Byl teplý letní podvečer a Praha dýchala pomalým rytmem, které zná své kouzlo a nikam nespěchá. Ve svých čtyřiceti pěti letech si Monika byla vědoma své krásy. Svou krásu si nenárokovala – prostě ji nesla. Její postava jako by vzdorovala času: pevné, plné poprsí, pas jako sevřený hedvábným šátkem, ladné kulaté boky, pohybující se s měkkou silou ženskosti. Oblékla si lehké šaty na ramínka, které ji přiléhavě obepínaly a hladily po těle jako hedvábná druhá kůže, a vyrazila do středu města bez cíle – jen si chůzí užít klid večera po náročném dni. Na Můstku ji oslovil muž. Elegantní, s prošedivělými spánky, ale pronikavýma zelenýma očima, které mluvily o zkušenosti a sebedůvěře. Oči člověka, který pozoruje svět neustále. „Promiňte,“ oslovil ji klidným hlasem, „nerad vás obtěžuji, ale … Ale nemohl jsem jen projít kolem. Jste... mimořádná.“ Monika se lehce pousmála. Byla zvyklá na komplimenty, ale tento měl jiný tón – neokoukaný, nenaléhavý. Dovolte, abych se představil. Jsem akademický malíř Matouš Čák, děkan Akademie výtvarných umění tady v Praze.“ A... dovolte mi zvláštní prosbu. Monika zvedla obočí, trochu překvapeně, trochu pobaveně. V jeho slovech nebylo nic laciného. Jen vnímavost. A upřímnost. „To je milé. A co ode mě takový děkan potřebuje?“ „Nic závazného,“ usmál se, „jen myšlenku. Naši mladí studenti právě procházejí studiem figurální kresby, právě se učí zachytit krásu lidského těla. A vy… jste přesně tím, co hledají. Skutečná žena. Tělo, které vypráví příběh, nese tajemství, vášeň. Chtěl bych vás požádat, zda byste nestála modelem. Na několik sezení. Pro umění, pro vnímání krásy. Nic vulgárního, pouze umění.“ Monika se mírně zasmála, možná z rozpaků. „Modelem? A jak? … Jakým způsobem?“ „To je zcela na vás,“ odpověděl jemně. „Můžete být oblečená, polooblečená… nebo pokud byste se cítila pohodlně, i nahá. Je to o důvěře. A vyzařujete přirozenost, jakou se nedá naučit. Studenti by se od vás mohli učit víc než jen proporce.“ Chvíli mlčela. Její tělo si pamatovalo pohledy plné touhy, vášnivé doteky, ale už dlouho nebyla v centru takové pozornosti. A zároveň… tohle nebyla laciná nabídka. Tohle bylo něco jiného. Něco, co v ní zažehlo neskrývanou zvědavost. „Možná…“ pousmála se. „Možná by mě to zajímalo. Ale chtěla bych vědět víc.“ „Samozřejmě,“ pokývl Matouš. „Přijďte se podívat, jsme v Bubenči. Jedna návštěva, žádné závazky. A pokud se rozhodnete… pak začneme.“
První sezení. Ateliér ve třetím patře voněl barvami, dřevem a něčím těžko popsatelným – napětím, očekáváním. Byl prostorný, zalitý měkkým odpoledním světlem, které padalo skrze vysoká okna. Na vyvýšeném pódiu stál dřevěný podstavec potažený šedým plátnem, kolem kroužily stojany s bělostnými plátny, štětci, skicáky. Monika vešla tiše, ale přesto ji bylo cítit – její přítomnost zaplnila prostor dřív, než došla doprostřed místnosti. Na sobě měla dlouhý plášť, zapnutý až ke krku, ale pod ním… si nechala jen jemné hedvábné kalhotky tělové barvy. Matouš Čák k ní přistoupil, lehce se uklonil, a pronesl: „Dnes jen pár studentů – ti nejtišší, nejvnímavější. Představím vás jako Moniku. Není třeba příjmení. Dnes večer nejste nikdo jiný než múza.“ Monika přikývla, srdce jí bušilo, ale cítila i zvláštní klid. Převlékla se za paravánem, pomalu, vědomě. Když vyšla, plášť byl rozepnutý – padal z ramen, držel jen na jejích pažích. Pomalým krokem vyšla na pódium, postavila se do předepsané pózy. Mírně našikmo, jedna noha lehce pokrčená, bok zdůrazněný. Plášť sjel o kousek níž. Studenti mlčeli. Tužky se zatím nehýbaly. Tři chlapci a dvě dívky, mladí, dvacetiletí, ale ne nezkušení – v jejich očích bylo vidět překvapení i netušený obdiv. Před nimi nestála modelka, ale žena. Skutečná, krásná, zralá, sebevědomá. „Jak se cítíte?“ zašeptal Matouš, když k ní na okamžik přistoupil. „Odhaleně,“ usmála se Monika tiše. „Ale ne zranitelně.“ Pak, na jeho tichý pokyn, nechala plášť sklouznout. Zůstala jen ve vykrojených kalhotkách, které ladily s barvou pleti. Tělo odhalené, ale klidné, hrdé. Její vyjímečná ňadra se plně odhalila – stávala se vyzývavou inspirací. Světlo zvýraznilo oblouky, hru stínů pod klíčními kostmi, hlubokou mezeru mezi ňadry, zakřivení plných boků. V tom tichu začaly konečně šustit tužky, táhlé tahy uhlu, tlumené dechy vyplnily prostor. Sama cítila, jak ji pozorují – každý pohled jako neviditelný dotek. Postupně se uvolnila, začínala si užívat pozornost jednotlivých pohledů. Probouzely v ní smyslnost. Vnímala vlastní kůži, napnuté bradavky, vypnuté břicho, pevný zadek, každý sval v zádech. Cítila hřejivou jiskru, která ji začala vyplňovat. V tom tichu jako by se prostor mezi ní a studenty rozechvěl a vnitřně propojil. A přece nebyla nervózní. Byla silná. Krásná. Smyslná jakou vždy byla. Svá, taková, jakou chtěla být.
Po hodině, kdy se role múzy stala téměř meditační, Čák tiše přistoupil znovu. Pohledem se zeptal – a ona jen mírně kývla. Kalhotky sjely po stehnech tiše jako stín. Oči studentů zpozorněly, dívky se obdivně začervenaly, oči mladíků se zaostřily. Začali malovat s ještě větší intenzitou, jejich skicy zachycovaly každý detail. Monika tam stála – nahá, plně obnažená s klínem lehce zarostlým, ale vznešená jako z moře vystoupená Afrodita. Něžná, ale nepokořená. Kůže jí hořela pod pohledy studentů. A studenti se učili víc než jen malovat. Učili se dívat, poznávat život.
