Bouře se hnala nad městem jako rozzuřená šelma. Déšť bušil do okenních tabulek, po kterých se valily proudy vody, hromy otřásaly zdmi. V pokoji však vládl jiný druh napětí, ti dva, Kamil a Erik, stáli proti sobě, mokří od deště, který je stihl na cestě domů.
Beze slova k sobě přistoupili. Erik Kamilovi jemně přejel prsty po tváři, otřel kapičky vody z jeho čela a pak ho políbil. Polibek byl nejprve něžný, skoro opatrný, jako první ochutnání. Pak ale nabral na hloubce a prudkosti, jazyky se střetly a jejich touha vytryskla ven, stejně nezadržitelná jako padala voda z oblohy.
Erik začal Kamilovi rozepínat košili, pomalu, knoflík po knoflíku, jako by si chtěl ten okamžik vychutnat. Stáhl mu jí z ramen a pod jeho dlaněmi se objevovala kůže, horká, vláčná, napjatá. Stejně jako košile, šli k zemi jeho bavlněné kraťasy. Rty sjel z úst na krk, na rameno. Jazyk klouzal po cestičkách dešťové vody a potu. Kamil přivřel oči a vydechl, zatímco se prsty dotýkal jeho ramen a paží ...
Pomalu ho dotlačil k posteli. Mírným tlakem donutil Kamila si sednout na její okraj. Erik si klekl mezi jeho stehna. Dlaněmi je jemně roztáhl a sklonil se dolů. Polibky na Kamilovo břicho byly něžné, hladivé, každý doprovázený lehkým povzdechem. A pak se jeho ústa dostala ještě níž, nejprve jen zlehka, škádlivě, až se Kamil zachvěl a zasténal. Erik si ho vzal do úst, pomalu klouzal v rytmu po jeho tuhém pyji. Hltal každý kousek jeho chlouby, nebylo to hrubé, ale hluboce smyslné. Každé nadechnutí se mísilo se zvukem deště, každý pohyb jazykem byl jako blesk, co projel celým tělem.
Kamil mu položil ruku do vlasů, prsty jemně sevřel, a když cítil, že se blíží jeho příliš rychlé vyvrcholení, zašeptal ochraptěle: „Počkej…“ Přitáhl si ho nahoru a políbil s vděčností, jakoby mu chtěl poděkovat za tu slast. Jejich těla se o sebe otírala, boky se třely, horko rostlo.
Pak se role obrátily. Náhlý příval síly, prudký pohyb, a Erik ležel otočený, klečel na kolenou a opřený o lokty. Věděl, se se stane a touhou se mu celé tělo chvělo. Erik byl vmáčknutý do prostěradla. Kamil nabral trochu gelu, potřel si s ním penis a Erikovu dírku. Přitiskl žalud a vnikl do něj, pomalu, opatrně, s tichým zasténáním, jako by chtěl vnímat každý centimetr jeho průniku. Erik zaťal prsty do prostěradla, zpočátku sotva dýchal, ale pak začal pohybovat boky proti Kamilovu kopí. Rytmus se zrychloval, z něžného houpání se stávalo divoké narážení, stejně nezkrotné jako bouře venku.
Ale i uprostřed té živočišnosti tam byla něha, polibek na záda, dlaň, která hladila po vlasech, tichý šepot mezi steny: „Jsem Tvůj… s tebou…a tady...“
Vyvrcholení přišlo náhle a prudce, oba vybuchli téměř ve stejný okamžik, výkřikem, který splynul s ohlušujícím hromem za okny. Těla se zachvěla, a zůstala ležet vedle sebe, zpocená, spojená a unavená.
Venku déšť omýval svět, uvnitř zůstalo teplo jejich dechů. Jeden si položil hlavu na hruď toho druhého, poslouchal bušící srdce a tiše se usmál. Bouře odeznívala, ale mezi nimi doznívalo něco hlubšího – vášeň i něha, divokost i klid.
