Nikdy jsem si nemyslela, že skončím v téhle situaci. Jeho kancelář byla temnější než obvykle…žaluzie stažené, tlumené světlo lampy vrhalo stíny na jeho široká ramena, když se zvedl od stolu a pomalu ke mně přešel. Zůstala jsem stát u dveří, i když jsem měla odejít už dávno.
„To je všechno?“ zeptal se tiše. Jeho hlas byl hluboký, klidný. Věděla jsem, že nemluví o reportu.
Přikývla jsem. A neuhnula pohledem.
Byl můj šéf. Přísný, kontrolující, perfekcionista. Ale pokaždé, když mě přiměl stát vedle něj a předkládat mu svou práci, pokaždé, když mě opravil a mluvil tím klidným, arogantně sebeklidným tónem… pokaždé jsem zadržovala dech a představovala si, jak mě sevře. Ne profesionálně. Nikdy profesionálně.
„Tak pojď sem,“ řekl tiše a opřel se o svůj stůl. To nebyl rozkaz. To byla nabídka. A já ji přijala.
Udělala jsem pár kroků a zastavila se přímo před ním. Zblízka voněl jako káva, dřevo a nebezpečí. Natáhl ruku a stáhl mi brýle z očí. Položil je vedle sebe na stůl, pomalu, pečlivě. Jako by mě zbavoval posledního kousku obrany.
Pak mi prsty přejel po čelisti. „Celý den se na mě díváš těma očima a já mám co dělat, abych tě tady neroztrhal,“ řekl suše.
Polkla jsem. „Tak co ti v tom ještě brání?“
Usmál se. Žádný vřelý úsměv…tenhle byl temný a hladový.
Najednou mě otočil, tvrdě mě přitlačil k desce stolu. Zalapala jsem po dechu. Rukou mi sjel pod sukni, nečekal na nic, jen hladově mapoval kůži na mých stehnech, až si mě přitáhl blíž. Látka mého spodního prádla byla v jeho ruce během vteřiny…slyšela jsem, jak praskla.
Zavřela jsem oči. Měla jsem mu říct „ne“. Byla to chyba. Velká.
Ale když do mě vklouzl prsty, bez varování a bez omluvy, vydechla jsem tak, jak jsem nikdy nevydechla u žádného muže.
Moje ruce sevřely okraj stolu, horké, napnuté, připravené na všechno, co přijde.
