Kdysi jsem byla dívkou, která věřila, že láska je navždy. Stála jsem na břehu světa, otevřená a nahá v důvěře. A pak se vlna zlomila a stáhla mě pod hladinu. Utichlo všechno – i moje vlastní jméno.
Pohřbila jsem lásku. Pohřbila jsem ji tiše, bez květin a beze svědků. A spolu s ní jsem nechala v zemi i kus sebe.
A přece – i pod tímto kamenem něco tiše dýchalo.
Noc za nocí jsem vstávala k malé dívce, jejíž dech mi připomínal, že svět je pořád barevný, a k psovi, který mi dýchal do dlaně a věřil, že ráno znovu vyjde slunce.
Život má zvláštní smysl pro humor. Neptal se, jestli chci. Prostě mě vedl. Do náruče doteků. Do světa masáží, kde se ruce stávají modlitbou a kde se cizí bolest mění v klíč k mé vlastní duši.
Tam, mezi těly a tichem, jsem se začala vracet k sobě. Skrz kůži jiných jsem ucítila vlastní tep. A jednou – už nevím u koho – se v mých dlaních rozhořelo teplo. Ne moje, ne jejich. Bylo to jako kdyby vesmír položil prst na moje srdce a řekl: „Ještě nejsi prázdná.“
Od té chvíle jsem pochopila, že hřích není břemeno. Je to vstupenka. Do světa, kde už se nebojím žít naplno.
Padla jsem – a díky tomu dnes vím, že moje křídla nejsou ze zlata. Jsou z popela. A popel, když se zapálí, hoří nejjasněji.
Dnes už nechci pohádku. Chci život, který voní po dešti, lásku, která nepřichází, aby mě zachránila, ale aby vedle mě tančila, když tančit chci.
A pokud nepřijde? Zůstanu tancovat sama, protože jsem zjistila, že nejsem prázdná. Že hvězdy, které jsem hledala na nebi, byly celou dobu ve mně.
Proto píšu. Proto dýchám. Proto každý den pokládám ruce na svět a znovu mu věřím.
Moje děti jednou uvidí, že jejich máma nebyla jen ta, co padla. Byla i ta, co vstala. A pokud se někdy ztratí, najdou mě ve slovech, v dotecích a v tichém světle, které po sobě nechám.
Protože když se žena jednou naučí hořet, už nikdy nesplyne s tmou.
