Velká garážová vrata se otevírají. Dívám se do němé čočky domovního telefonu. Malá světýlka po obvodu osvětlují moji tvář a já přemýšlím, jestli se Richard dívá. Představuji si, jak malá černobílá obrazovka interkomu právě zobrazuje mou vyděšenou tvář.
Cvak. Vrata se zastavila. Vcházím do temného prostoru garáže.
„Zatracená fotobuňka, proč to ještě neopravil?“ napadá mě a nejistě kráčím tmou. Částečně po paměti. Jediný orientační bod je úzký proužek světla vzadu u podlahy. Dveře. Beru za kliku a vstupuji do osvětlené místnosti.
Chvíli trvá, než si oči na světlo přivyknou, a já okamžik nevidím vůbec nic. Začínám rozpoznávat povědomé vybavení místnosti: velká postel, stůl, křeslo, divadelní věšák. Vše na relativně malém prostoru osvíceném čtyřmi vysokými fotografickými reflektory uprostřed rozlehlé a prázdné haly. Světla jsou otočena doprostřed, zatímco v rozích se rozlévá tma. Kráčím ke středu místnosti a ozvěna mých kroků se vznáší pod vysokým ocelovým stropem.
„Richarde?“ ptám se tiše a ozvěna se vrací z temných koutů hlasitě zpět. Jakmile otázka dozní, znova se rozhostí tíživé ticho. Přestože sem docházím téměř pravidelně už asi dva měsíce, pořád si na to nemůžu zvyknout. Vím, že tady kromě Richarda nikdo jiný není, uklidňuji sama sebe.
Zastavím se u židle a posadím se. Vyzuji si boty a svléknu se do spodního prádla, jak jsem zvyklá. Oblečení pověsím na věšák. Betonová podlaha mě zebe do nohou. Začíná se mi chtít na malou.
Míjím stojany světel a nořím se do tmy. Jdu po paměti, až narazím na sádrokartonovou stěnu. Kráčím podél zdi až ke dveřím. Konečně světlo. Malá koupelna se sprchovým koutem, umyvadlem a toaletou. Udělám, co potřebuji, a vracím se zpět do středu haly. Maličko se mi ulevilo, ale to ticho a tma jsou skličující.
„Richarde, kde k sakru vězíš?“ říkám si v duchu. Sedám si na postel. Jsem jako na trní.
„Moc se ti omlouvám, fakt mi to promiň, že jsem tě nechal čekat,“ slyším jeho hlas, jak se nese halou, ale zatím ho nevidím. Vzápětí se vynoří ze stínu světel a energickým krokem kráčí přímo ke mně. Vysoký holohlavý ramenatý chlap. Směje se na mě tím svým nakažlivým a neodolatelným úsměvem.
„Fakt mě to mrzí, Bobino,“ roztáhne paže a obejme mě. Políbí mě na tvář. Krásně voní pomerančem a bergamotem s trochou vanilky. Tu vůni poznám poslepu. Najednou se veškerá nervozita vytratila. Jedno objetí mi stačí a svěřila bych mu svůj život.
„Dáme se do toho, jsi připravená?“ Podívá se mi do očí beze stopy po jakékoli ironii nebo nadsázce. Vím, že to bere nesmírně vážně. Přikývnu na znamení souhlasu.
„Rozcvičená a protažená?“ Otázka zní přísně až vyčítavě.
„Ne,“ odpovídám.
Otočí se a vezme karimatku, která je opřená o jeden roh světla. „Tak pojď, pomůžu ti.“ Rozloží karimatku na podlahu. Chvíli bojuje se zatočenými konci, ale vzápětí se na mě podívá a ukazuje mi, abych se posadila. Protahuji se.
Natáhnout paže a dotknout se prstů u nohou, hlavu ke kolenům. Potom na břicho, protáhnout zádové svalstvo a ramena. Další a další protahovací cviky. Cítím, jak se postupně uvolňuji.
„Připravená,“ řekne stroze a pomáhá mi vstát z podložky.
Mnu si zápěstí. Richard zmizí ve tmě, jen aby se znova objevil s velkou cestovní taškou. Nedočkavě ho sleduji, jak ji pokládá na stůl. Vytahuje jeden provaz za druhým a rovná je vedle sebe. Připadám si jako malé dítě o Vánocích: nedočkavá, natěšená, srdce mám až v krku vzrušením.
„Dnes máme speciální představení. Bude to trvat déle než obvykle,“ mluví ke mně, aniž by se otočil nebo přestal s rovnáním provazů.
„Svlékni si spodní prádlo,“ pronese rozhodně.
Neptá se, neprosí, nevysvětluje. Svlékám se. Přistupuje ke mně s prvním provazem v ruce. Nikdy nemluví, když váže. Postupuje rychle a metodicky.
Cítím provaz a jeho ruce na svém těle a mé vzrušení stoupá, až mi naskakuje husí kůže. Lana jedno po druhém kloužou po mé kůži. Nahoru, dolů. Richard je neuvěřitelný rigger (tak se říká člověku, který praktikuje shibari). Když protahuje lano uzlem, vždy ho podkládá prsty. Každý jeho dotek je jako jemné a něžné polechtání.
Váže Hishi Karada – pokrývá celý trup. Velká kosočtvercová oka lemují mé tělo, prsa, břicho. Jako hadi, plazí se lana po mém těle níž a níž. Chytá mě za vlasy a uvazuje krátký provaz k uzlu na zádech. Nemůžu pohnout hlavou dolů. Nevadí, stejně mám zavřené oči a vnímám jen každičkou buňkou své kůže.
Poslouchám pravidelný Richardův dech. Cítím jeho teplo na své nahé kůži. Najednou ticho přeruší jemné bzučení elektromotoru. Richard mě uvazuje na nosné lano a vzápětí se zvedám do vzduchu – ruce svázané za zády (Takate Kote), lýtka a stehna svázaná dohromady (Futomomo).
Snažím se představit si sama sebe. „Jak se cítíš, Bobino?“ slyším Richarda se ptát. Vznáším se, jako bych ani nebyla tady.
„Cítíš tohle?“ dotýká se mého stehna. „A tohle?“ mé paže – takto projde a zkontroluje celé tělo.
Vysvětlil mi, jak je to důležité. Vázání může přerušit některý z nervů a po delší době může dojít k trvalému poškození. Je to jako start letadla – pilot také musí zkontrolovat všechny kontrolky, než vzlétne.
„Připravená,“ slyším říkat Richarda. Není to otázka, ale oznámení.
Slyším cvakat fotoaparát. Žádný iPhone. Poctivá zrcadlovka. Těším se na fotky. Ale Richard to nedělá pro fotky – ty jsou opravdu pro mě. Je to umělec a já mu pomáhám tvořit živý obraz. Jeho vernisáž: každý úvaz, každá póza, co jsme společně vytvořili, je prezentovaná okamžitě. Nikdy se neopakuje dvakrát.
Nevidím pod sebe, proto se ani nesnažím vnímat nic jiného než sebe, své tělo. Slyším hlasy. Mužské i ženské. Tuším, že se kolem mě seskupili lidé. Znova se snažím představit sama sebe. Nabízím jim vše, nic neskrývám.
Asi jsem divná, ale je to vzrušující a nakažlivé zároveň. Vnímám, jak lidé proudí kolem mě. Vystupují ze stínu do záře reflektorů a se zájmem si prohlížejí mé nahé tělo.
Podívejte se, jaká jsem. Visím tady a jsem vám k dispozici. Chcete se mě dotknout? Možná políbit? Možná něco víc? Zeptejte se umělce. Jsem jen jeho a jen on si se mnou může dělat, co chce.
Lidé odcházejí a já zůstávám opět sama.
Ticho naruší kroky. „Jsi úchvatná,“ slyším říkat Richarda. Dotkne se mě jemně na tváři. „Byl to obrovský úspěch. Jsi nejlepší modelka, jakou jsem kdy měl.“
Jemné bzučení motoru mi prozrazuje, že mě spouští dolů. Stejně jako na začátku i teď systematicky povoluje jedno lano po druhém a uvolňuje mé tělo. Cítím, jak se mi krev vrací zpět do končetin. Svědí to. Místa, kde byly provazy omotány a zavěšeny, začínají natékat.
Richard mě bere do náruče a pokládá na postel. Jako vždy mi masíruje celé tělo chladivou mastí a uvolňuje všechna otlačená místa. Stočím se k němu do klubíčka a odpočívám.
Jsou to dva měsíce, co jsem se přihlásila na jeho inzerát. Hledal modelku pro svou vášeň, pro své umění – shibari. A já jsem toužila být svazována a vlastně tak trochu ovládána. Teď mám obojí.
„Víš, že si se mnou můžeš dělat, co chceš?“ vyhrknu ze sebe. Chtěla jsem mu to říct už dávno, ale nenašla jsem odvahu.
„Co tím přesně myslíš?“ zeptá se a dívá se na mě zkoumavě.
„Máš mě tady svázanou každou naši schůzku, kdybys chtěl…“ Nedokončím větu. Najednou mám sucho na patře. Ty jeho oči.
Dívá se na mě pobaveně a zopakuje svou otázku: „Co tím přesně myslíš? Chci to slyšet. Tady si nehrajeme na domněnky. Copak si s tebou už dávno nedělám, co chci?“
Má přesně ten dar dostat mě do úzkých jen tím, že jde přímo k věci.
„Chtěla bych, abys mě měl,“ vyhrknu. Než stačí dodat nějakou svou jízlivou poznámku, uvědomím si další význam toho, co jsem řekla. „Chci, abys se mnou dělal, co budeš chtít – sexuálně.“
Zamračí se a postaví. „Děkuji, že to vím. Můžu to brát jako tvůj souhlas?“
Nečekala jsem takovou reakci, a tak překvapeně odpovím: „Ano.“
„Já rozhodnu, kdy si tě vezmu, a dnes to nebude. Za dnešek ti děkuji.“ Otočí se a zmizí mi ve tmě.
Zůstala jsem jako opařená. Oblékla jsem se. Tma mě pohltila i zevnitř. Nejistá odcházím domů. Nezbývá než čekat na další pozvánku na novou výstavu.
Pokud jste dočetli až sem a zajímalo by Vás pokračování, přidejte lajk nebo komentář. Moc Vám děkuji.
