšné, ale zároveň nádherné. Polibky, hlad, drzost, jeho ruka ve vlasech, moje nehty v jeho kůži, všechno je příliš, příliš moc, ale nechci, aby to skončilo, nikdy nechci, aby to skončilo.
Listy šustí, nebo to šustí moje kůže? Bylinný závoj, pot, prach, jeho tělo, moje tělo, všechno se rozmazává, všechno je horké, všechno je rychlé, všechno je nekonečné. Orgasmy přicházejí jako bouřka, jako když se roztrhne nebe, a já se bojím, že to nepřežiju, a zároveň nechci nikdy přestat umírat.
Ještě nekončí, nikdy nekončí, přitáhne si mě na klín, jeho tělo tvrdé, hladové, vklouzne do mě, až mám pocit, že mě roztrhne, že už nikdy nebudu celá, ale to je v pořádku, to je přesně to, co chci. Milujeme se, bojujeme, vzdechy, dřevo pod námi, pot, byliny, všechno se točí, všechno mizí, všechno je jen tady a teď.
Pak ticho. Pot, zpocená kůže, šepot noci, hvězdy v očích, les v duši. Ležím, dýchám, nevím, jestli jsem sama, nebo jestli je tu se mnou, nevím, jestli jsem to byla já, nebo někdo úplně jiný.
Ráno. Prázdno. Je pryč? Byl tu vůbec? Byl to sen? Na stole svazek bylin, ve vzduchu ještě jeho dotek, jeho stín, jeho přítomnost, která je možná jen moje, možná nikdy neodejde. Možná jsem si ho vymyslela. Možná ne. Možná je to jedno.