Kopretiny pro zámeckou paní (16.)

Seděl jsem v pokladně zámku Zelený Újezd (skutečné perly rokoka), vyhlížel malým okýnkem, jestli se od brány neblíží návštěvníci, a přemýšlel nad tím, jak nerovnoměrně tu plyne čas. Mé znalosti v oblasti kvantové fyziky byly velmi chatrné, ale s troufalostí ignoranta jsem dovozoval, že střídání poklidného bezčasí, kdy člověk pořádně neví, jestli je úterý nebo sobota, a dní doslova nabitých překotnými událostmi, je nějak v souladu s teorií relativity. Začalo to odjezdem naší krásné kastelánky Kateřiny Krásné do Bulharska. Pro ženu, co neplýtvá slovy, ale silou své osobnosti jako by se vznášela nad každým koutem zámeckého areálu, se samotný koncept dovolené jevil skoro až nepatřičně, čemuž vydatně napomáhala ona sama, když výrazem tváře i kyselými poznámkami dávala před odjezdem ostentativně najevo, jak se na rodinnou rekreaci "těší". "Ale těšíte se aspoň trochu, že jo?", nadhodil jsem proto dopoledne, jak jsem za ní klopýtal s jejím kufrem k nádraží jako nedobrovolný nosič, když se předtím dvacetkrát ujistila, že Žaneta přesně ví, kde co je, kdyby náhodou něco... "Bože, proč já neřekla radši Tomášovi?! Nebo mě mohl hodit Oskar, sice by mi civěl na prsa, ale to by se od Vás moc nelišil, Vaše oči cítím na zadku taky nonstop a ano, ty letní šaty jsem si šila před deseti lety a ehm, iks kily.", odsekla. Ujistil jsem ji, že pokud je to pravda, figura se jí ani trochu nezměnila, a napadlo mě, že vlastně nelžu nijak moc - zezadu má nadřízená skutečně vypadala v šikézních letních šatečkách s pestrými vzory jako nějaká dvacítka. "Buďte klidný, do Bulharska si je nevezmu. Ty zničí už cesta do Prahy. Ale lichotit umíte, být dvacetiletá husička, tetelím se blahem. Nicméně uznávám, trochu se těším. Móře není Tálinskej rybník, jak se zpívá, a já ho zatím moc neužila, když nepočítám jedno družební léto v Polsku, kde bylo děsně studené a náš kemp byl naneštěstí hned vedle nuda pláže. Vůbec jsem netušila, že Poláci jsou do nahatého koupání tak hrrr. A ten inženýr z Lodže, ten tedy měl pravdu pořádný... No nic, asi jste pochopil, že se lacinou návnadou pro Vaši zkaženou představivost pokouším odvést řeč. Naštěstí to nebude tak klasická rodinná dovolená, manžel tam má jisté pracovní povinnosti...". Pochopil jsem, že následující pomlka má co do činění s prošedivělým elegánem, co se za naší krásnou Kateřinou během léta sem tam stavil, ale nikdy nezůstal přes noc, a dál jsem nenaléhal. "A jaké jsou nahaté Polky?", pokusil jsem se ji rozveselit patřičně nepatřičným dotazem. "No vidíte, takhle Vás znám!", rozesmála se. "Věřte nebo ne, každá jiná. Jedna skoro plochá, druhá kozy jak vozy, jedna jahůdky, druhá věšáky, ale ve výsledku všechny podobné, hlavně tam dole. Já se ovšem zajímala hlavně o toho kníratého inženýra z Lodže, takže nejlíp uděláte, když si tam někdy uděláte výlet sám.", uzavřela s tradiční mírou verbální otevřenosti, která mě nepřestávala udivovat. Když jsem jí o něco později podával na schůdky vagónu kufr, velkoryse přehlédla, že jsem nedokázal nezaparkovat na pár vteřin oči v dekoltu těch veselých letních šatů, kde se jí pohupovalo lákavě plné, dosud skoro neopálené poprsí, a usmála se způsobem, který pro jednou postrádal jakoukoliv ironii. "Dávejte tu na sebe všichni pozor, pane Jánský! A opovažte se mi mávat.", vrátila se do své klasické polohy, než za sebou zabouchla dveře vagónu. Pochopitelně jsem za odjíždějícím vlakem mával, div mi ruka neupadla, a ke své radosti jsem pestré šaty naší krásné kastelánky viděl vyložené v okně kupé, dokud souprava nezmizela za zatáčkou. Pravda, ani ostentativně zhnusený výraz krásné Kateřiny mi nemohl uniknout, ale pod ním jsem cítil jisté pobavení. "Tedy tomu říkám rozloučení! Škoda, že se nikam nechystám, takové bych si dala líbit.", prohodila s úsměvem manželka zdejšího přednosty, která se i se svými barokními "balony" zjevila na peróně a přitáhla můj pohled od prázdných kolejí do žlábku mezi svými kulatými melouny v tradičně nedopnuté košili. Když jsem zvesela rázoval po silnici k Újezdu, dumal jsem, jestli se mi někdy povede s touhle výstavní prsaticí, jejíž objemné vnady mě provází od prvního dne tady, taky něco mít...

Příští zkouška zdejších ochotníků postrádala po odjezdu Kateřiny Krásné jednu z hlavních postav, ale alternace se ujala učitelka Ivana, která tím potvrdila můj pocit, že působení v pozadí v roli režisérky je z její strany zbytečná skromnost. Celý ánsámbl jsme se zatajeným dechem sledovali její dialog s mlynářem a já dokonce chvílemi zapomínal šilhat do výstřihu kostýmu Darji, která seděla pode mnou a jak se jí rozevřel, hezky se v něm zvedaly a klesaly její kulaté kozičky, odhalené tak, že jsem skoro tušil okraje tmavých prsních dvorců. Pak ovšem vběhl do zkušebny chlapík v montérkách, něco Oskarovi pošeptal a náš blonďatý mlynář omluvně pokrčil rameny. "Pardon, pančtelko. Musím pod liazku, posral se kardan." Zdejším družstevníkům začaly žně a závady na technice měly v rámci boje o zrno přednost před uměním. "No to je nemilé...", zasmušila se náhradní kněžna, aby vzápětí zaparkovala svůj zkoumavý pohled na mně. "Leda by tady pan Jánský... Nenabízel jste se mi tuhle na mlynáře?" Hrklo ve mně, protože jsem něco podobného sice plácl, ale motivací mi byla spíš osoba statné učitelky, než že bych měl roli tak v krvi. Sice jsem si po svém nástupu do souboru celou hru s chutí přečetl, když se Žaneta po dalším kole vzájemných něžností opět začala tvářit jako zadaná, ale kdo ví, co mi v hlavě uvízlo. A tak jsem se loudal na plac krajně neochotně. "Snažte se. Když budete dobrý, třeba budu mít večer chuť se projít tam, kde jsme se potkali poprvé.", mrkla na mě Ivana, čímž jen zvýšila můj už tak značný neklid. Pak nadhodila: "Tu je divný lid. Jen se pořád klaní a prosí, všude prosí." Nadechl jsem se a ... "A zač prosí! Za to, co mu patří.", vypadlo ze mě automaticky, snad dokonce i s náznakem přednesu. Výstup tři, no jasně. Nějak mi to při čtení utkvělo. Pár vět snad dám, zvlášť když si mě kněžna Ivana prohlíží tak překvapeně ... O pár minut později jsem pro změnu já mrkal zaskočený na celý soubor, hlasitě tleskající a dupající coby ocenění našeho dialogu, zatímco nápověda Jindřiška, děvče plaché a jakoby pořád zardělé, s na ni nečekanou vehemencí teatrálně zahazovala svou verzi textu. "No to mě podržte, pane Jánský!", zavrtěla Ivana nevěřícně hlavou. Jen jsem skromně pokrčil rameny, především tedy proto, že jsem pro to, jak mi text výstupu naskočil, sám neměl vysvětlení. "Hele, zámeckej, ne abys toho mlynáře Oskarovi vyfoukl.", zavrčela mi do ucha prsatá komorná Barbora, když jsme později u výčepu čekali na pivo. Upřímně jsem jí svěřil, že to nemám v úmyslu, a své doznání záměrně protahoval, protože v tlačenici žíznivců mi příjemně opírala svoje pružné dudy o předloktí. Dobře jsem si pamatoval, že z minulé zkoušky ti dva odešli spolu, takže vnadná blondýnka zřejmě přibyla k zástupu místních fešand, kterým veselý mechanik těší klín. Já minule doprovázel představitelku Haničky Natálku, ale jelikož výsledkem společné noční procházky bylo nejen naše milování na stráni nad jejich chalupou, ale při něm i nečekané odhalení, že si uvnitř podobně vášnivě užívá její milý Karel s hubenou, ale patřičně snaživou sestřenkou Sabinou, dnes jsem s dalším dostaveníčkem ani nepočítal. A skutečně, Natálka si dala jedno rychlé malé, vyhnula se mi pohledem a pádila domů sama.

A tak jsem si dal ještě jedno s ostatními herci z muzikantské chasy, snesl jejich dobírání, že po dnešním výkonu jejich skupinku div ne komparzistů brzy opustím na lepší roli, a vydal se na zámek. Venku před hospodou jsem se málem srazil s Ivanou. "Budete chtít posvítit na cestu, paní kněžno?", nadhodil jsem. Zadívala se na mě zkoumavým pohledem a pokrčila rameny. "Tak mám to domů přes les, to je pravda..." "A nebojíte se hejkala?" "Ale jděte! Jsem děvče ze Strachotína, my máme pro strach uděláno. Ale prosím, doprovodem nepohrdnu. Trochu si ale zajdete." Cestou chvíli panovalo trapné ticho, pak ale učitelku přemohla její vrozená výřečnost a dala se do vyprávění, jak tu místním na letním divadle poslední roky hrozně záleží. "Víte, pane Jánský, že se sem na konci léta na to představení vrací i ti, co se už dávno odstěhovali? A že jich je... Já nejsem žádná nostalgička, navíc jsem děvče mladistvého vzhledu, který klame - a neopovažujte se na to ani pípnout! - ale už jsem tu pár tříd odučila. Mám z kabinetu výhled na autobusovou zastávku. Každý rok prvního září se ráno koukám, kolik loňských deváťáků čeká na autobus do Brodu nebo dál. Na gympl, na průmku, tak různě. Hodně z nich se časem odstěhuje. Nejste z Prahy, že ne? Budete se po studiích vracet domů?" Byl jsem rád, že jsme právě došli na rozcestí, takže jsem nemusel odpovídat. "Tak dobrou noc a děkuj za doprovod. Dál už byste si zašel. Já se opravdu lesem nebojím. A možná si ještě chvíli zaplavu v tom jezírku pod hradem, je krásně teplá noc.", prohodila Ivana a zvolna se vydala pěšinou k lesu. Díval jsem se, jak v houstnoucím šeru svítí její bílá sukně a jak se jí za chůze pohupují boky, najednou úplně zmatený. Bylo to decentní odmítnutí, bylo to diskrétní pozvání? Už jednou jsem svou šanci prováhal, když jsem krásnou učitelku nachytal při nahaté koupeli, podruhé bych byl úplný pitomec. A tak když Ivana zmizela mezi prvními stromy lesa, vydal jsem se nebýt úplný pitomec.

Stála na břehu jezírka a pomalu se svlékala. Musela o mně vědět, prozradilo mě při příchodu praskání půltuctu netaktních větviček, ale neotočila se. Zaujalo mě, že když si přetáhla přes hlavu halenku a nechala sjet z boků na kotníky sukni, stáhla si pak nejdřív i kalhotky. Její kulatý, neopálený zadeček v šeru svítil ještě víc než když byla předtím oblečená. Jen v podprsence zůstala stát, pak netrpělivě přešlápla. "Minule jste mi tak galantně pomohl se zapínáním, dnes mě necháte s rozepínáním čekat?", prohodila, aniž by se otočila. Vyšel jsem zpod stromů, rukama nahmatal háčky podprsenky a uvolnil je. Těžké, kulaté prsy vlastní vahou okamžitě vyjely zpod košíčků a tiše o sebe pleskly. Ivana vyklouzla z ramínek, nechala mi podprsenku v rukou a pomalu došla na břeh. Nezastavila se, bez jakéhokoliv osmělování plynule vešla do vody, pod jejíž hladinou postupně mizela mým očím její pevná stehna i klenuté půlky zadku. Ponořila se skoro bez šplouchnutí a udělala těch pár temp, které malé jezírko plavcům nabízelo. Rychle jsem se svlékl taky a šel za ní. Když jsem se k ní ve vodě přiblížil poodplavala. Udělala to ještě dvakrát, pak vyšla z vody, já za ní. Když jsem byl od ní metr, přidala. Objal jsem ji zezadu, ucukla. Znovu jsem si ji přitáhl, ruku ovinutou kolem jejího bříška, nad kterým se jí pohupovala nahá prsa, bradavky noční koupelí vztyčené jako dvě anténky. Instinktivně mi vyšla naproti pánví, pak se mi znovu pokusila vyvléct. Stiskl jsem ji pevněji a rukou sjel níž, od pupíku až na její pahorek pod vlhce zplihlými chloupky. Vzdychla, když jsem ho prsty majetnicky stiskl, zvrátila mi hlavu na rameno, pak se znovu pokusila vytrhnout. "Já se nakonec nechám, jsem rozvedená úča, nadržená po létě bez chlapa. Musíš o mě ale trochu bojovat, abych si nepřipadala jako děvka!", sykla mi do ucha, než z mého objetí zase vyklouzla. Kousek od břehu byl velký kámen, na kterém jsem se před pár týdny miloval s Monikou, když tu předtím pózovala nahá s kamarádkou jejich kamarádovi-fotografovi. Věděl jsem, že chci Ivanu dohonit u něj a tentokrát jsem ve svém sevření přidal na důrazu. Ještě sebou několikrát zacukala, ale když mé dlaně nesmlouvavě sevřely její převalující se kozy, až mi mezi prsty vyjely obě naběhlé bradavky, poddala se mým dotykům. Hnětl jsem ty pružné, objemné melouny, vlastní vahou trošku kleslé k oblině bříška, a pak zamířil jednou rukou pod něj, kde jsem se už předtím dotkl křivek klenuté mušle. Tentokrát jsem vjel mezi zřejmě rostoucím vzrušením už zpola rozevřené závojíčky a v rýze mezi nimi ucítil vlhkost, která měla jiný původ než koupel v jezírku. "Hmmmm.... mmmmm.... nemarníííš....čas... jo, tam...tak mě tiskni iii....", vzdychala Ivana tiše, po odporu už ani památky, a třela se svou nahou zadnicí o mé slabiny, kde cítila mezi polokoulemi svých půlek můj rychle se zvedající klacek. "Jo, joooo...pota heeej mi ... kozy....", mumlala, když jsem stiskl vrcholek jednoho prsu mezi prsty a potrápil naběhlou bradavku důraznějším protažením. Když jsem sevření neuvolnil, a naopak jí celé prso protřepal, zasténala. "Jo, taaak... jsem holka zlobivááá...mám ráda, když ... to trochu ... bolííí!", vyrážela mmezi vzdechy a nastavovala mi i druhé prso, zatímco rukou hmátla dozadu, chytila mě za čurák a netrpělivě jím zapumpovala. Když jsem jí znovu chytil za píču, měla ji už doširoka rozevřenou a zmáčenou vzrušením. Nějak jsem vytušil, že když jí stisknu mezi prsty vzrušením naběhlý klitoris a poplácám ho, nebude to špatně, a skoro naříkavé sténání mi to potvrdilo. "Pane bože... joooo....ty umíš dát....holce přes číču...miluju toooo...", povzbuzovala mě v něčem, co jsem se ženách dlouho ostýchal dělat, než mě macatá památkářka Julča přesvědčila o tom, že některé to tajně mají rády. Pleskání mé dlaně o ochotně nastavovanou, rozcapenou a vyšpulenou učitelčinu prcinu se neslo nočním tichem a mísilo se s vlhkým mlaskáním, jak jí frnda víc a víc tekla.

Původně jsem své ruce nechal putovat po jejím těle jen jako předehru k tomu, abych jí svůj už tvrdě ztopořený klacek co nejdřív vrazil do ní, ale jak se pod mými doteky, potahováním a pleskáním její vzdechy prohlubovaly a zrychlovaly, došlo mi, že se udělá i bez toho, a zřejmě už brzy. Rozhodl jsem se potlačit prudkou touhu ji strhnout pod sebe a konečně vrazit své péro do sálajícího horka její pičky, namísto toho jsem vystupňoval své dráždění, a tak se stalo, že Ivana s hlasitým sténáním zvedla jednu nohu nahoru na kámen, takže se jí kunda ještě víc roztáhla, a zatímco jsem jí třepal za na kámen ztvrdlou bradavku vlnící se kozou, mou druhou ruku si navedla mezi pysky a nechala mizet postupně jeden prst za druhým ve své díře. Hlavou mi proletěla vzpomínka na loňské léto, brigádu v Modřanech, mistrovou z tamní čokoládovny, rozvalenou nahou na plošině železničního vagonu, zatímco má ruka zajíždí do její lačné kundy až po zápěstí... Tolik se Ivana dole přece jen neroztáhla, ale v její štěrbině zmizely mé prsty všechny kromě palce. Přitiskl jsem ho na rozcitlivělý poštěvák, ostatními prsty začal v její frndě kmitat, zatímco v dlani druhé ruky jsem tiskl převalující se prso, Ivana zaklonila hlavu, začala táhle sténat a ... o pár vteřin později mi ruku zaplavila vlna příjemně teplé vlhkosti, signalizující spolu s jejími vzdechy nástup orgasmu. Nepřestal jsem jí vrcholící kundu projíždět, takže sebou házela ve vlnách rozkoše, dokud postupně neodezněly. "Bože můj.... a teď mi ho tam vraž!!", zajíkla se udýchaně a položila se na záda se stehny doširoka roztaženými. Nalehl jsem na ni, oběma rukama sevřel její kozy, až se jí vyboulily, a výpady ztopořeného klacku pátral poslepu, kde má svou dírku. Po několika pokusem jsem ji našel a zajel plynule přírazem dovnitř, až jí ceciny nadskočily. "Jooo....bože, to je... nádhernýýý... velký, tvrdý...péro...Mrdej mě...tvrdě!!", drtila mezi rty Ivana se supěním, když jsem její píče začal nakládat, až se jí kozy přes mé pevné sevření vlnily. "Jo, cucej...kousni si....kousej mě do cecků!", sténala, když jsem se k nim sklonil a začal rty lapat po natřásajících se vrcholcích s trčícími bradavkami, naběhlými jako dva špunty. Můj klacek jezdil v její zmáčené frndě jako píst, a když jsem po chvíli ucítil, jak Ivana zatíná poševní svaly, takže mě její kunda svírá těsněji, cítil jsem, že jsem s jejím předchozím uspokojením neudělal špatně, protože tenhle večer asi budu brzy. Ještě chvíli jsem s veškerým nasazením oddaloval nevyhnutelné, tiskl Ivaně napučené bradavky mezi zuby, ale bylo jasné, že jsem v cílové rovince. Když jsem se sebezapřením vyjel z její projížděné kundy, až to hlasitě mlasklo, a položil se vedle ní, pochopila okamžitě, proč tak nečekaný ústup, a sjela mi po břiše rukou na čurák. Namísto úlevného vyhonění, ke kterému jsem potřeboval jen dva, tři pohyby, mi ale sevřela dlaní koule a s nečekanou ladností se stulila k mým slabinám. Namísto prstů jsem na své bolestně trčící kládě ucítil její jazyk, a když jsem bezmocně zamumlal, že tohle nevydržím, na mé varování nedbala a vyjela jím na můj odhalený žalud. Stačilo ho olíznout dokola, klacek se mi prohnul prudkou slastnou křečí a první dávka semene vystříkla obloukem kamsi do tmy. Další ji ovšem nenásledovaly, ty už skončily v puse Ivany, kterou mi lačně cukající se čurák objala a nechala žalud zajet na její jazyk. Odolal jsem primitivnímu nutkání vrazit jí své péro do krku, za což se mi odvděčila tím, že mi ho sála a polykala další a další výstřiky, zatímco mi jemně hnětla rukou koule.

"Tohle děláš zvlášť nadaným žákům?", zamumlal jsem vyčerpaně, když vysála mou poslední kapku, ochabující klacek mi olízala a natáhla se vedle mě. "Debile!", dloubla mě láskyplně do žeber. "Tohle jsem dělala svému ex pokaždé, když jsem chtěla nové botičky, a dělám to panu školnímu inspektorovi, když přijde na kontrolu. Ježiši, dělám si legraci, doufám, žes mi nevěřil?!", rozesmála se, zatímco jsem si s radostí uvědomoval, že i po našem náruživém a vášnivém mrdání mi dál už tyká. Úvahu o tom, jestli by to se naší krásnou kastelánkou Kateřinou nebylo stejně, jsem shledal natolik nepatřičnou, že jsem si ji raději schoval na jindy, a raději jsem rukou pomalu putoval po Ivanině stehnu jakoby mimochodem níž a níž, protože jsem so dobře uvědomoval, že jsem ji sice možná svým překotným pícháním zajímavě a nadějně rozdělal, ale napodruhé už neuspokojil. A skutečně, když jsem prsty přejel přes stále rozevřené závojíčky její mušle, trhla sebou. Samozřejmě jsem ten pohyb zopakoval, pro jistotu do trasy svých dotyků zahrnul i poštěváček, takže k dalším trhnutím přidala i tiché vzdechy. Pak se zvedla na loktech, až se jí prsa opřela o bříško, a zašeptala mi do ucha: "Dej mi chviličku. Chci ještě ale ... chce se mi čůrat. Hned jsem tu." Vůbec nevím, proč když jsem viděl její bílý zadeček, jak poodchází kousek dál, zvedl jsem se. "Neblázni, počkej. Já se stydím...", rozesmála se, když zvedla oči a uviděla mě stát kousek od ní. "Nebudu před tebou... čůrat...přece?", pokračovala s úsměvem, ale nezvedla se z podřepu. "No tak se dívej, no... koukej se, jak vyšukaná úča čůrá...", vydechla vzápětí, když jsem se k odchodu neotočil, a z jejího podbřišku vyhrkl pramínek. "No tak se koukej na tu mou pochcandu...", zamumlala a roztáhla stehna doširoka. "Koukej a hoň si ho!" Úplně vykolejený z naprosto šílené situace, sjel jsem si rukou na čurák a s překvapením zjistil, že navzdory nedávnému prudkému vyvrcholení se mi rychle zvedá. Ivana se na mě upřeně dívala, z její rozcapené pičky tryskala obloukem malá fontánka, a když na mě s úsměvem kývla, popošel jsem pár kroků a postavil se mezi její kotníky tak, že její vlažný proud mohla nasměrovat na mě. Na vzrušením prohnutém klacku mě příjemně hřál. "Tak tohle nedělám ... ani panu inspektorovi...", zašeptala Ivana, když skončila, a klekla si přede mě. Bez ohledu na to, že na něm musela cítit chuť toho, co právě dokončila, vzala můj čurák znovu do pusy, a tentokrát na něm kmitala hlavou tak, že jí zajížděl hluboko. Sténal jsem a prsty tiskl její nahá ramena, až jsem si přitom vybavil, jak mi právě ona před týdnem prozradila, že se koupe v našem hradním jezírku bez plavek. Pamětliv toho, že zvlášť po té nestydatě vzrušující a nemravné podívané spíš já dlužím jí, odolal jsem touze nechat si ho od ní parádně vykouřit, jemně jsem ji přiměl ho pustit z pusy a posadil si ji na ten kámen, o kterém jsem už věděl z dřívějška, že svými rozměry se pro milující se dvojici hodí. Přitáhla si kolena k bradě, takže jsem do její píči zajel o to hlouběji, ale stejně jsem si rukama našel ze stran cestu na její kozy, nadskakující v rytmu mých přírazů. Tentokrát jsem si předsevzal, že udělám všechno pro to, aby dosáhla druhý orgasmus, což se mi po dalším nekompromisním ošukání její pipiny, podpořené vytaháním trčících bradavek, nakonec podařilo. Dychtivost, s jakou se hned po jeho odeznění znovu pusou zmocnila mého klacku, mi opět potvrdila, že je pozornou a snaživou milenkou; tentokrát zkombinovala rychlé a prudké kouření se sáním a lízáním, když jsem se s hlasitým hekáním i já udělal podruhé, a tentokrát už skromnější výstřik znovu celý nasměrovala do své pusy. Sála mě a hladila, dokud jsem neskončil, a ještě dlouho potom.

Rozhovor po něčem takovém, jako jsme tu noc u hradního jezírka prožili, není zrovna lehká disciplína, takže jsme cestou zpátky na pěšinu spíš mlčeli. "Dál už zvládnu sama, děkuju za ehm...doprovod.", usmála se Ivana rozpačitě a pak dodala: "Jsem rozvedená, ale domů si tě na noc vzít nemůžu. Děti a tak... no a taky teda už ani já nemůžu, hihi...", zasmála se jako školačka, čímž zaplašila možnou trapnost okamžiku. "Zítra si asi nesednu." Ujistil jsem ji, že ani já už necítím jinou touhu než zřítit se do svojí postele. "Hele, nechci, aby to po ehm, tomhle bylo mezi námi nějaký blbý...", zabředla přece jen ještě do pokusu o vysvětlování. "Já vím, že bych neměla, jsem konečně učitelka, maják morálky, že jo... ale taky jsem ženská, co se nerada musela po rozvodu vzdát něčeho, co mám ráda. Já to totiž ráda dělám, víš?", pokusila se hranou lascivností vyhrabat z konverzační pastí, kterou si svým monologem vykopala. "Tak to jsme dva takoví, a prostě jsme nečekaně podlehli kouzlu letní noci?", navrhl jsem. "Jo, přesně. Teď kouzlo skončilo, takže uvidíme, jestli zase třeba někdy nastane, a já peláším domů. Ty se pro jistotu uč tu roli mlynáře, kdyby Oskar zase musel jít něco spravovat.", usmála se Ivana a vzápětí jsem znovu měl před očima její ve tmě probleskující bílou sukni - pohled, který mě sem do ticha nočního lesa vlastně přivedl. Cestou na zámek, která byla ještě docela dlouhá, jsem v duchu přemítal, že tohle léto se mi těch kouzel přihazuje nějak hodně.