Fantasta druhý

Sobotní koupačka v malém lomu je jak z letního rádiového hitu. V podvečer čapnu dvě lahve červeného a jedu na slíbenou grilovačku. Jan je báječný hostitel, jídlo je jednoduše dokonalé a venkovní gauč svádí k lenivému lehárku. Dáme si spolu dvě vychlazené plzně, a když přestává sluníčko pálit, otevírá víno a hodiny jen povídáme. Celou dobu zapouští zelené oči do mých a při každé příležitosti se nenápadně dotýká mých rukou, a přesto dělá, jako by nic. Slunce se uchyluje do nachových peřin a poslední paprsky se tříští o bachraté mraky na západě. Nakonec je čas se rozloučit, a když mně doprovází, vezme mně kolem ramen a u vrat mně odmění přátelským polibkem za příjemnou společnost. Celý den jsem nespustila oči z jeho, pozorovala linie sportovní postavy a zkoumala silné ruce s rozložitými dlaněmi. Ovinu ruce kolem jeho pasu a oplatím letmou pusu na rozloučenou.
Už uběhlo pár dní a i tak jsem při vzpomínkách pořád rozpálená jako ta skála, na které si hovím ve svém oblíbeném lomu. Pohrávám si s telefonem a myšlenkou, že ho přizvu ke koupání. Než vůbec stihnu otevřít konverzaci, přiletí mi zpráva. Jen se pousměju a pošlu souřadnice. Obrátím se na záda a nechávám si pálit kůži poledním sluníčkem. Ne, že bych nebyla nervózní – nerada svoje oplácané tělo ukazuji v plavkách. Ale při myšlence na to Janovo, jsem víc zvědavá než ostýchavá. Až mi proletí podbřiškem hejno motýlů. Vím, že mám minimálně půl hodiny čas, ruce se mi rozběhnou po ňadrech a pohrávají si na kůži kolem lemu plavkových kalhotek. Zběžně se rozhlédnu, jsem tu sama a přece jsem nervózní, abych nebyla viděna. Jenže ta nenasytná mrcha, co se pod nimi schovává, se hlásí rychle o slovo. Trošku jí podráždím, aby na chvilku sklapla. Když se zamnou ozvou kroky, je to nečekané a rychle ruku vyndám. Otočím se abych ho mohla pozdravit. Jsem rudá div ne na zadku, zaregistrovala jsem ho pozdě a je velmi malá šance, že si mých hrátek nevšiml. No…
Buď mně neviděl, nebo jen dobře zachovává pokerovou tvář. „Ahoj sluníčko, tady to najít to je fakt dílo. Skoro jako schovka v džungli. Krásná zašívárna, jaká je voda?“ „Naprosto báječná, akorát jsem se chystala jít plavat, tak šup do plavek!“ Zvednu se abych ho předběhla, odchytne si mně na klasickou vítací pusu a zvláštně se usmívá. Až potom si uvědomím, že mně letmo pohladil po zádech. „Nebuď zase blbá, je to typický svůdník a nic takového, co mně, ho jistě nenapadá“ mluvím k sobě v duchu. Vletím do studené vody, abych mu na sebe nedopřála nijak zvlášť dlouhý pohled. Hlavně, že jsem ho zvala a teď se tu budu schovávat jako školačka. „Jsi fakt blbá“ okřiknu se v rozjitřených myšlenkách. A stejně si neodpustím otočku ve vodě, abych viděla na břeh. Je krásně opálený, vysoký a v koupacích šortkách má zadek přímo boží. Navzdory studené vodě lomu se mi udělá horko. Potopím se, abych schladila tu blbou hlavu. Než se vynořím tak už skáče zamnou a spokojeně se culí. „To je paráda Karolíno, to už se mi nebude chtít zpátky do práce.“ „Ty pracuješ v sobotu? Nějaký náročný zákazník?“ divím se, ale je mi vysvětleno, že pracuje rád a nevadí mu zákazníkům vyjít vstříc i ve volných dnech. Mluvíš o práci a plaveš vedle mě napříč malým lomem. Voda je tyrkysově modrá, kolem nás jsou vidět plavoucí ryby prchající před vetřelci. Když dorazíme blízko druhého břehu, chvilku si lehnu a splývám s vodní hladinou. Jsem trochu zadýchaná, ale chci s Honzou udržet tempo. Nenapadne ho nic horšího, než mně stáhnout pod hladinu. Nestihnu se nadechnout, takže se vynořím a kašlu ze sebe nabranou vodu a nadávám něco o pitomých nápadech. Přestanu, když ucítím jeho náruč bránící mi v utopení se. Odhrnu si z obličeje mokré vlasy a popadám dech – jen si nejsem jistá, zda z jeho blízkosti, nebo vinou přebytečné vody v dýchací soustavě. (To je ale zasraný klišé, letní koupačka s nábojem erotiky, že?) „Kdybych se nebála, že mně tu utopíš, tak ti snad jednu vrazím“ snažím se působit nevšímavě vůči jeho holé kůži na své. Pustí mně a už se zase tak divně culí. Plaveme zpátky, tentokrát bez povídání a tak mám čas se zase trochu zklidnit. Ne však na dlouho. Jen co sebou plácnu na deku, znovu vyhledá mojí blízkost. „Než jsem přišel, měla jsi tu něco rozdělaného. Snad by nevadilo, že bychom to dotáhli do konce?“ Ten zmetek… nemám odpověď, rajcuje už mně tak dlouho, že mi přijde šílený se třeba jen bránit.
Ze snění o mně vytrhne zvonící pevná linka na mém pracovním stole. „Prosím tě zaplánuj mi už zboží na středu, výroby jsou hotové tak si to můžeš začít brát.“