Vůbec začít dalo neskutečně mnoho práce. A paradoxně právě sehnání poštovní známky bylo nejtěžší. Oběhal jsem tři trafiky, než jsem známku sehnal. Poštu jsem ani nezkoušel, od té doby, co jich pozavírali, bylo jednodušší spatřit jednorožce než pošťáka.
Takže dopis. Tím jsem začal.
Klasický dopis s červenou obálkou a červeným dopisním papírem. Pero s modročerným inkoustem. A ručně psaný vzkaz. Co víc by mohlo být osobnější?
Dal jsem si záležet na každém slovu. Hezky ve verších. Hádanka popisovala cestu, kudy se vydat. „Nejprve do vsi, která ve jménu květinu má, a tam najdeš ceduli, která cestu zná. Červená je barva, kterou se dáš, a počítej, kolik máš nohou. Tu vzdálenost dáš.“ Těch nápověd bylo víc – třeba i kdy má vyrazit na cestu. Věděl jsem, že nezabloudí. A taky jsem věděl, že miluje procházky a přírodu.
Dopis jsem poslal a zbýval mi týden příprav. Nakoupil jsem všechno potřebné a osudného dne vyrazil na cestu.
Chata stála na samotě, uprostřed lesů, s nádherným výhledem na šumavské kopce. Pronajal jsem ji hlavně kvůli ložnici – celou jednu stěnu měla skleněnou a výhledu tak nebránilo nic. Kromě velké postele měl i velkou vanu, akorát tak pro dva, a taky s výhledem.
Rozvěsil j sem po pokoji závoje. Sehnal jsem množství poloprůsvitných šátků, a samozřejmě spoustu světýlek. Za chvíli to vypadalo jako v pohádce. Surové dřevo srubu se mísilo s teplým světlem lampiček a stovky svíček. Do ledničky šampaňské, do mrazáku jahody. A nad postel tajné překvapení. Z růžových okvětních lístků jsem vyznačil cestičku a posypal jimi i samotnou postel.
A pak zbývalo už jen čekat.
Přišla načas. Nádherná jako vždy. I po těch dvou kilometrech byla neodolatelná. Když jsem ji přivítal skleničkou sektu a pugetem květin, odhodila batoh a pevně mě objala. Čekala cokoliv, ale tohle ne. Nevím, jak to udělala, ale voněla. Sama sebou, touhou, i tou sladkokyselou vůní voňavky, která jí dělala tak neodolatelnou.
„Jsem zpocená,“ špitla po chvíli omluvně, když si to uvědomila.
„Mě se to líbí.“
„Ale mě ne.“
„Je tu velká vana.“
„To zní skvěle. Ale nejdřív sprchu. Omluvíš mě na chvíli?“
„Ale jenom na chvíli.“
Provedl jsem ji chodbou do koupelny. Naštěstí jsem do ložnice zavřel dveře, takže nevěděla, co ji čeká – všimla si jen cestičky z okvětních lístků a znovu jí zahořely tváře.
Polibek byl dlouhý, vlhký, horký a sladký – tak sladký, jak jen může být, když dvě srdce tlučou společně.
Její chvilka se protáhla na půl hodinky. Ale když vyšla z koupelny, zalapal jsem po dechu tentokrát já. Na sobě měla letní červené šaty do půlky stehen, byla nalíčená, učesaná a nádherná. I ona myslela na všechno.
„Teď to víno…a večeři! Mám hlad jako vlk,“ blýsklo se jí v očích.
Otevřel jsem dveře a nechal ji projít.
Venku se stmívalo a zapadající slunce zářilo teplou zlatou barvou, krajina vypadala jako z pohádky. Přesně podle plánu. Tváře jí znovu zahořely.
„To je nádhera,“ špitla. Už se mě nepustila. Hlad jí přešel.
Nebo spíš – vystřídal jej hlad po něčem úplně jiném.
Odtáhla mě k posteli. Co krok, to dlouhý polibek, co zastavení, to objetí. Držel jsem ji pevně, aby tahle chvíle okouzlení trvala věčně. Když se posadila na okraj postele, klekl jsem si. Další polibky, doteky. Dlaně, ramena, záda.
Dával jsem si načas. Chtěl jsem, aby i ona poznala vzrušení z věčnosti.
Pak jsem ji políbil na koleno. A o kousíček víc. Nepatrně roztáhla nohy. Líbal jsem ji na stehnech a pomalu se blížil ke klínu.
Měla bílé krajkové kalhotky.
Úplně mokré vzrušením. Lehce se začervenala, ale zároveň jsem viděl, že jí to rozhodně nevadí. Další polibek. Jemné krajkoví neskutečně nádherně vonělo. A sladká chuť se nedala ničím překonat.
A pak jsem se zase zvedl a pevně ji objal. Trpělivost, lásko moje, jen trpělivost.
Ta jí pomalu docházela.
Začala mi rozepínat knoflíky na košili. Ale to přece nejde jen tak. Co knoflík, to o milimetr posunuté ramínko šatů. Když jsem jí líbal rameno, byl to jen kousek k ňadrům.
Chytla mě za hlavu a přitiskla si mě k sobě. Když jsem jemně zkousl bradavku, zasténala. Ale nepustila mě.
Jak jsem z ní pomalinku stahoval šaty, líbal jsem ji na každém kousku kůže, který odhalily. A znovu se dostal ke krajkám v jejím klíně. Vtáhla mě do sebe nenasytností zamilované dračice.
Ochutnal jsem její vzrušení, použil jazyk k něčemu jinému než mluvení, a během následujících několik minut ji přivedl do světa snů. Chtěl jsem pokračovat, ale to už ji ovládl chtíč.
„Chci tě.“
„Ještě chvilku“
„Ne, teď hned.“
Vyklouzla zpode mě a silou neohroženého válečníka si mě osedlala. Když jsem do ní poprvé vniknul, objala mě horkost a měkkost a hebkost a stejný chtíč, jaký ovládal už ji. Vklouzl jsem do ní jako do hedvábné rukavičky. Ovládla rytmus i tempo, okvětní lístky létaly vzduchem společně s jejím křikem, zatímco ji na nádherných ňadrech hladily poslední paprsky zapadající slunce.
Pak se věčnost změnila ve vteřiny a vteřiny ve věčnost.
Zopakovali jsme si to ve vaně.
Opření o okno s výhledem do krajiny
Na terase za zpěvu cikád.
Znovu v posteli.
Na kuchyňském stole.
A když jsme pak leželi ve vaně, v horké vodě a s ledovým šampaňským v ruce, propletení tak, jak to jen jde, aby si člověk nezlámal kosti, zeptala se na to nejdůležitější.
„Proč to všechno?“
Když jsem jí ukázal ono malé kulaté stříbrné překvapení, rozplakala se štěstím a vyvrcholení dosáhlo nejenom její tělo, ale i její srdce.
