Konečně jsem se doplazil domů. Každý krok byl muka – klícka na penisu mě tlačila při každém pohybu, jako by mi někdo neustále svíral varlata neviditelnou rukou. Tělo mi hořelo, kůže byla citlivá, jako by každý nerv křičel o úlevu. Zavřel jsem dveře bytu a opřel se o ně, těžce dýchaje. Ticho bytu bylo klamné – uvnitř mě řval chaos. Petrov chladný hlas, sestřiččin opovržlivý pohled, zvuk její moči dopadající na podlahu, to všechno se mi vracelo jako ozvěny noční můry. A ten kolík… ten prokletý kolík, který mi stále připomínal, že jsem se ocitl v pasti, ze které není úniku.
Svlékl jsem se, každý pohyb byl pomalý, váhavý. Tričko přilepené potem se odlepovalo od kůže, kalhoty jsem málem roztrhal, jak jsem je zoufale strhával. Klekl jsem si na studenou podlahu v koupelně, ruce se mi třásly, když jsem se chystal vyjmout kolík. Uchopil jsem ho opatrně, jako by to byl nějaký jedovatý tvor. Pomalu jsem ho vytahoval, každý milimetr byl bojem mezi úlevou a bolestí. Kůže kolem byla citlivá, pálila, a když byl konečně venku, cítil jsem, jak se mi nohy podlamují. Odložil jsem ho na zem, zíral na něj s odporem a zároveň podivnou fascinací. Bylo to, jako by mě ten předmět ovládal, jako by měl vlastní vůli. Tělo mi pulzovalo vyčerpáním, mysl byla roztříštěná – co jsem to za člověka, že jsem tohle všechno nechal zajít tak daleko?
V tu chvíli mi zazvonil telefon. Zvuk mě prořízl jako blesk, srdce mi vyskočilo až do krku. S roztřesenýma rukama jsem ho vytáhl z kapsy kalhot, které ležely zmačkané na zemi. „Kdo je?“ zašeptal jsem, hlas zlomený, chraplavý, jako by patřil někomu jinému.
„Petr,“ ozval se jeho hlas, klidný, ale s ostřím, které mě donutilo ztuhnout. „Vidím, že si došel domů. A že sis ten kolík vytáhl.“
Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měl pocit, že mi praskne hrudník. „Jak to víš?“ vyhrkl jsem, hlas plný paniky. Myšlenky se mi honily hlavou – sleduje mě? Je v mém bytě kamera? Nebo… něco horšího? Pocit bezmoci mě svíral jako ta klícka na mém těle.
Jeho smích byl hluboký, temný, téměř krutý. „Podívej se na ten kolík pořádně,“ řekl.
S odporem jsem ho zvedl z podlahy. Byl těžší, než jsem čekal, chladný na dotek. Otočil jsem ho v rukou a všiml si drobných detailů – lesklé kovové části, jemné švy, jako by uvnitř skrýval něco víc. Elektronika? Sledovací zařízení? Možná něco, co mě může… trestat? Srdce mi bušilo ještě rychleji, žaludek se mi svíral hrůzou. „Co… co to je?“ zašeptal jsem, hlas se mi lámal.
„Strč si ho zpátky do prdele,“ přerušil mě Petr, jeho hlas najednou tvrdý, nekompromisní. „Hned.“
Zaváhal jsem. Moje mysl křičela, ať to neudělám, ať se vzepřu, ať uteču, ale strach z jeho hlasu, z jeho moci, byl silnější. „Už ho tam mám,“ zalhal jsem, hlas roztřesený, zoufalý. Doufal jsem, že mě neprohlédne, že aspoň tentokrát budu mít nad sebou kontrolu.
Ticho na druhé straně bylo děsivé, jako ticho před bouří. „Já vždycky poznám, jestli ho tam máš, nebo ne,“ řekl ledově, jeho hlas jako nůž zabodnutý do mého žaludku. „Takže teď. Hned. Nebo budeš litovat.“
Ruce se mi třásly, když jsem znovu uchopil kolík. Cítil jsem, jak se mi žaludek svírá, jak se každý sval v těle brání, ale strach byl silnější. Pomalu, s odporem, jsem si ho zasunul zpět. Studený povrch mě pálil, kůže kolem protestovala, každý milimetr byl jako zkouška ohněm. Zasyčel jsem bolestí, tělo se mi roztřáslo, když jsem ho dostal dovnitř. Pocit ponížení byl tak silný, že jsem měl chuť křičet, plakat, rozbít něco – nebo sebe.
„Dobrý,“ řekl Petr, jeho hlas teď měl nádech spokojenosti, jako by chválil poslušné zvíře. „Ale lhát se nemá.“
Než jsem stačil cokoli říct, mé tělo projela ostrá bolest. Elektrošok! Byl to jako blesk, který mi roztřásl každý sval, každou buňku. Prdel mě pálila, jako by se roztrhla na kusy, a já křičel, hlas se mi lámal v krku. Padl jsem na kolena, telefon mi vyklouzl z ruky a dopadl na podlahu. Bolest byla tak intenzivní, že jsem na chvíli přestal vnímat svět kolem sebe – byla jen ta palčivá agonie, která mě pohlcovala. „Co to bylo?“ vyhrkl jsem, když jsem se konečně nadechl, hlas roztřesený, zlomený.
„Teď víš, co se stane, když lžeš,“ řekl Petr, jeho hlas teď měl nádech zábavy, jako by si to užíval. „A teď poznáš, co se stane, když budeš hodný.“
Najednou se kolík rozvibroval. Nebyly to jen obyčejné vibrace – byly hluboké, pulzující, rozlévající se mým tělem jako vlny rozkoše, které mě přemohly. Cítil jsem, jak se mé tělo napíná, jak se snaží reagovat, přestože klícka mi to znemožňovala. Kovový tlak na mém penisu byl krutý, každý pokus o erekci přinášel bolest, ale vibrace byly tak intenzivní, že jsem nemohl přestat. Moje tělo se třáslo, sténal jsem, směs slasti a utrpení mě rozpoltila. A pak, k mému šoku, přes tu bolest, přes tu klícku, jsem vyvrcholil. Bylo to, jako by se mé tělo vzepřelo všemu, co ho svazovalo – vlna rozkoše mě zaplavila, a já křičel, třásl se, zpocený a vyčerpaný. Padl jsem na podlahu, nohy mě neudržely, tělo bylo jako hadrová panenka.
„Nabíjej ten kolík každou noc,“ řekl Petr, jeho hlas teď klidný, téměř vřelý, jako by mi právě poděkoval za dobře odvedenou práci. „Těším se na týden plný zábavy. A nezapomeň – já vždycky vím, co děláš.“
Cvak. Zavěsil. Zůstal jsem ležet na studené podlaze, kolík slabě vibroval, jako připomínka jeho moci. Tělo mi hořelo, mysl byla prázdná, jen otázky se mi hromadily: Jak tohle přežiju? Co chce Petr? A proč já? Vibrace pomalu ustávaly, ale pocit jeho kontroly zůstával, svíral mě pevněji než ta klícka. Ležel jsem tam, zlomený, a přesto podivně živý, uvězněný mezi slastí a utrpením, které mě teď definovaly.
